Smutným a šíleným rekordmanem v počtu najednou zavražděných lidí se v Česku stal muž, jehož střelba uplynulé úterý zanechala během krátké chvíle osm obětí v restauraci Družba v Uherském Brodě.

Překonal Olgu Hepnarovou, jež v roce 1973 coby řidička nákladního vozu najela v Praze na zastávku tramvaje a zabila okamžitě tři lidi, přičemž dalších pět podlehlo následkům zranění později. Uherskobrodský vrah sprovodil ze světa víc obětí než Josef Svoboda, který v roce 1967 během jednoho dne zavraždil sekerou sedm lidí, či Petr Zelenka, jenž podáváním léku heparin v havlíčkobrodské nemocnici před devíti lety usmrtil stejný počet pacientů. Mezi temné rekordmany se řadí i manželé Stodolovi, kteří mají na svědomí osm seniorů, vraždy páchali v letech 2001 až 2002.

Divadlo, na které nikdo nezapomene

V době úterní uzávěrky tohoto čísla Týdeníku Echo nebylo jasné, co dvaašedesátiletého pachatele k hrůznému činu vedlo. Jakkoli ale podobné masakry vyhlížejí jako díla naprostých šílenců, podle psychologů většina výše zmíněných vrahů včetně toho uherskobrodského nebyli „blázni, kterým najednou rupne v bedně“. „Nejde o náhlé vyšinutí mysli, ale spíše o poruchu osobnosti a o asociálního člověka, který svůj čin delší dobu připravuje,“ míní psycholog a soudní znalec na případy vražd Jiří Jelen. Psycholog připomíná, že podle českých statistik trpělo 65 procent usvědčených vrahů poruchou osobnosti, tedy jistou formou psychopatie, jen malé procento představovalo skutečně duševně nemocné. „S vraždou, kterou spáchal psychicky nemocný člověk, se setkám tak jednou za deset let,“ podotýká znalec.

O tom, že vrah z Uherského Brodu svůj čin připravoval, svědčil mimo jiné jeho telefonát redaktorovi televize Prima krátce před tragédií, v němž své vraždění dopředu ohlásil a zmínil se o svých údajných dřívějších problémech. „Mám problémy a spory s lidmi, které nikdo neřeší, tak to vyřeším sám,“ řekl prý střelec do telefonu reportérovi.

Psycholog Jelen se domnívá, že střelec z Brodu se možná vědomě rozhodl napodobit masakry, které se dosud odehrávaly v zahraničí. „Obávám se, že jde o reprodukci v uvozovkách slavných osobností, které se těchto činů už dříve dopustily a o nichž pachatel slyšel v televizi nebo četl v novinách,“ dodává znalec. Takový histrón, tedy nevyrovnaný člověk s důrazem na dramatická a teatrální gesta, touží udělat podle psychologa „velké divadlo, o němž se bude dlouho mluvit“. Bez ohledu na počet mrtvých, kteří po něm zůstanou. Stojí mu to za to i přesto, že počítá s tím, že mu v závěru nezbude nic jiného než zbraň obrátit také proti sobě.

Poté, co v prosinci roku 2012 ve škole v americkém Newtownu postřílel psychotický mladík Adam Lanza dvacet dětí a sedm dospělých a navázal na předchozí masakry z nedávné doby, uveřejnil německý deník Die Welt komentář, v němž se tázal: jak to, že potoky krve se prolévají v USA a ne v Česku nebo Skandinávii, plných ozbrojených myslivců a lovců, nebo ve Švýcarsku, kde mají muži doma automatické pušky i několik let po skončení vojenské služby?

„Když se mě tehdy novináři na tento čin ptali, říkal jsem, že se to jednou objeví i v Česku. Bohužel se to splnilo,“ podotýká nyní Jiří Jelen.

Německý deník před více než dvěma lety usoudil, že odpovědí na položenou otázku je rozdíl mezi lékařskou péčí v Americe a v Evropě. Zatímco v USA je pro chudší vrstvy zdravotní pojištění nedostupné a vyšinutí jedinci jsou ponecháni svému osudu, v Evropě je vyhledat odbornou pomoc mnohem snazší, mínil komentátor.

Tak jednoduché to ale asi nebude. Loni v říjnu ubodala šestnáctiletého studenta na střední škole ve Žďáru nad Sázavou žena, o jejíchž agresivních sklonech a psychické poruše se vědělo, léčila se i na psychiatrii. Přesto jejímu činu nikdo zabránit nedokázal. A to šlo v jejím případě o člověka, který měl na duševní poruchu „razítko“.

