„Já vám ten rozhovor klidně dám, i když já v rozhovorech říkám furt to samý. Ale teď mi vyšla knížka, tak se to snad hodí. Tak jo,“ sdělil mi spisovatel Jan Novák na žádost o rozhovor. Nevěřil jsem mu a rozhovory s ním si prošel.

Skutečně ve všech totéž: dětství v Kolíně, známost s Václavem Havlem, Milošem Formanem, román a film o bratrech Mašínech, život s otcem a život české menšiny v Chicagu, kam jeho rodina emigrovala. Většinu těchto témat jsme si proto před rozhovorem zakázali. Až na hokej. Kvůli Vladimíru Růžičkovi, Slavii a Chicagu Blackhawks (den nato jeho tým znovu vyhrál Stanley Cup). Stejně bylo jiných věcí k hovoru: Ludvík Vaculík, sjezd spisovatelů, výchova malého syna a ovšem knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie, který Novák právě vydal. Jenže: „Dvě hodiny kecáme, a na toho Johna vůbec nedošlo!“ skončilo nahrávání autorovým zjištěním. A pak jsme utíkali za Vratislavem Brabencem, jímž celý rozhovor začal:

Musíme to sfouknout rychle, při tom focení venku jsem potkal Brabence a říkal mi, že ze vzteku vystoupil z Plastiků. Je z toho špatnej, prej už dva dny pije. Chce se mnou o tom všem mluvit.

Neříkal, co se stalo?

Zatím ne.

Dobře, tak se ho potom zeptáme. Zemřel Ludvík Vaculík, pro jednou byly literatury plné noviny, protože k jeho životu spíš než k tvorbě se vyjádřil snad každý. Je to autor typu, ke kterým – zdá se mi – příliš netíhnete. A tak se schválně zeptám: Jak jste ho vnímal?

Uvědomil jsem si, že někdo takový existuje, když se objevilo Dva tisíce slov, to jsem tu ještě žil. V té době jsem si přečetl Sekyru, která mi přišla děsně komplikovaná, ale bylo to docela zajímavý, i když ne tolik jako Zbabělci. V emigraci jsem četl jeho komentáře, fejetony, ty mě bavily, ale třeba Český snář, což má být jeho vrchol, ten ne. Nemyslím, že byl spisovatel od boha, když se snažil napsat lyrickou scénu, bylo to prkenné a neplyne to jako u Kundery, Hrabala, Škvoreckého. Jako spisovatel mi teda nijak úžasnej nepřipadá, ale byla to zajímavá postava. Většinu lidí, kteří mě nějak literární oslovili, jsem vyhledával osobně, ale s ním jsem potřebu mluvit neměl. Až později jsem se dověděl o jeho komplikovaném putování historií od Bati do komunistické strany, potom ta rebelie proti ní i to, jak se mu StB pomstila uveřejněním jeho pornografických fotek s milenkami. To tady muselo být asi velmi ponižující. Měl osud, který tu měla spoustu lidí, ale pro mě na rozdíl od Johna Boka, Mašínů nebo Formana ne dost zajímavý.

U Kundery jsou zvládnuté lyrické scény? To mě překvapuje.

Vlastně ne, ale příběh jo. Kdežto Vaculíkovi drhne i to vyprávění, na můj vkus je to příliš chytrý a záumný a příliš se cpe do popředí postava spisovatele, který to píše. Toto exhibování se mi moc nelíbí. Kundera to má trochu, Hrabal to nemá, Škvorecký taky trochu, ale ve velice přijatelné podobě. Na úrovni spisovatelského řemesla Vaculík prostě nebyl nijak oslňující. Uměl psát o názorech, zajímavě je podat. To jo. A třeba o zahradničení psal krásně, v těch fejetonech.

Tady proběhl sjezd spisovatelů a na něm často formulovaný požadavek po angažované literatuře a touha po tom, aby spisovatel bylo povolání, které je státem finančně dobře zajištěno, aby měl autor čas a klid na to, tvořit. V kontrapunktu k tomu vnímám váš život plný přesvědčení, že když zrovna nejsou peníze z literatury, tak se holt dělá jiná práce.

Myslím, že mi ta skupina posílala maily, abych se připojil, ale já nejsem a nechci být členem ničeho. Nejsem ani členem PEN klubu, který přitom dělá fakt dobrou práci. Tak mě ani nenapadlo, že bych se stal členem tohoto seskupenství. Angažovaná literatura mě nebaví a nemyslím si, že by společnost něco dlužila někomu proto, že se rozhodl psát. Kdo bude rozhodovat, kdo je spisovatel a kdo není? A co je dost pro to, aby člověk žil a mohl psát? To se dává literatura do rukou byrokratům ‑ a to je nesmysl. Vzejdou z toho jen žabomyší války o peníze, nic dobrého nevznikne.

