Není zdaleka jediný podnikatel, který se s Andrejem Babišem nejdřív na něčem dohodl a později se ocitl v úzkých, protože vlastník Agrofertu pojal dohodu jako součást širší hry. Na rozdíl od většiny ostatních je však spolumajitel pekárenské skupiny United Bakeries Marko Pařík ochoten o svém trpkém zážitku hovořit. Před lety se on a jeho bratr dohodli s Babišem na prodeji firmy. Ve výsledku se měl nynější ministr financí stát dominantním výrobcem pečiva v Česku a na Slovensku. Z obchodu ale v roce 2013 sešlo, podle oficiální verze Agrofertu kvůli odporu slovenského antimonopolního úřadu. Pařík ale říká, že úřad posloužil jen jako záminka, aby holding z obchodu vycouval, protože Babiš nechtěl zaplatit sjednanou cenu. Potomek továrníků ze Zlínska se rozhodl prodat většinový podíl ve firmě spřízněné lucemburské skupině. Její potýkání se s Babišem ale trvá dál. Podle Hospodářských novin od něj vymáhá Agrofert u soudu 100 milionů korun, které holding dříve zaplatil jako zástavu.

Jak se vyvíjí soudní spor s Agrofertem o sto miliónů korun?

Není to úplně tak, jak to bylo prezentováno v Hospodářských novinách, že my něco dlužíme. My jsme se s panem Babišem nedohodli. Respektive Agrofert nedodržel smlouvu, kterou jsme podepsali před všemi bankéři a dalšími lidmi. V takových případech je normální, že se dá aspoň 25 procent sumy na vázaný účet. Oni řekli, že ne, že jenom 100 milionů korun. Tak jsme souhlasili, aby tam byla aspoň nějaká garance, že se co nejvíce vynasnaží a nebudou dělat úhybné manévry. Osobně proti panu Babišovi nic nemám. Je takový, jaký je. Určitě je to strašně chytrý pán, fantasticky pracuje, musím říct, že obdivuji, co všechno stihne. Musí asi opravdu vstávat hodně brzo. Co mě u takového chytrého pána udivilo, že není nikdy sytý, že je nenasytný. Teď si myslí, že kromě toho, že nám kompletně zničil náš podnik, ani nemusel nic zaplatit. To se mi nelíbí a musím na to reagovat. Co je moc, to je moc. Těch 100 miliónů bylo opravdu minimum. My Agrofertu nic nedlužíme. Oni podepsali smlouvu, kterou nedodrželi. Kdyby soudy byly trochu více nastaveny ekonomice, tak by tomu hned rozuměly. Je to jednoduché.

Proč podle vás Babiš z dohody vycouval?

V určitou chvíli se podepsala jedna fixní kupní cena. V Agrofertu ale s postupem času pravděpodobně změnili názor. V pekařství přicházejí takové vlny, kdy nemůžete zvedat ceny, i když vám rostou náklady. Zákonitě pak jde dolů EBITDA (provozní zisk před zdaněním, úroky, odpisy a amortizací; často používaný ukazatel pro finanční výkonnost podniku – pozn. red.). Asi dva roky po stanovení ceny si řekli, že asi přeplatili. A evidentně začali hledat všechny možné triky. Jeden z nich, legální, spočíval v ustanovení smlouvy o potřebném souhlasu antimonopolních úřadů. Podle smlouvy se měl Agrofert co nejvíce snažit, aby souhlas dosáhl. Český antimonopolní úřad požadoval zavření čtyř závodů, což vůbec nebyl problém, protože když fúzujete, tak bývá zavírání některých provozů zkrátka nutné. Slovenský antimonopolní úřad chtěl zrušit dvě pekárny, což by také nebyl problém. Oni se toho ale chytli a řekli, že výpočet slovenského úřadu je nesmyslný a nebudou ho akceptovat. Asi tři týdny před closingem nám napsali, že nezaplatí kupní sumu.

Jak jste zareagoval?

Ještě dříve, když to mezi námi přestalo fungovat, přišel a řekl, že bychom se měli dohodnout. Byl jsem pak za ním v Cannes a tam jsme se dohodli na nové ceně, o 15 procent nižší. Zase se pracovalo dva měsíce, a potom chtěl znovu o dalších 15 procent méně. S mými tehdejšími partnery jsme si položili otázku, kde se to zastaví. Kdyby byl upřímný, tak by vložil peníze na vázaný účet a potom už na ně nesáhl. Měl jsem zodpovědnost. Moji lidé mi říkali, abych s tím přestal, že je to už sebevražda. Ztratili jsme 30 procent obratu, zákazníci už nešli za námi, ale za Agrofertem. Bylo to opravdu velmi drsné. Skoro jsme museli skončit. Prožili jsme dva těžké roky s hlubokými ztrátami.