U masových vrahů, kteří byli „pouze“ takzvanými hraničními osobnostmi, se o jejich inklinaci k násilí dopředu v naprosté většině případů nevědělo. Čili přesněji, neměli o své zvláštnosti žádný lékařský záznam. „U lidí, kteří žijí standardním, konzumním životem, se to nepozná dopředu, ale až dodatečně, po činu. Pokud se dříve ničeho nedopustí, není důvod na ně dělat psychologické posudky, a navíc jsou většinou evidovaní jen u praktických lékařů,“ upozorňuje psycholog Jelen. Také vrah z Uherského Brodu neměl podle prvních informací žádnou kriminální minulost.

„Nevím o způsobu, jak podobným případům zabránit. Neznám prevenci,“ říká Jelen.

Do hlavy majitele zbraně nevidíš

Většina vrahů, kteří měli na svědomí tři a více obětí, páchala ve 20. století v Česku své činy jinak než střelnou zbraní. Sexuální maniak Václav Mrázek, který v 50. letech zabil sedm lidí, z toho šest nelegálně drženou pistolí, byl spíše výjimkou. Většinou se vraždilo sekerou, autem (případ Hepnarové), nožem, holýma rukama. Trend se začíná obracet v posledních patnácti letech.

V roce 2003 zastřelili Ladislav a John Pacovští v Litvínovicích u Českých Budějovic tři muže. O rok později v Tučapech na Táborsku vystřílel pětadvacetiletý muž svou tříčlennou rodinu – oba rodiče a mladšího bratra. V roce 2009 namířil pachatel původem z Makedonie na rodinné oslavě v Petřvaldě na Karvinsku zbraň na čtyři lidi, všechny zabil a poté smrtelně zranil i sebe. V listopadu 2013 „popravil“ učitel angličtiny v Raškovicích na Frýdeckomístecku pistolí dva lidi, neopětovanou lásku a jejího dědečka, dívčina babička jako zázrakem přežila s těžkým zraněním. Nyní přišel Uherský Brod.

Do roku 1989 si běžní občané střelnou zbraň pořídit nemohli. Poté nastal logický boom. Dnes je v soukromém držení v Česku tři čtvrtě milionů zbraní a podle různých odhadů mají Češi na půdách či ve sklepích ukryto 600 tisíc až dva a půl milionu nelegálních pistolí, revolverů, pušek. Na druhé straně ale počet držitelů zbrojních průkazů spíše klesá. V roce 2003 jich bylo 310 tisíc, loni o 18 tisíc méně. Podle Sdružení Lex – sdružení na ochranu práv majitelů zbraní je to tím, že lidé, kteří si masově pořizovali zbrojní průkazy v 90. letech, stárnou, oprávnění si neobnovují a nových zájemců příliš nepřibývá.

Po každém větším masakru v USA se vzedmula vlna protestů proti benevolentním zákonům týkajícím se držení zbraní. K zásadním změnám v tamní legislativě ale nedošlo. Vlastnictví zbraní je příliš spjato s americkou historií a kulturou. V Česku, kde zákony v této oblasti patří v Evropě spíše k těm přísnějším, se střetávají hlasy zastánců „nebyrokratického“ přístupu ke zbraním s těmi, kteří mají obavy z toho, že pistole či pušky se budou dostávat do rukou stále většího množství vyšinutých jedinců.

Už v roce 2009 podle průzkumu agentury GfK se 84 procent Čechů vyjádřilo, že podmínky pro nošení zbraně by se měly razantně zpřísnit, a 57 procent tuzemců řeklo, že má strach ze spoluobčanů vlastnících legálně drženou zbraň. Je jisté, že po uherskobrodském masakru, spáchaném majitelem zbrojního průkazu, se tato čísla ještě zvýší.

Bojím se debaty

Formálně není úplně jednoduché zbrojní průkaz v Česku získat. Žadatel se musí naučit odpovědi na přibližně pět set otázek z legislativy, konstrukce zbraně, zdravotnictví a při zkušebních střelbách trefit terč ve čtyřech z pěti pokusů. Jenže zatímco na Slovensku jsou pro zájemce o zbraň povinné psychotesty, v Česku na ně uchazeč musí pouze v případě, že ho na „kontrolu hlavy“ doporučí obvodní lékař. A to se děje spíše výjimečně. Navíc nově musí držitel zbrojní legitimace na lékařskou prohlídku pouze jednou za deset let a ne každých pět jako v minulosti.

„Když jsem se vyjádřil, že by žadatelé o zbraně a jejich držitelé měli procházet podstatně hlubším vyšetřením, snesla se na mě za to spíše kritika,“ říká psycholog Jiří Jelen.

Nálada na změny mezi důležitými poslanci není ani bezprostředně po uherskobrodském vraždění. „Já se trochu bojím, aby se nám to po tom útoku nezvrhlo do nějaké debaty, která nebude věcně souviset,“ zdůrazňuje předseda bezpečnostního výboru sněmovny Roman Váňa (ČSSD). „U majitelů legálně držených zbraní je vyšinutí méně časté. Kontrola je dnes dostatečná. I když je jednou za deset let. To je rozumný čas.“