Slýchávám v poslední době tesknění po tom, že se nám do Čech vrátila normalizace, obloukem zpátky režim, ne politický, ale řekněme životní, v němž se lidi bojí cokoli říct, aby nepřišli o práci…

… počkejte, to je groteskní. Když si přečtete tu knihu s Johnem Bokem a poznáte, co on tady zažíval, tak to byla normalizace. Když se silný zdravý jedinec snažil žít normální život, a měl z toho potíže. To byl totalitní stát, dneska není totalita. Každý si může vyjet kamkoli ven a udělat si, co potřebuje, může se jakkoli projevit na internetu. Mně to přijde úplně groteskní, takhle zkreslovat současnou situaci. Normalizace byla komunistický pojeb po příjezdu sovětských tanků a importu neostalinské vlády, která se snažila společnost ukočírovat. Tady žádné tanky nemáme. Nevím, čeho se lidi bojí. Jestli se někomu nechce dělat pro Babiše, protože odtud asi vítr vane, tak ať jde dělat něco jiného. Ať jezdí s taxíkem a je v pohodě. Nikdo si nemůže nárokovat, jen kvůli tomu, že vystudoval nějakou školu, že zůstane v tom oboru. Musí se prosadit. Ať si třeba založí vlastní noviny, jako jste to udělali vy nebo ta část Mf DNES, která přišla s Reportérem. Je tu spousta alternativ, tak jakápak normalizace! To je úplná blbost.

Objevují se taky stesky, že nemáme „velký“ román, který by reflektoval normalizaci. Každopádně ambici být takovým mají Báječná léta pod psa, s nimiž jste trávil hodně času, protože jste psal scénář k jejich filmové podobě. Ve vztahu k normalizaci se proti nim hodně lidí vymezilo, protože prý jsou karikaturou doby a takoví jsme prý nebyli. Jak je vnímáte vy?

Já tu samozřejmě nežil. Mně se prostě líbila ta knížka, protože je dobrá. Myslím, že Michalova nejlepší, nasadil si jí vysokou laťku. Ta kniha je dobře napsaná, procítěná, jsou tam autentické emoce člověka, který zažil, o čem píše. U grafomanů jsou emoce předstírané, ale tohle je o základních věcech jeho rodiny a jeho života, je to napsané velmi dobře na úrovni vět, on píše výborně. Když jsem byl osloven, abych napsal ten scénář, už jsem česky dlouho nepsal, takže toto byl můj návrat k češtině. Přijel jsem sem a Viewegh byl takovej štědrej a otevřenej a vzal mě ke svým rodičům domů a ten konec filmu je můj záznam z této návštěvy, kniha tak nekončí. Bohužel ve scénáři byla ještě linka, jak se banální život proměňuje ve velkou literaturu, která z filmu kvůli nedostatku peněz zmizela. Ze začátku jsou tam její náznaky, ale pak zmizí, protože spousta jejích scén se nenatočila. Měly ukazovat, že tady žijeme banální život a literatura vzniká z banalit, které jsou pojednány velkolepě. To mě mrzí, že se do toho filmu nepodařilo dostat. Ale ta knížka je výborná.

Tvrdíte, že nejlepší z české kultury, minimálně v druhé půlce 20. století, je její plebejská linka. Když ale projdu „vaše“ autory, tak Bok jistě je plebejec, Viewegh vůbec ne a u Formana nevím, jak ho vnímat. Vy jste ho poznal zblízka, hodně jste s ním prožil, říkáte, že jeho osud je výjimečný, měl jste potřebu ho uchopit. Ale třeba výjimečný básník a kritik a taky zjevný plebejec Andrej Stankovič tvrdil, že Forman je nesnesitelný vychcanec, který českou kulturu zhnusil a zaplevelil tím svým vychcanstvím.

