Nejsou jen americké volby. Včera se například objevila spekulace, koho ze svých spolustraníků Bohuslav Sobotka příští týden odvolá z vlády. Premiér chce, aby ČSSD rok před sněmovními volbami získala potřebný tah. Ven prý půjdou Michaela Marksová-Tominová, Jiří Dienstbier a Svatopluk Němeček. To by bylo zajímavé z jednoho úhlu pohledu: že premiér přes všechnu rétoriku o moderní levici nakonec spíš utlumuje progresivní křídlo, kde Marksová-Tominová i Dienstbier sedí v první řadě.

Sobotka na jednu stranu sám kreslí čáru mezi moderní levicí (což má být i on) a prezidentem Zemanem, jehož v rozhovoru pro náš časopis nazval národním konzervativcem. Ale současně musí vidět, že progresivisté v ČSSD mají talent stavět se na pozice, které jsou sice proti Zemanovi, ale ve střetu s realitou občas ztrácejí na atraktivitě a dlouhodobě přinášejí ztráty.

Dá se to ukázat na jednom zcela konkrétním příkladu, taky ze včerejška. Poslankyně za TOP 09 Jitka Chalánková, známá bojovnice za právo Evy Michalákové na její v Norsku odebrané dva syny, zveřejnila přípis Ústavního soudu, z něhož vyplývá, že ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán aktivně pracoval proti Michalákově rodině a její snaze získat děti do opatrování u příbuzných na Moravě.

Kapitán a jeho úřad spadají pod ministerstvo práce a sociálních věcí, a tedy pod Marksovou-Tominovou, jakkoliv ta by ho kvůli služebnímu zákonu nemohla odvolat, ani kdyby chtěla. Včera vyšlo najevo, že Kapitánův úřad u Ústavního soudu napadl verdikt Krajského soudu v Brně, který soudu nižší instance sděluje, že má právo případ bratří Michalákových (českých občanů) posuzovat. Kapitán, český státní úředník, se tu tedy staví proti přání svých spoluobčanů získat do péče vlastní vnuky, respektive synovce. A ministryně Marksová-Tominová ještě zaštítí Kapitánovo „vysvětlení“, že totiž stížností k Ústavnímu soudu, jíž se na papíře domáhal zrušení verdiktu příznivého pro Michalákovou a potenciálně nepříznivého pro norské pěstouny a Norsko, chtěl jen zjistit, jak to právně je. Aha, takže ono nešlo položit normální otázku, musel se dělat průzkum bojem?

V kauze, kterou veřejnost zná natolik, aby věděla, že Norsko Michalákovou opakovaně vodilo za nos (poslední soudní verdikt matku například trestá za to, že případ medializovala, ačkoliv se předtím i norská velvyslankyně v Praze zapřísahala, že medializace trestná není), se tak progresivní křídlo ČSSD rázem dostane na dokonale nehajitelnou pozici. Zeman, jak si ona zainteresovaná část veřejnosti bude pamatovat, naopak za nešťastnou matku intervenoval dopisem u norského krále. A leckdo si taky vzpomene, že až do letoška mělo ministerstvo práce a sociálních věcí u norských fondů, jinak čím dál většího financiéra pokrokářské ideologie, zažádáno o 120 milionů korun na novelizaci zákona o sociálněprávní ochraně dětí. Upustilo od čerpání grantu údajně kvůli odporu z krajů.

Případ Michaláková je i pro svou srdceryvnost obecně známý, proto se na něm dá tak dobře dokumentovat odtrženost naší progresivní levice od reality. Mají image podivínů, kteří nevidí, jaké při jejich páchání dobra mohou vznikat nové nespravedlnosti. Jiří Dienstbier se k Michalákové vyjadřoval okrajově, byť samozřejmě „kapitánovsky“, zato byl aktivní například ve zpevňování tzv. antidiskriminační legislativy (silnější role pro ombudsmana). Tvůrce antidiskriminačních zákonů sice vedly dobré pohnutky, potřeba pomoci nejslabším členům společnosti, jenže skončily u přenesení důkazního břemene z žalujícího na žalovaného, což opět člověk s normálním rozumem pochopí jako zvrhlost.

Dienstbier možná působí sympatickým dojmem, leckomu připomene i svého zesnulého a široce oblíbeného otce, je relativně mladý. I proto ho v roce 2013 sociální demokracie postavila do prezidentské volby. Byť v ní neuspěl, udržel si popularitu. Ta na přelomu let 2013 a 2014, když nastupoval do vlády, oscilovala kolem 60 procent. Dnes je někde na 25 procentech. Marksová-Tominová nebyla v kategorii populární tvář ani při nástupu do vlády a není jí ani před výstupem.

Se svým progresivistickým křídlem zkrátka ČSSD od roku 2013, kdy se poprvé ve významném počtu dostalo do vlády, velké terno neudělala. Pokud by to Sobotka byť se zpožděním pochopil, zůstává pro jeho stranu jistá šance, že příští rok vůči Babišovi nemusí úplně pohořet.