V uplynulém týdnu zemřeli ve dvou dnech po sobě dva slavní hollywoodští herci – Robin Williams a Lauren Bacallová. Nepřehlédnutelného mysticismu tohoto dějinného zvratu se chopil kdekterý jasnovidec, takže ti nejlepší (například server Csfd.cz) ihned prorokovali, že „smutnější týden letos filmový svět ještě nezažil a snad už ani nezažije“. Slušnému člověku po takových větách naskakují kacířské myšlenky a hledá, koho by pohřbil dotřetice, zvědav, jak by proroci pozměnili svá prohlášení. A ono ejhle: v sobotu 9. srpna zemřel v jednašedesáti letech člen činohry brněnského Národního divadla Ondřej Mikulášek. Mimo divadelní prostředí byl znám účinkováním v produkci brněnské televize – třicátníci a čtyřicátníci se na něj mohou upamatovat z papundeklových (asijských) pohádek. Ke známějším z nich patří Nasredin, neboť popularitu tomuto dílku přinesly podmanivé písně otextované básníkem Janem Skácelem. Nověji figuroval coby popletavý strážmistr v Četnických humoreskách. Na verdikt proroků „filmového světa“ však tento skon neměl vliv, kupodivu nevzpomněli ani „černý“ 30. červenec 2007, kdy zemřeli Michelangelo Antonioni a Ingmar Bergman.

Je pravda, že mediální přitažlivost nastalé smutné události zvýšila odlišnost obou amerických úmrtí: Williams zemřel v třiašedesáti letech. Třebaže byl stále na vrcholu přinejmenším pracovních sil, pravděpodobně podlehl atakům své deprese a spáchal sebevraždu. Dobrým komikům a tragikomikům se zhoubné nemoci, závislosti na alkoholu i drogách a smutné osudy dějí, možná taky proto jsou dobří. To Bacallová zemřela měsíc před svými devadesátinami docela přirozeně, po životě naplněném skvělou prací. Její smrt ovšem potvrzuje, že definitivně mizí étos klasického černobílého Hollywoodu coby jednoho z našich nynějších symbolů klidného světa a přehledných dějin. Proto symbolů, že skrze pamětníky jsou svůdnost a s odstupem desetiletí i zdánlivá bezpečnost této éry s námi stále přítomny.

Muž nesčetných tváří

Robin Williams neformoval místní (myslím právě středoevropskou) kulturu ani coby debutant mimozemšťan Mork, glosující v sitkomu Mork & Mindy chování tehdejších Američanů, ani coby známý komik svými chytrými výstupy v komediálních skečích, stand-upech a televizních talkshow. Publikem začal být vnímán až po revolučním roce 1989 a zůstal zde hercem na plátně. Přičinlivým a obětavým pomahačem hollywoodského kolosu jednak v osmdesátých letech, kdy ještě dojížděl impuls Nového Hollywoodu a naplno se už roztočila kola dobrodružných blockbusterů, jednak v devadesátých letech, která z této proměny žila, a nakonec v novém tisíciletí, kdy již měl status nezpochybnitelné hvězdy, byl držitelem Oscara a mohl si dělat, co chtěl. Točil i šest nebo sedm filmů ročně (v posledních letech čtyři, takže i po jeho smrti dostanou fanoušci šanci se Williamsovým herectvím pokochat: dle sdělení agentur jsou dokončeny právě čtyři snímky, v nichž herec účinkoval).

Po celou kariéru střídal komediální a dramatické role a tento rytmus dlouho provázel divácký i novinářský úžas, že někdo s tak gumovým obličejem a neustálou touhou až dětsky šaškovat se dokáže zklidnit a vystřihnout vážnou roli, většinou melancholického chlapíka. (Ať už to byl rozhlasový moderátor z Dobré ráno, Vietname!, lékař pokoušející se uzdravit pacienty s encefalitidou podáváním drog v dramatu Čas probuzení, inspirativní kantoři ve Společnosti mrtvých básníků a Dobrém Willu Huntingovi, anebo třeba klasická postava Osrika v Branaghově nedostižné adaptaci Hamleta.) Dost možná právě na radosti z ticha a zklidnění, které herec předvádí ve svých vážných (a jak dokládá třeba Insomnie, dokonce i těch nemnoha záporných) rolích, je založena hercova sláva. Jeho komedie totiž jsou často opřeny o grimasy a hulákání a to se Evropanovi, zvyklému na totéž od svých vlastních herců, zato zvědavému na něco odlišného, přece jen okouká. Vždyť i Williamsova nejúspěšnější komediální role Mrs. Doubtfire – Táta v sukni, což  – pravda  – je docela inteligentní film, je „jen“ standardní žánrový snímek o americké, nikoli (středo)evropské středostavovské rodině.

Lady pro ty nejlepší

S hájemstvím Lauren Bacallové „v našich srdcích“ je to jinak. Točit začala jako devatenáctiletá na konci druhé světové války, kdy ještě její filmy mohly doputovat do střední i východní Evropy a setkat se s místními diváky ihned. Měla štěstí, protože hned začala natáčet kvalitní látky. Debut Mít a nemít natočil režisér Howard Rio Bravo Hawks podle novely Ernesta Hemingwaye, adaptované pro film Williamem Faulknerem. O dva roky později táž sestava sáhla po Raymondu Chandlerovi a natočila jeden z nejlepších filmů všech dob: přísně ironickou detektivku Hluboký spánek. V obou zmíněných filmech se Bacallová také sešla a sedla si s Humphreyem Bogartem, zanedlouho prvním ze svých dvou manželů. (Druhým se stal v šedesátých letech další hollywoodský fasa chlap Jason Robards.) Už jen výčet jmen tolika význačných mužů člověka trošku citlivého rozechvěje a srdce jeho obvykle kamenné krapet pookřeje.

Vzbouzí v nás zasněnost, toť tajemství Lauren Bacallové. Když si zapaluje cigaretu, tak něžně a despoticky zároveň, jak to před ní ani po ní jiná žena nedokázala, pocítí chuť dát si práska i zapřisáhlí nekuřáci. Bacallová v tu chvíli konfrontuje nejen přihlížejícího Bogarta, nýbrž každého muže s jeho tužbami po kráse, vyzývá k pokusu odhodlat se aspoň snem do vod, na něž by v reálu nikdy nepomyslel. Slovy redakčního kolegy Ondřeje Štindla: „Zapomeň na ni, jestli se jí nevyrovnáš.“ Ostatně ještě nikdo nikdy tak rozkošně nebodal nožem jako Bacallová o třicet let později v jiné slavné detektivce Vražda v Orient expresu – člověk by tak rád byl tou mrtvolou… Přitom Bacallová nebyla jen líbivá holčička, úspěchy sklízela i na divadle a film několikrát dokázala opustit, mívala i několikaleté pauzy. Jak stárla, potvrzovalo se, že ona jednoznačná, uhrančivá, ale inteligentní živočišnost v ní přetrvala: přehrála se do rolí matek, jež radí svým nemožným dcerám se vztahy a intimitou (Dvě tváře lásky, za tuto roli získala svůj jediný Zlatý glóbus). A když před pěti lety přebírala čestného Oscara za celoživotní dílo, zavýskla si u toho ve čtyřiaosmdesáti podobně nekompromisně, jako si ve dvaceti zapalovala cigarety a Bogartovi u toho tvrdlo hrdlo úzkostí, že se jí nevyrovná.