Hodně se poslední dobou mluví a píše o selhání západních elit. Tak dlouho se prý povyšovaly nad prostý lid, mistrovaly ho a jeho zájmy poškozovaly, až se ten lid (nebo jeho část) proti nim vzbouřil. Přestal je brát vážně, prokazovat jim úctu, poslouchat je, místo toho popřává sluchu těm, kdo o nich mluví s pohrdáním.

Nechci teď rozebírat, čí je to vina. Asi bych stejně došel k banálnímu zjištění, že se dá najít na obou stranách toho společenského rozdělení. Nepřipadá mi, že by hysterický blábol pravých a levých, případně splývajících krajností, který často nahrazuje „diskurz elit“ (jistě, nemístná generalizace), mohl být lékem na cokoliv. Tuzemské elity se ale taky zrovna nevyznamenávají (jistě, nemístná generalizace, ale bez nich se člověk mnohdy neobejde). Jejich příslušníci často působí dojmem, jako kdyby si odmítali připustit, že zařazením se ke společenským elitám by na sebe měli přiložit nějaký vyšší nárok, že by měli jaksi podávat výkony úměrné respektu, který od společnosti, publika očekávají.

Schopnost psát věty, jež mají začátek, prostředek a konec a poskládány jedna za druhou třeba vyjadřují myšlenku hodnou zaznamenání, a podobně. Vstupenka mezi zdejší elity ale není nijak nákladná ani není potřeba si na ni vystát dlouhou frontu. No nic.

Existuje ovšem člověk, muž, který ten elitní nárok splňuje dokonale, nejenom tím, že podává výkony na světové úrovni a dokázal a jistě ještě dokáže to dělat daleko a daleko delší dobu než jiní z jeho oboru. Zároveň umí skvěle naplňovat společenskou roli, kterou by člověk jeho typu ve veřejném životě měl hrát. Samozřejmě mám na mysli Jaromíra Jágra, stále ještě čerstvého pětačtyřicátníka, slunéčko naše. Fakt. Před časem jsem ho navrhoval na prezidenta, zatím to vypadá, že Džegr mou prosbu oslyšel, ale ještě není všem dnům konec. Ale především – ať už bude na Hradě, nebo na ledě, hlavně ať je. Co bychom si tady bez něj počali?

Jít do všeho naplno a nefňukat

Jaromír Jágr je jakousi konstantou českého života, hokej na vrcholové úrovni hraje už strašnou spoustu let, za reprezentaci (tehdy ještě československou) poprvé nastoupil na podzim 1989. To znamená, že hypotetický osmadvacátník s dokončenou vysokou školou, rozjetou kariérou, třeba i rodinou nezažil období, v němž by Jaromír Jágr nehrál na vrcholové úrovni hokej. Co se stane, až jednou (nechci tu strašnou chvíli přivolávat) Jágr s hokejem skončí?

Spousta lidí si najednou uvědomí, jak moc jsou ve skutečnosti staří, a zrovna tohle si uvědomovat nechtějí (soudím podle sebe). Minulou středu Járovi Florida Panthers hráli proti San José Sharks, český útočník předvedl jedno z čísel svého repertoáru – bleskovou nahrávku Barkovovi do tutové pozice. Byl z toho gól, Panthers nakonec vyhráli a Jágr si připsal devatenáctistý bod kariéry. To je prostě… fakt hodně bodů.

Protože Jaromír Jágr hraje hokej, jak známo, skvěle. V jeho věku už to nejde připsat jenom mimořádnému talentu, tělesné konstituci a všem těm dalším charakteristikám, jež rozebírat je úkol pro povolanějšího autora, než jsem já. Oslavné články vyzdvihují jeho mimořádnou usilovnost při tréninku, nepochybně musí být také nadaný schopností rychle myslet, všímat si, vyhodnocovat situaci, uplatnit ve hře zralost, jež přichází s věkem. Lidé, kteří jí dosáhli, už ale poztráceli síly na to, aby ji ve vrcholovém sportu uplatnili – s výjimkou Jaromíra Jágra, samozřejmě.

Asi to bude zní fotrovsky, ale co se dá dělat… Jágr je skvělý vzor pro kluky a holky, kteří k němu vzhlížejí. Pracuje na sobě, nefňuká, nestěžuje si na rozhodčího, na to, že nepřálo štěstí. Chyby hledá u sebe, když se nedaří, ale nepřehání ani to, nehraje před kamerou flagelanta. Nějakým způsobem dokáže dát najevo, že utkání už zažil tisíce, a proto ví, že někdy to vyjde, jindy ne a zítra je taky den, a spojit to se zjevným odhodláním jít do každého z těch zápasů, jako kdyby v něm šlo o všechno, jako by to byl ten první i poslední hokejový zápas dějin.

Jarda dělá, co může

Ale tím se přednosti Jaromíra Jágra nevyčerpávají. Má vzácný talent komunikovat s lidmi, trefit úroveň familiérnosti, s níž oslovuje svou „hokejovou rodinu“. Vůbec se k těm tisícům fanoušků obrací jaksi přiměřeným způsobem, z nějž je cítit nadhled nad sebou sama, dobrosrdečnost, snad i nějaká vřelost. Jasně, nuance rozdílů mezi bytím a jsoucnem s nimi zrovna neprobírá, ale fanoušci si z těch jeho fabookových výlevů mohou něco odnést.

Nepůsobí to suchopárně ani samožersky, Jágrovi nedělá problém se před publikem vyznat z úcty k hodnotám, o nichž přitom může předpokládat, že je značná část jeho fanoušků nesdílí – image pro něj není všechno, jeho veřejný obraz není produktem určeným k co nejširší spotřebě, ale jeho vlastním výtvorem, obrazem.

Je jaksi samozřejmý patriot, v jeho vlastenectví však není žádná agrese či potřeba uzavírat se, protože Jágr je taky světoběžník, poznal hodně zemí a hodně lidí v nich, neulpívá na něm odér nedůvěry a upatlanosti, který často provází soudobé obhájce všeho českého. A obecenstvo to všechno přijímá. V Česku se možná víc než v jiných zemích projevuje nechuť k těm, kdo se z měřítka téhle země nějak vymkli, jako kdyby je někteří lidé honem potřebovali srazit na vlastní úroveň. Jágr se ale, myslím, s podobnou nepřejícností setkává minimálně, má fanoušky od krajní levice po krajní pravici. To taky musí být nějaký dar nebo projev nejenom ojedinělých schopností, ale i ojedinělého charakteru.

„Lepší lidé“ v téhle zemi často ohrnují nos nad hokejem. Je to hrozné, že se česká společnost dokáže semknout jenom kolem sportu, absurdní honičky za kusem gumy na ledové ploše, achich, achich. Ale je-li tomu skutečně tak, není to přece chyba, nebo rovnou vina hokeje a lidí, kteří ho hrají. Aby ve společnosti existovala nějaké jiné pojivo než sledování sportu, je přece i starost těch elit, těch lepších lidí. A absentují-li, je to jistě problém všech, odpovědnost za to však není rozložena rovnoměrně. Nálada v téhle zemi je všelijaká, úroveň veřejné debaty taky za moc nestojí. Je možné za to přikládat vinu kdekomu, většinou právem. Ale ne Jaromíru Jágrovi. Ten dělá, co může. Možná i trochu víc.