Donald Trump vykonal první oficiální návštěvu evropské země, Polska (předchozí návštěvy byly skupinové akce). Jak proběhla? Ti, kdo rádi vidí sklenici poloplnou, mohou poukázat na to, že se Trump výslovně přihlásil k článku 5 Washingtonské smlouvy, záruce kolektivní obrany NATO. (To zatím řekl jen jednou, v odpovědi na otázku na tiskové konferenci s rumunským prezidentem; v projevu to řekl poprvé. Na bruselském summitu NATO Trump tento závazek nevyslovil, přestože jeho národněbezpečnostní poradci žili v domnění, že v připraveném textu projevu je.) Trump taky vyzval Rusko, aby zanechalo svých „destabilizujících aktivit na Ukrajině a jinde“.

Příznivci poloprázdných sklenic zaznamenali, že na tiskové konferenci po jednání s Trumpem musel jeho polský protějšek Andrzej Duda připustit, že k diskusi o bezpečnostních zárukách pro Polsko a stálé přítomnosti amerických vojsk se nedostali. Trump sice pochvalně zmínil polskou diplomatickou iniciativu Trojmoří, ale Poláci by si představovali americké investice do ní. A k těm se jednání přiblížilo nejblíž v momentě, kdy Trump na tiskové konferenci vtipkoval, že Polsko by mohlo za americký zkapalněný plyn platit víc.

Vnucuje se tu vzpomínka na slova někdejšího polského ministra zahraničí Radosława Sikorského, který v roce 2014 v neblaze proslulých tajných nahrávkách mluvil o tom, že orientace na USA je zahraničněpoliticky bezcenná. „Je přímo škodlivá, protože vytváří falešný pocit bezpečnosti. Dostaneme se do konfliktu s Němci, s Rusy a myslíme si, že je všechno super, protože...“ a zde exministr použil expresivní metafory pro velmi vstřícný vztah vůči USA. Ta analýza stále stojí za zamyšlení bez ohledu na to, kdo, kdy a jak ji vyslovil.

Američtí novináři se nad tím příliš nezamýšleli. Jak je jejich buranským, arogantním zvykem na tiskových konferencích amerických prezidentů s cizími státníky, tiskovku totálně okupovali otázkami zaměřenými na jejich malicherné domácí pseudoproblémy.

Trump ovšem mohl být spokojený, protože mu Polsko zajistilo nadšené přijetí, jakého by se mu v žádné západoevropské metropoli nedostalo. Slovo zajistilo je zde namístě, protože na náměstí, kde Trump mluvil, byli vítači sváženi autobusy z celého Polska. Ty ovšem Trump nepotěšil, když v projevu vyzdvihl zásluhy Lecha Wałęsy. Wałęsa je ostrým kritikem současné polské vlády, ale Trump, který má rád slavné lidi, na jeho přítomnosti trval. Takže svezené publikum pískalo.

Liberální komentátoři se znepokojením zaznamenali, jak to označovali, „iliberální“ tón Trumpova projevu. Málo svobody, málo demokracie, málo chvály mezinárodních organizací, mnoho civilizace, tradic, rodiny, národa, bezpečnosti, Boha.

Částečně se v tom odráželo jejich ignorantství. Mnozí například nevěděli, že když Trump mluvil o tom, že „polský lid stále říká chceme Boha“, nebyla to chvála teokracie, ale narážka na slova Jana Pavla II. při jeho první návštěvě Polska coby papeže v roce 1979. Jiní zase vystavovali na odiv své nepochopení toho, že polská historie dává důvody pro to, aby samotné přežití národa bylo považována za triumf.

Autorem projevu byl podle médií Stephen Miller, Trumpův poradce, někdejší asistent senátora Jeffa Sessionse, který se k jeho kampani připojil již v počátcích a stal se jedním z jeho nejspolehlivějších spolupracovníků. Americká média ho líčí jako jednoho z nejideologičtějších Trumpových lidí, spojence zlověstného nacionalisty Stevena Bannona.

Toto je dobrá příležitost připomenout jednu málo známou epizodu, jež nám může pomoci pochopit, odkud Miller přichází.

Duke University v Durhamu v Severní Karolíně je jedna z nejprestižnějších amerických univerzit. Z historických důvodů nepatří do tzv. Ivy League, ale úrovní se s nimi může měřit. V roce 2006 zde došlo ke skandálu známému jako „Duke Lacrosse scandal“. Nezačal nijak slavně. Hráči z univerzitního lakrosového týmu si na svou párty objednali dvě profesionální striptérky. Produkce se nevyvíjela podle představ obou stran a skončila předčasně. Jedna ze dvou striptérek, Crystal Mangumová, byla pod vlivem drog, a když se dostala do kontaktu s policií, prohlásila, že byla na párty znásilněna. V USA je v mnoha státech státní žalobce politickou, volenou funkcí.

Okresní státní žalobce Mike Nifong měl před volbami a zřejmě usoudil, že stíhání bílých studentů za znásilnění černošské striptérky je přesně to, co se mu v obvodu s velkým podílem černošské populace hodí. A vrhl se do práce se vší rozhodností, přestože Mangumová přinejmenším pětkrát změnila výpověď. A přestože někteří ze tří hráčů, jež se Nifong rozhodl obvinit, měli solidní alibi. Nifong neváhal na každém kroku brutálně porušovat předpisy. Nejmarkantněji, když obhájcům zatajil část analýzy DNA z těla striptérky, jež by byla prokázala nevinu obviněných. Nifong ovšem rozdal během prvního týdne velké množství rozhovorů, v nichž mluvil o odsouzení jako o hotové věci.

