Začíná se naše politika podobat té ruské? Na první pohled nic nemůže být vzdálenější. V naší politice intelektuály vystřídali lídři či manažeři s citem pro lidovost; vojácké vystupování Putina, jeho rodokmen KGB, průhledně fabrikované historky o jeho mužných fyzických výkonech – to vše je nám buď odporné, nebo k smíchu. Ve skutečnosti však procházka vnitřkem ruského politického soustrojí přináší docela silný šok z poznání. Politolog z londýnské University College Andrew Wilson vydal v roce 2005 knihu Virtuální politika: Napodobování demokracie v postsovětském světě a od té doby se k tématu ruské „politické technologie“ vrací a aktualizuje je.

Některé aspekty ruské politické technologie se podle něj příliš neliší od technik západních. Rusové nevymysleli ani umisťování vymyšlených nebo přehnaných příběhů do médií, ani vytváření kampaní budících dojem, že představují autentickou občanskou aktivitu. Ruští političtí mágové ale dělají něco víc, než že jen pomáhají straně, která si je najme, vyhrát. Vytvářejí kompletní fikci demokratického systému a kompletní dramaturgii toho, o co se bude ve volbách svádět souboj. Ideálně mají samozřejmě v záloze „administrativní technologie“, což je načechraný výraz pro prachobyčejné volební podvody, ale dávají přednost „programování veřejného mínění“. To vše dohromady pak vytváří vnější dojem, že se vše odehrává podle zákona a forem demokracie a západní pozorovatelé dychtiví odhalit porušování volebních pravidel pak často odcházejí s prázdnou či s bezvýznamnými úlovky.

Velmi primitivní metodou je vytvoření virtuální politické strany, která ve skutečnosti mimo billboardy, webové stránky a kampaňové spoty vůbec neexistuje. Taková byla prý tzv. obnovená komunistická strana Ukrajiny v roce 2002. Na její adrese nikdo nesídlil, zveřejněné telefony nikdo nezvedal. Takové strany či kandidáti jsou nazývány „klony“ či „dvojníky“ – v Užhorodu prý v roce 2002 kandidovalo ne méně než šest kandidátů jménem Ratušjak. Trojské koně jsou strany, které mají na prvních místech kandidátek neznámé, zajímavě vyhlížející lidi a na dolních příčkách lokální byznysmeny a staré (ne)osvědčené tváře. Populární jsou „mouchy“, malé strany, které na první pohled nemají šanci, ale když je much celý roj, ukrojí z hlasů, které mohl protivník získat, pořádný kus. Takto prý technologové zkrouhli hlasy ruské komunistické strany z 24 procent v roce 1999 na 12 procent v roce 2003. Nasadili stranu penzistů, stranu sociálních jistot, stranu ruského znovuzrození, novou komunistickou stranu (se sloganem Volte skutečné komunisty) a několik dalších. „Západním kritikům poukazujícím na to, že stranické spektrum v postsovětských zemích je roztříštěné, uniká, že velká část této politické nabídky je umělá,“ vysvětluje Wilson. Dalším kýženým vedlejším efektem je, že exponenti i neúspěšné umělé strany aspoň získají místa ve volebních komisích.

Další hezký termín je „kukačka“ – nepřítel nasazený do hnízda. Když se opoziční strany snaží utvářet koalice či kulaté stoly, vytvoří technologové protestní osobnosti, které se domůžou účasti v opoziční frontě a pak ji rozvracejí. „Ukrajinská opozice v roce 1999 vytvořila uskupení jménem Kaniv-4, ale jen jedna ze stran byla doopravdy opoziční,“ tvrdí Wilson.

„Štafetový běžec“ je zdánlivě nezávislý kandidát, který získá podporu, a pak těsně před volbami či před druhým kolem prohlásí, že nemůže zvítězit, a vyzve své příznivce, aby odevzdali hlasy tomu, kdo ho ve skutečnosti platí. Takovým štafetovým běžcem byl prý Alexandr Lebeď, ruský generál, jehož kandidatura v prezidentských volbách v roce 1996 dělala západním diplomatům velké starosti. Pak ale svých 14 procent hlasů v prvním kole „odevzdal“ úřadujícímu prezidentovi Borisi Jelcinovi.

A s tím, jak politická technologie pokračuje ve svém rozmachu, reagují na znechucení a klesající volební účast technologové tím, že zakládají protestní hnutí bouřící se proti manipulaci a podvodům politických technologů.

Naše politika už prožila leccos, co zavání lekcemi ruské politické technologie: lokální hnutí slibující „uzdravení“ či „restart“ politiky, v jejichž pozadí investigativní novináři objevili šíbry známé z oněch „nemocných“ stran, na nichž nová hnutí parazitují. Demokratickou stranu zelených, kombinaci „kukačky“ a „klonu“, která masivní kampaní úspěšně ubrala hlasy Bursíkovým zeleným, načež se dosti rychle vytratila ze scény. Wilson upozorňuje, že ruští političtí technologové tyjí z centralizovaných, kompletně ovladatelných médií. S tím, jak se zužuje mediální pluralita u nás, si bude třeba dávat pozor na další fígly z ruských manuálů.