Něco takového se podaří málokterému miminu. Max Zuckerbergová je na světě sotva pár týdnů, a už přišla o hezkých pár desítek miliard dolarů. Její rodiče maminka Chan a tatínek Mark (spoluzakladatel Facebooku) totiž hned po jejím narození oznámili, že věnují 99 procent akcií firmy v hodnotě asi 45 miliard amerických dolarů na dobročinné účely.

Chtějí tak napomoci vytvoření lepšího světa pro Max a její vrstevníky, s penězi bude nakládat Iniciativa Chan Zuckerbergové. Důvody, jež je vedly k rozhodnutí vzdát se vskutku značného majetku, manželé Zuckerbergovi vysvětlili v dopise dceři, který zveřejnili. Snad Max přijdou dostačující, až jednou bude schopna se s nimi seznámit, ale i kdyby… na nové boty a průkazku do knihovny téhle slečně asi zbude, o to jistě netřeba mít strach. Navíc média vzápětí po oznámení Zuckerbergových přišla s tvrzením, že manželé se těch aktiv tak docela nevzdali, respektive status Iniciativy umožňuje nějaké jejich komerční využití. No, možná se Zuckerberg zachoval trochu vypočítavě, u člověka, který v jednatřiceti letech počítá svoje jmění na desítky miliard dolarů, by se schopnost kalkulace asi dala předpokládat.

Až si to Max jednou přečte...

Mark Zuckerberg je jistě člověk výjimečného osudu. Málokdo vstoupil do života tak velkého počtu lidí a tak výrazně. Podstatným způsobem proměnil jejich životní prostor, vlastně i jejich život. Rozšířil svět o jednu dimenzi, kterou spousty lidí vnímají jako důležitou, splývá jim s tím, co dříve znali jako skutečnost. Na vystoupení Zuckerbergových po narození dcery taky je cosi velice „facebookového“, rodičovství na sociálních sítích takhle občas vypadá. Jako završení epochálního projektu, nejdůležitější událost v životě toho nejdůležitějšího člověka, již by měl v uctivém tichu vstřebat celý svět. Přes čerstvě narozené dítě se k tomu světu uživatel obrací, aby řekl něco důležitého o sobě. Max Zuckerbergová momentálně asi sladce spí nebo si užívá jiné radosti života novorozence. Dopis od rodičů si přečte až za x let, jestli vůbec, až někdy po pubertě a dosažení dospělosti by ji mohla zajímat témata, jichž se dotýká. Bude z něj tou dobou možná docela zajímavý historický dokument, možná ho bude číst s pobaveným úsměvem nebo s nostalgií. Dávné a smělé představy toho, kam a jak by se měl ubírat svět, takovou reakci často vyvolávají.

Spoluzakladatel Facebooku patří nebo by patřit chtěl mezi superboháče – vizionáře, kteří chtějí užívat svoje jmění a z něj plynoucí moc k proměně světa, rádi by jeho vývoj trochu zrychlili. Asi se dá pochopit, že člověk, jemuž se podařilo dosáhnout čehosi skutečně velkého (alespoň co do měřítka, skutečná váha může být sporná), snadno podlehne dojmu, že je schopný podobných výkonů i na jiných polích – dát dohromady ty správné odborníky, zaplatit to, zařídit efektivní manažerské vedení. Jsou stoupenci pokroku, věří technologiím, taky díky nim často zbohatli. A když bude technologie dostatečně pokročilá a dostupná, stanou se ze všech Zuckerbergové, Einsteini, Shakespearové či Messiové. V něčem se tihle megavelkokapitalisté Zuckerbergova typu shodují s tradiční představou krajní levice – stačí upravit systém, „nastavit procesy“, a půjde to. Systém se změní a lidi s ním.

Chudák, kdo nemá internet?

Nedá se vůbec nic namítat proti Zuckerbergovu deklarovanému záměru přispět k tomu, aby děti, které se narodily do obtížných podmínek, měly přístup k lepšímu vzdělání. Ta představa „lepšího světa“ podle Marka Zuckerberga je ale docela naivní nebo ovlivněná profesionální deformací. Ten lepší svět podle Marka Zuckerberga bude především totálně propojený a také díky tomu budou jeho obyvatelé moci „plně využít svůj potenciál“. Trochu ošemetný výraz, předpokládá jaksi samozřejmě, že ten „potenciál“ bude automaticky k dobrému. Nevím třeba, jestli Adolf Hitler svůj potenciál naplnil zcela, pokud tam ale zůstala nějaká rezerva, nijak nelituji, že zůstala nevyužita. No nic. Ten vývojový skok nám umožní všeobecná dostupnost internetu, to zmíněné propojení. A opět pro hodně lidí, kteří se teď na síť nemají jak dostat, by to znamenalo přístup k informacím, jež by jim třeba mohly přinést bezprostřední užitek. A i pro lidi, kteří netrpí akutní nouzí, znamená internet spoustu možností, jak dělat věci rychleji, efektivněji, spolupracovat při tom třeba s lidmi, o jejichž existenci by jinak ani nevěděli.

Všichni o všech všechno

Mark Zuckerberg však ve stejném textu píše o dětech, které vyrůstají v silných komunitách, jsou zdravé, nepoznamenané traumaty, mají před sebou perspektivu pro nás nepředstavitelně dlouhého života, v němž budou pro nás nepředstavitelným způsobem „naplňovat svůj potenciál“. Jako kdyby v těch slovech chyběla reflexe toho, jaké jsou vedlejší účinky propojování se přes internet, jež je možné zřetelně vnímat třeba na té sociální síti, díky níž teď mladý miliardář může zvažovat, na jakou dobrou věc to vynaloží svoje obrovské prostředky.

Už ve starších rozhovorech mluvil o zářné budoucnosti, v níž budou všechny informace dostupné a všechno transparentní, včetně lidí. Je to podle něj – zjednodušeně řečeno – jen otázka zvyku. Lidé prostě jednoho dne přijmou, že se o nich všechno ví, naučí se s tím žít, shledají, jak úžasné to má výhody. Vykresluje nějakou přicházející proměnu člověka, a jako by neviděl, že k ní už dochází, jenomže má jinou a méně lákavou podobu. Namísto všeobecně transparentního propojeného lidstva napínajícího společné síly k vylepšení života miliony individuí sice on-line, ale osamělých, zabloudivších ve virtuálním světě, někdy taky otupovaných „digitální demencí“. Díky Marku Zuckerbergovi možná bude mít jednou víc lidí přístup k informacím. Stejný muž ale přivedl do světa nástroj, jenž ty propojené lidi spolehlivě rozděluje, jednoho od druhého a taky od sebe samých. Snad se dnešní děti z generace jeho dcerky naučí kolem těch úskalí proplout nějak bezpečně.