Seděl jsem ve stejné řadě v kině jako Andrej, když sem Miloš přivezl svůj film Lid versus Larry Flynt, a Stankovič se při tom promítání úplně tetelil a pak běžel potřást rukou Formanovi. Tak jsem mu říkal: Andreji, já jsem myslel, že nepatříš mezi Milošovy příznivce. A on říkal: Nene, tohle bylo úžasný, to byla čistá nekrofilie! To hollywoodské kouzlo na něj taky působilo, taky nebyl důslednej. Ale Forman určitě není vychcanej, je autentickej ve svých pocitech. Určitě kalkuluje, je velice schopnej manipulátor herců – no prostě režisér, vždyť to je definice režiséra. Čněl nad všemi režiséry v tom, jak si dokázal připravit celej film téměř producentsky, spoustu svých věcí vlastně koprodukoval. Když chtěli obsadit Courtney Love a byl problém, že ji nikdo nechtěl pojistit, tak tu pojistku zařídil. Abyste mohl dělat tuhle producentskou práci, musíte být určitý typ osobnosti. Čili není vychcanej jako Otakar Vávra, my tady vůbec máme spektrum režisérů, kteří jsou vychcaní. Miloš takovej není. Já ho pozoruju a on ve svém chování je autentickej a docela plebejskej. Má rád tlačenku, pivo, sleduje sporty. Chodí taky do opery, to je pravda, ale myslím, že daleko víc prožívá sporty, což je pro mě taky určitý znak plebejství, tedy těch spodních vrstev společnosti, kam patřím i já a kam patřil nebo se zařadil i Hrabal, přestože byl doktorem práv. Připadá mi, že od Dvořáka dál je to silná složka zdejší kultury. Že český humor je pohled zespoda na panstvo, které odtamtud vypadá groteskně.

To vyrovnávání se s panstvem je tady přítomno. To je vidět na Schwarzenberkovi, u kterého národ neví, co si počít s tím, že je to šlechtic.

To je pravda. A taky jeho obrazu nepomáhá, že mluví blbě česky. „Chtěl bych se poděkovat“ je čistý překlad z němčiny, to vadí.

Ale současně je smutné, že jako hodnota vůbec není vnímáno jeho obrovské vzdělání.

Já ho znám, ale taky vím, jak je to vnímáno v Kolíně.

A to je jak?

Tam cítí a myslí si, že když mluví česky s tak křiklavými germanismy, že je to německý element, který nepatří na Hrad.

Takže v Kolíně se to rozhodlo?

Kolín jistě není Praha, ale zbytek Čech je jako Kolín.

Máte dvě dospělé děti, syna a dceru, a ročního syna. Za vašeho života se strašlivě zrychlil svět…

… počkejte, jak se zrychlí za vašeho života…

… já se toho samozřejmě bojím. Je to velký rozdíl, vychovávat děti kdysi, v té pomalejší době, a dneska?

Tady to určitě bylo pomalejší, ale v Americe už to bylo docela rychlý i tehdy v osmdesátých letech. Ale pořád to ještě bylo před počítači. Lukáš Hunter, ten nejnovější přírůstek, je ještě ve věku, kdy si pouští televizi, protože ho baví pustit televizi. Ještě se nedívá na to, co v ní běží, ještě to nepotřebuje. Ale vídám tříleté čtyřleté děti, jak běhají s tablety v ruce. No bude to ještě zajímavý.

Takže začínáte od začátku?

Začínám od začátku, ano. Ale to s každým dítětem, protože každé dítě je jiné. Já jsem bytostný demokrat. Adam, můj první syn, mi říkal Honzo, pak mi začal říkat dad, protože mu začalo být blbý říkat mi jménem před kamarády. Mně to bylo jedno, šlo jen o to, dodat mu sebedůvěru, aby mohl fungovat v tomhle světě. Lukáš je velice bystrej, takže to bude výzva, nějak ho ukočírovat a nasměrovat, pak se ale bude muset starat sám.

Svoje starší děti jste bral do Čech, abyste v nich podpořil jejich českou identitu, a tak se nabízí otázka, jestli budete i tohohle prcka brát do Ameriky, abyste v něm podpořil tu americkou.

Určitě, určitě ano. Je to dobrý, být tenhle typ schizofrenika.

A co dcera? Před deseti lety jste říkal, že zapomíná česky a nemá čas sem jezdit.

Ale mezitím tady hrála hokej za český národní družstvo a za Slavii, za prachy hrála ve Švýcarsku. V kvalifikaci na olympiádu v zápase proti Němkám, kterej holky naneštěstí prohrály, si urvala koleno, a tím skončila její hokejová kariéra. A teď je zpátky v Chicagu. Vlastně všichni tam teď jsou – děti, máma, obě ségry.

Vaše dcera tedy hrála za Slavii, což mě přivádí k tomu, že jsem se chtěl zeptat, jak vnímáte kauzu kolem Vladimíra Růžičky.