Babišovi lidé si během příprav sloučení s vaší firmou podrobně proklepli vaše účetnictví. Nebylo to ve výsledku informační vytunelování?

Kompletně. Musím říct, že zpětně to považuji za velkou chybu. Četl jsem později rozhovor s francouzským podnikatelem Martinem Bouyguesem, který měl prodávat Bouygues Telecom za deset miliard eur, ale v jeden moment řekl, že to asi nedopadne, protože by musel úplně otevřít svoje účetní knihy, což se mu opravdu nechtělo, podepsal by konec své firmy. To jsem si v té době neuvědomil. Další věc byla, že už během posledního roku před closingem informace o prodeji unikla na veřejnost a nákupčí s námi už nekomunikovali. Já jsem svému managementu říkal, že to vím, ale že jsme něco podepsali a podle toho se budeme řídit.

Babiš ale podobné úskoky předvedl už v dřívějších akvizicích. To jste nevěděl?

A víte, že ano? Přesvědčilo měla ale to, co jsme si řekli poprvé, když jsme se setkali. Že ta synergie mezi našimi firmami je tak velká, že by spojení mohlo zvýšit produktivitu a posílit postavení vůči distribuci. Leccos jsem o něm předtím slyšel, ale když ho poznáte, je to docela fajn člověk.

Oba máte zkušenosti z frankofonní kulturou. Bylo to něco, co se ve Francii nebo Belgii nedělá? Je to spíš specifické pro středoevropský prostor?

Trochu ano. Když se třeba ve Francii chováte nefér, tak se to rychle rozšíří, a proto si to nikdo moc nedovolí. Venku má fair-play pořád ještě nějakou váhu. Ono už je dost specifické, že jeden z nejbohatších lidí je ministr financí a vicepremiér, to jinde také nevidíte, jenom občas v Itálii.

Agrofert se ale nakonec k vašim slovenským pekárnám dostal.

Přesvědčili se, že v Česku to pro ně není taková ztráta, ale že potřebují hlavně Bratislavu. Cestu našel, vzal si bílého koně.

A v pekárně v Žilině se to udělalo zase jinak přes advokátskou společnost…

Ano, ano. I když je de facto zajímala jenom Bratislava. Zaplatili výbornou cenu, která byla proporcionálně vyšší, než kdyby zaplatili celou sumu za všechny pekárny, jak původně slíbili.

Má Penam v současnosti lepší vyjednávací pozici s odběrateli?

On má velmi dobrou vyjednávací pozici. Kdyby zůstal samostatný jako my, nikdy by si nemohl dovolit investice, které uskutečnil, nebo bonusy, které dávají.

Myslíte tím, že Agrofert může přelévat peníze v jednotlivých odvětvích skupiny, například z chemie do pekáren?

Jistě. My máme velmi úzké marže. Proto asi taky Babiše jeho management tehdy přesvědčil, že když šla EBITDA u našich pekáren dolů, tak se kupní cena nikdy nevrátí.

Jak jste na tom v současnosti? Už jste se otřepali ze ztrát?

Už ano, ale bylo to velmi tvrdé. Dostalo nás to do obrovských finančních problémů. Jedna poradenská firma nám vyčíslila, že jsme tím ztratili půl miliardy. Hlavně jsme ale ztratili spoustu času a čas jsou peníze. My jsme vlastně tři roky po podpisu smlouvy nic nedělali, protože jsme čekali na to, co bude chtít Agrofert. Neinvestovali jsme, nehledali jsme nové výrobky. Ještě štěstí, že jsem měl naše lucemburské partnery. Teď už je to dobré, máme EBITDA zase nad šest procent, banky se uklidnily, znovu jsme se dali do práce a všechno funguje lépe. Máme nové výrobky, které si získali uznání díky kvalitě a to je velmi uklidňující. Srovnávají nás s Penamem, ale to je jako srovnávat hrušky s jablky. My do obratu nezahrnujeme mlýny, oni ano. De facto nejsou první. Když přidáte miliardu dvě z mlýnů k pekařině, tak je to docela něco jiného.

Pociťujete nějaké tlaky, které by mohly souviset s Babišovou politickou mocí, včetně toho, že pod něj spadá daňová správa?

Ne, to musím říct, že v tomto ohledu jsem neměl žádný problém. Asi jsem také pro podobné hry dost malý člověk, on se o mě asi moc nestará. Což je dobře.

Co čeká české pekárenství v budoucnu? Bude se trh monopolizovat a budou zanikat menší provozovny?