Studenti měli dobré právníky a případ se po půl roce nakonec rozsypal. Nejvyšší státní žalobce státu Severní Karolína stíhání zrušil a prohlásil obviněné studenty za nevinné. Nifong byl zbaven úřadu a členství v advokátní komoře a odsouzen do vězení. Když ten rok jakási právnická asociace udělovala svou výroční cenu za nejflagrantnější selhání spravedlnosti, Nifonga z nominací vynechala – prý by to bylo příliš snadné. Potrestáni byli i někteří vyšetřovatelé (Mangumová mimochodem dnes sedí ve vězení za vraždu, ale tu spáchala až později a s kauzou Duke University nesouvisí).

Pozoruhodné ale bylo i chování univerzity. Díky Nifongově publicitě vznikla na kampusu a ve městě Durhamu atmosféra, jako by už vina hráčů byla dokázána. Před jejich obydlími se konaly demonstrace, na nichž demonstranti bušili do hrnců a požadovali jejich kastraci. V kampusu se objevily plakáty s portréty obviněných studentů ve stylu „wanted“. Univerzita rozpustila lakrosový tým, vyhodila jeho trenéra a suspendovala obviněné studenty. Nečekala na soud a šla s davem.

V atmosféře lynče vydala skupina 88 profesorů v univerzitních novinách inzerát (placený z univerzitních peněz), v němž neprokázaná obvinění vzala jako hotovou věc. Citovala v něm údajné výroky studentů, jež vycházely z Nifongovy verze událostí a prohlašovaly, že durhamský kampus je prosáklý atmosférou rasismu, sexismu a nenávisti. „Tito studenti křičí a šeptají o tom, co se stalo té mladé ženě a jim,“ říkají profesoři. „Zvyšujeme hlasitost ve chvíli, kdy se po některých z nejzranitelnějších mezi námi požaduje, aby se ztišili, zatímco čekáme. Studentům, kteří se ozývají jako jednotlivci, a protestujícím, kteří dělají kolektivní hluk, říkáme: děkujeme, že jste nečekali a ozvali se.“

Jednalo se o profesory z humanitních oborů a pseudooborů – nejvíce jich bylo z afroamerických studií, ženských studií, kulturní antropologie, románské literatury, anglické literatury a historie (byl mezi nimi mimochodem i u nás známý dramatik argentinského původu Ariel Dorfman). Nepřipojil se žádný profesor z technických oborů, někteří (skupina ekonomů) je naopak veřejně kritizovali. Profesoři z Gangu 88 však trvali na svém, i když se stíhání zhroutilo. Nález nejvyššího státního žalobce ignorovali či naznačovali, že je založen na křivých výpovědích a zamlčených důkazech. Bílý rasismus byl podle nich tak jako tak prokázán. A nejen to. Kritiku bílých studentů a hráčů lakrosu zařadili do programu svých seminářů.

Dali studentům volno, aby se mohli zúčastnit protestů. Jedna profesorka potrestala jednoho z hráčů lakrosu tím, že mu dala nedostatečné známky ze seminárních prací (univerzita mu je pak změnila v rámci mimosoudního vyrovnání soudního sporu s obviněnými hráči). Jeden profesor napsal matce jednoho z (neobviněných) hráčů, že je matkou „dobytka“. Vedení univerzity si nikdy netrouflo proti nim nijak zasáhnout.

Když se obvinění zhroutilo, americká mainstreamová média vzala celou věc na vědomí, odsoudila selhání spravedlnosti, ale příliš na záležitosti neulpívala. Nestal se z toho skandál toho druhu, jenž by se probíral pořád dokola, byl všem známou zkratkou vyjadřující něco hlubšího a přiměl je k přemýšlení, co je tu špatně. Dnes se nepřipomíná. I Duke University dala přednost desítkám milionů dolarů za mimosoudní vyrovnání s obviněnými studenty před veřejným občanskoprávním procesem. Kariéry podepsaných profesorů pokračovaly nerušeně.

Jen relativně málo studentů si tehdy trouflo ozvat se proti hysterii v kampusu. Uprostřed skandálu jeden z nich tehdy v ojedinělém komentáři ve studentských novinách napsal:

„K pochopení tohoto chování [Gangu 88] je třeba si uvědomit, že pro mnoho příslušníků politické levice je přesvědčení o rasismu společnosti článkem víry, který je mimo rozum, dotazování nebo racionální diskusi. Proto vám můžu zaručit, že pokud budou hráči očištěni, velké množství lidí se nebude radovat z neviny našich kolegů, ale bude trvat na tom, že je to spiknutí bílé privilegovanosti.“

Ten student se jmenoval Stephen Miller a byla to pro něj formativní zkušenost.

Z dálky a ve zprostředkování amerických médií se snaha Trumpových příznivců urážet zdvořilý konsenzus může zdát nepochopitelná, směšná, hrozná. Zejména těch vzdělanějších mezi nimi. Vypadá to, jako by ochota odmítat to, na čem se shodují všichni vědci, umělci, vysocí úředníci, stratégové, mezivládní panely a experti nadnárodních organizací, mohla být vysvětlitelná snad jen ignorancí, duševní poruchou, záští či ruskou manipulací. Teprve když víte trochu víc, pochopíte, že je vysvětlitelná zkušeností – dlouhodobou osobní zkušeností.