Šeptalo se o ní dlouho. Můj synovec hrál za Kladno a švagr mi říkal už dávno, že Růžička bere prachy. Když si pustíte tu nahrávku, tak je to úplně jasný, že ty prachy vzal. Samozřejmě, ten Palaščák to zveřejnění načasoval tak, aby co nejvíc uškodil Růžičkovi. Na druhou stranu, Růžička je v tomhle strašně zranitelnej. Já si myslím, že je zkorumpovanej. Hokej i fotbal jsou korupcí prosáklé a obě ty garnitury časem půjdou do hajzlu. Vnímám to tu jako Chicago ve třicátých letech. Jenže tam to pomalu dostalo řád, to Chicago je úplně jiný, soudce už si tam nekoupíte, jako tomu zjevně pořád lze tady.

Ale to hovoříte o době skoro před sto lety, tak dlouhé napravování snad před námi není.

Společnost tady před pětadvaceti lety začínala od nuly a měla před sebou dalekou cestu. Urazila jí velký kus, i když to bylo velice divoký a ještě to relativně divoký je – když si člověk uvědomí, jací demagogové ji vedou. To, kdo sedí na Hradě, kdo tam seděl předtím, ale myslím, že pomalu, tím, že se věci jako ta Růžičkova dostávají na povrch, se veřejné mínění pročistí. Lidi jsou tu docela cynický v tom, že za komunismu tu paradoxně byly na všecko peníze, ten pocit v nich přetrval, takže jsem pochopil, že tady všemu vládnou peníze. Ale vaše generace už s tím není tak spokojena jako ta moje. Budete muset ve svém životě několikrát změnit kabát, nespokojit se s jednou prací. Ale to je v pořádku. Mění se to tady k lepšímu, ale ještě nějakou dobu to bude trvat, ve sportu obzvlášť, protože sport je peněz plnej.

Ale vy máte v rukávu taky krásnou historku o tom, jak sport dovede být ryzí, připravujete něco o Emilu Zátopkovi.

Připravuju o něm komiks, kreslí ho Jaromír Švejdík. Vzniklo to tak, že jsem si vymyslel scénář pro Davida Ondříčka, kterej mi kdysi dávno řekl, že by chtěl natočit něco právě o Zátopkovi. Asi mu táta řekl, že to je téma, které rezonuje mimo republiku, protože David má ambici oslovit širší publikum, než je to naše. Nevěděl jsem, o čem psát, jak to pojmout, ale pak jsem narazil na výbornej příběh o tom, jak se Zátopek v roce 1952 pro cechovní čest vzepřel celé zdejší mašinerii. V tu dobu tady kromě něj byl ještě jeden běžec na světové úrovni, Stanislav Jungwirth, který později jako první na světě zaběhl patnáct set metrů pod tři minuty padesát. Jenže jeho fotr seděl za politiku, takže nebyla šance, že Jungwirtha někdo pustí na olympiádu. Zátopek si ale od začátku vymiňoval, že v Helsinkách nepoběží, když nepoběží Jungwirth. Všichni je chlácholili, že Jungwirth pojede, když splní nějaké podmínky, co mu nachystali. A Jungwirth je splnil, Zátopek na to dohlížel a staral se o to. Jenže když olympijská výprava měla odjet na letiště z Tyršova domu a odletět do Helsinek, dověděl se Zátopek, že Jungwirth nepojede. Oni mysleli, že vyměkne. Jenže on nenastoupil a poslal svoji ženu vyřídit proč. Ta přišla do autobusu a říkala: Já mezi nimi byla úplně malomocná, nikdo se se mnou nebavil. Uvědomte si, že byl rok 1952, kdy hokejoví mistři světa kutali v dolech uran! Zátopek ale řekl: Ne! Já budu s Jungwirtehem trénovat na Strahově, a když nás tam pustíte oba, pojedu. Jinak ne. Čtyři roky neporažený běžec na deset kilometrů, jediná naše šance na zlato.

Si postavil hlavu.

Ano. Takže po dvou dnech mu řekli, že bude potrestán za rozvracení reprezentace, ale že teda mohou jet s Jungwirthem oba. Přijela na Strahov limuzína, Zátopka v tretrách odvezla na ministerstvo obrany, kde dostal dva pasy s razítky, že mohou oba letět. Taky proto mu to vyšlo, že když přiletěla výprava do Finska bez Zátopka, byl z toho skandál, jelikož na Zátopka tam čekalo deset tisíc Finů, kteří milovali běhání na dlouhý tratě. Takže politicky Zátopek díky těm Finům docela povýšil a komunisti se najednou podělali. Myslím, že Zátopek toho využil, aby pak vyhrál ty tři zlatý, protože on těch pět kilometrů neuměl, neměl na to. Jenže se vyhecoval, protože věděl, že běží opravdu o život. A je v tom ještě jeden úžasnej moment. Zátopek měl za celý život jediného trenéra, špičkového běžce ze Zlína, někdejšího našeho reprezentanta, jméno jsem teď zapomněl. A ten mu poradil vynikající věc: všichni dlouhotraťoví běžci běhají dva tisíce metrů, když trénují na dva tisíce metrů. Trénují na vytrvalost. Ty běhej desetkrát dvě stě metrů a běhej na rychlost. To Zátopek použil a vyhrál. Byla z toho revoluce v atletice. A tenhle člověk, ten trenér, kdysi politik za stranu lidovou, byl požádán, aby vstoupil do komunistické strany. On to odmítl, tak ho zavřeli v Uherském Hradišti, kde ho Grebeníčkův fotr mučil. Pak seděl od roku pětapadesát v uranových dolech. Čili tam mám ještě tenhle příběh.

