Kolín mění všechno – prohlásil před týdnem na grémiu Křesťanskodemokratické unie v přítomnosti kancléřky Volker Bouffier, zemský premiér Hesenska a dosud příznivec vstřícné, „prouprchlické“ linie. Bylo to necelý týden po silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a dalších německých městech, kde skupiny arabských mladíků po několik hodin okrádaly chodce a osahávaly a okrádaly chodkyně.

Do týdne po silvestru už se kutálela první hlava, musel odstoupit policejní prezident ve městě Wolfgang Albers. Incident, který nejdřív vypadal jako nepříjemnost lokálního významu, postupně vyrostl v událost celoněmeckého, a soudě podle reakcí v Evropě, celoevropského významu.

Na to, jestli je Kolín skutečně bod obratu, je velmi brzy. Bod obratu v laxní migrační nebo integrační politice německého státu už byl za posledních deset let vyhlášen několikrát (autor textu tomu dojmu například podlehl, když Angela Merkelová před třemi lety veřejně konstatovala, že „multikulturalismus je životní lží spolkové republiky“). Německá vláda by se musela odhodlat výrazně zpřísnit režim na hranici a ukázat do tzv. třetího světa nepříjemný obličej. Obratu o 180 stupňů kancléřka Merkelová pořád není schopna – a možná nikdy nebude. Takže, s jak velkým obratem se počítat dá?

Z diplomatických zdrojů například víme, že spolková policie už několik týdnů na hranici s Rakouskem část migrantů vrací – třeba když se dozví, že příchozí delší dobu strávili v Itálii, že jejich cílem je Skandinávie či že pocházejí ze země, kterou i v Berlíně považují za bezpečnou. Ze dvou tisíc lidí, kteří procházejí denně jedním konkrétním přechodem do Bavorska, jich údajně Němci vracejí 500 až 600. Ta čísla, myslím, budou mít orientační hodnotu i pro politiku německé vlády a „po Kolínu“ přijde nějaký čtvrt-, maximálně půlobrat.

Když policisté vypovědí loajalitu

Kolín je ale symbol, zhmotnění rozměru celé té zatěžkávací zkoušky, jíž německá vláda se svou extrémní politikou dokořán otevřených hranic vystavila státní orgány. Policie, na níž se s ohledem na stárnutí obyvatelstva šetří, nebyla na loňský příliv imigrantů připravena. V Kolíně ani nemohla zatýkat, protože neměla kapacity, kde by zadržené násilníky držela déle než několik minut. Existuje spor o to, jestli zásahová jednotka měla reálnou možnost žádat o posily. Ale část manšaftu, který by jinak přicházel v úvahu, v kritickou dobu nebyl v Kolíně, nýbrž v Bavorsku u spolkové hranice, kvůli vytváření zdání, že Německo kontrolu hranic tak úplně nevzdalo.

Když po čtyřech dnech zprávy o dění v Kolíně konečně prorazily do mediálního hlavního proudu, z různých politiků prorazilo ven jeho špatné svědomí. Okamžitě odstartovaly závody v mytí rukou. Vynikl při nich spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière, který sice v rámci kabinetu Angely Merkelové na podzim občas přicházel s návrhy, jak migrační vlnu omezit, po prvním okřiknutí však vždycky rychle srovnal krok a, marná sláva, společně s kancléřkou nese lví díl odpovědnosti za faktickou kapitulaci státu. A tento de Maizière teď neváhá tvrdě kritizovat policii v Kolíně, jak mohla několikahodinové bezvládí před hlavním nádražím připustit. Policisté se začali bránit po svém. Pustili důvěrné záznamy o akci po akci, řada policistů se navíc odhodlala anonymně mluvit s novináři. A hned vyplavalo na světlo několik poznatků, které ztrapnily různé politiky nebo posléze obětovaného policejního prezidenta.

Byli politici, kteří po zveřejnění prvních zpráv intuitivně, zato velmi autoritativně tvrdili, že „uprchlíci“ z loňské vlny nemají s bandou výtržníků před kolínským nádražím nic společného. Takže policejní zdroje s gustem vypustily malou statistiku ze silvestrovské noci, podle níž se z 15 přechodně zadržených 14 legitimovalo jako žadatelé o azyl ze Sýrie. Jiná dílčí statistika, zveřejněná později, dává poněkud jiný obraz: z 31 pachatelů, jež byla policie schopna identifikovat za týden práce, čeká 18 na azyl, ale jen čtyři z nich jsou Syřani. Ani to ale není pro Merkelovou zrovna PR triumf – cizinci jsou všichni, což něco vypovídá o schopnosti Německa integrovat cizince.

Zadruhé se po únicích od policie zhroutilo tvrzení, že pachatelé nebyli primárně motivováni sexuálně, ale že obtěžovali ženy „jenom“ proto, aby je vyvedli z míry a mohli je pak snadněji okrást. Podle časných zpráv z nitra policie byl sexuální motiv významně častější. (Policejní statistika z 8. ledna uvádí, že z 516 trestních oznámení asi tři čtvrtiny měly „sexuální komponentu“.) Jenže takový poznatek se nehodil, snad proto, že automaticky otevírá civilizační otázku: Není náhodou surovost, kořistnictví vůči ženám kulturní charakteristika arabského světa? A neimportuje kancléřka do střední Evropy s utečenci z Blízkého východu misogynii?

Už samotný fakt masivních úniků z policie je zlomový. Německá policie – na rozdíl řekněme od té české – není informační cedník a například mediální hry s odposlechy vysokých politiků, jaké se u nás v posledních letech staly pravidlem, by v Německu byly nemyslitelné. To, že se policisté z Kolína k únikům uchýlili, je samozřejmě projevem neloajality, ale je to reakce na politiky, kteří byli tak dlouho neloajální k nim a ke konceptu veřejného pořádku.

Sociální sítě versus tradiční média

Tradiční média držela nad „Kolínem“ pokličku čtyři dny, ačkoliv dvoje lokální noviny o divoké noci reportovaly vzápětí, a minimálně lokální dopisovatelé celostátních novin tedy o ní museli vědět brzy. Ty čtyři dny ticha v hlavním proudu „Kolín“ žil a rostl vlastním životem na sociálních sítích. Můžeme si to představit jako hromadící se vztek, kterého se v jednu chvíli nashromáždilo tolik, až protrhl hráz. Od chvíle protržení se i do tzv. prouprchlických médií v dosud nevídané míře dostávají zprávy nejen o silvestrovské noci, ale o různých dalších odvrácených aspektech migrační vlny. Poučná byla v posledních dnech návštěva na webu bulvárního a vlivného Bildu. Tento deník, celý loňský rok v čele tzv. vítačů, si náhle vybírá negativní zprávy o incidentech s migranty, celou tuto pochmurnou mozaiku korunuje komentář šéfredaktora o vládě, která ze samých ohledů na uprchlíky nebere ohledy na domácí. (Bild má shodou okolností od 1. ledna novou šéfredaktorku, takže změna linie může proběhnout snáz.)

Pokud je Bild pořád ještě barometrem společenských nálad, znamená to, že „po Kolíně“ se nálady v Německu začnou obracet, když ne v politice, tak v odšpuntované veřejné debatě – a tím pádem, s nějakým časovým zpožděním, i v té politice. Svým způsobem je reakce Němců na Kolín hysterická až přehnaná. Koneckonců tu na rozdíl od 13. listopadu v Paříži nebyli mrtví ani vážně zranění. Tím spíš se ale ukazuje, jak je konsensus naordinovaný dnešní společnosti jejími politiky, veřejnými autoritami a médii neuvěřitelně křehký.