Některé menší pekárny určitě zaniknou. Není to kvůli nám, spíš kvůli výši cen, která je úplně ztracená. U těch základních výrobků, jako jsou rohlíky a chleba, pracujete strašně levně a masivně hledáte jiné výrobky, na kterých se snažíte vydělávat. Více se mrazí, více se vyváží. Mění se skladba výrobků. O monopolizaci se nedá mluvit, například my děláme 20 procent trhu společně s Penamem. Je to vidět také při vyjednávání s odběrateli, při kterých si nemůžeme v žádném případě diktovat, hned se mohou obrátit na konkurenci. V Česku je asi o dobrých 50 procent nadvýrobních kapacit v pekařství, což evidentně tlačí na ceny.

Čím to je, že si Češi tolik zakládají na levném rohlíku a bochníku, zatímco v západní Evropě platí za pečivo nepoměrně více?

Není to úplně české specifikum. Třeba Němci, které znám velmi dobře, jsou stejní. Než vytáhnou krejcar z kapsy… Proto u nich bodují levné supermarkety jako Lidl nebo Aldi. Mají to v krvi. Je to spíš středoevropské než typicky české. V zemích, které jsou více latinské jako Francie nebo Itálie se mnohem více hledí na značku. V tom jsou v našem regionu výjimkou Poláci, kteří ji také upřednostňují.

Bude se dál zvyšovat podíl zmrazeného pečiva?

Já myslím, že ano. Je praktické. Trochu to bude brzdit cena energie, dopravy a skladování, na ní však záleží distributorům, ne pekařům. Díky tomu, že mražené pečivo se dá převážet na velké vzdálenosti, se také zvětšuje konkurence. I v tomto případě se ale vyrábí s velmi malou marži, musejí vyrábět ohromné množství, aby se to vyplatilo. Znám jednoho distributora, který to musel úplně zavřít, protože měl čtyři zákazníky, každý měl obrat 100 miliónů eur. Když jeden vynechal, byl konec. My investujeme do mraženého více a více, ale ne do těch ohromných linek, spíše do originálních výrobků.

Naučí se Češi více než obyčejné rohlíky kupovat dražší, celozrnné pečivo?

To už se děje. Když dneska přijdete do obchodu, musíte rohlíky skoro hledat, už tolik nejsou ty obrovské vany, kde se každý hrabal rukama.

Zbavili jste se sítě obchodů s pečivem a cukrovinkami Paneria, nefungoval vám přímý prodej?

Provozování Panerií se nevyplatilo kvůli vysokým nájmům. Ty úplně zabíjejí celý kšeft. S prodejnami už nechci mít co do činění.

Proč jste se s bratrem rozhodli podnikat v tuzemském pekárenství?

Na začátku jsme byli velmi opatrní. Komunisti už nám všechno vzali jednou, tak jsme nechtěli být za hlupáky, aby se nám to stalo podruhé. Do Česka jsme přijeli už dva měsíce po revoluci, ale ještě pět let jsme zůstali v Belgii. Rozhlíželi jsme se, co dělat. V Belgii jsme podnikali v železném šrotu, mraženém zboží, dělali jsme vafle, měli jsme sady. Udělali jsme si sondáže a pekařina se nám líbila z toho důvodu, že chleba prostě musí být upečený v pět hodin ráno pod jakýmkoli režimem. A to zůstalo.

Když se ohlédnete zpátky, zklamal vás politický a ekonomický vývoj po listopadu 1989?

Vůbec ne. Češi jsou dobří, fantastičtí. Opravdu. Politici většinou moc fantastičtí nejsou, to je třeba říci, ale oni za to vlastně nemůžou, protože tu nebyla tradice, komunisti to opravdu všechno vymlátili. Bylo se třeba naučit jinak přemýšlet i hrát fair. Ale co se týče ekonomiky, tak je vývoj za 25 let neuvěřitelný. Já jsem často ve Francii a musím ocenit, že Češi nestávkují. My jsme tu měli stávku nebo něco takového jednou a to byli tak milí, že stávkovali během polední pauzy. Francouzovi můžete dát, co chcete, ale on bude stejně stávkovat znovu a znovu.

Stále platí, že vaše děti nebudou pokračovat v podnikání a svůj podíl chcete prodat?

Ano, to máme v plánu. Děti mají jiné zájmy.

Pocházíte z Napajedel, máte tam ještě nějaký majetek?

Ano, vilu. Ale to hlavní, co tam máme, je hřbitov, takové rodinné mauzoleum.

Je možná příznačné, že v Napajedlech má Agrofert továrnu Fatra?

Já se tam na ni dívám. Nevadí mi, dává lidem práci. Ale kde on něco nemá?