To je vynikající story. Proč to nevzniklo jako film?

Rozpracoval jsem to do detailního scénáře. Byl v podstatě hotovej, řádek po řádku. Ale najednou se jim to nelíbilo. S Davidem jsem se kvůli tomu vlastně nikdy nesešel. Ale za dva roky dostanu ten scénář zpátky a bude můj. Protože jsem měl strach, že mi to ukradnou, tak jsem přemýšlel, co s tím, aby se to nestalo. A došel k tomu, že jedině komiks by to mohl být. Tak jsem oslovil Švejdíka, tomu se to líbilo, a začátkem roku by to mělo vyjít. Vypadá to krásně.

Prý máte taky hotový scénář k Čapkově Válce s mloky.

Mám, to jsem byl najatej producentem Jirkou Ježkem, kterej dělal Báječný léta pod psa. Já když něco adaptuju, tak se snažím sloužit té látce, ale Válka s mloky v podstatě žádnej příběh nemá. To je cvičení různejch druhů rétoriky. Politickej esej, jsou tam karikovaný různý rétorický přístupy, to je těžký dostat na plátno. Tak jsem si ten příběh vymyslel, odehrává se to někde ve Vietnamu, už si to nepamatuju přesně. Někde to asi mám, ale to asi nespatří světlo světa nikdy. Ale žádná škoda. Tu knihu sice všichni vychvalujou jako úžasnou látku, ale ono to opravdu není nic moc. Je to jednodimenziální cartoon, na kterým je zajímavá ta jazyková bohatost různejch použitejch přístupů. Čapek strašně zastaral, i myšlenkově. Byl to takový vládní umělec, který chtěl napsat sto knih, takže seděl doma za stolem, místo aby něco zažil. Vymyká se z toho jenom Hordubal, ten je psanej z břicha. Mám napsanou jeho adaptaci ve scénách, jenže tou dobou se nikdo nechce zabývat. Přitom je to příběh impotentního muže, kterej se snaží přežít asi v nejhorším prostředí na pomezí Ukrajiny. A má ho jenom jako přívěsek. Je to napsaný fantasticky, jazykově je to zajímavý, jak tam prosakuje to slovenský prostředí. Ale jinak jsou Čapkovy knihy často vycucaný z prstu.

Měl jste vlastně v emigraci možnost číst knížky, které vycházely tady? Třeba, já nevím, Otu Pavla?

Jo, Pavel byl výbornej. Ale to se vědělo. Jeho psaní o sportu sice bylo příliš mýtotvorný, ti lidi jsou přece jen jenom sportovci, ale jeho autobiografický věci jsou výborný. Mně to kamarádi posílali z Kolína. A já jsem posílal zase český knihy sem zpátky, třeba Hrabalovy, když tu nebyly k dostání. V Chicagu na Čermákově třídě totiž byl obchod Pancner, kterej platil dolarama, takže proto se tam dalo sehnat všecko, dolary táhly. Co nemohli kamarádi sehnat tady, jsem koupil tam a poslal to zpátky sem. I věci, které tady byly úzkoprofilově vydaný. Počkejte, ale my tady už dvě hodiny kecáme, a na toho Johna vůbec nedošlo!

Tak pojďme na to, jak to vzniklo.

Ta příležitost vyplynula z náhodné situace, když nám renovoval byt, něco vyprávěl a já se zaposlouchal. Pocítil jsem sílu té situace a jeho příběhu a musel jsem ho zachytit. Nahráli jsme šedesát hodin rozhovorů, takže si dovedete představit, že v tý knížce je jich zlomek. Ale nechme si to na příště. Pojďme teďka za tím Vráťou Brabencem. On tam na nás čeká, asi to s ním zacloumalo.

(Tak jsme šli, ale našli ho, jak spí, a neodvážili se ho vzbudit. Dál jsme mluvili o literatuře, a k Bokovi se zase nedopracovali.)