Ministr vnitra Milan Chovanec před týdnem absolvoval jedno zatím nespravedlivě opomíjené vystoupení. Na konferenci o hrozbách v českém kybeprostoru oznámil (respektive spíše potvrdil, zprávy tohoto druhu jsou staré minimálně měsíc, od konce září) vznik specializovaného odboru proti hybridním hrozbám a propagandě. Tento nový útvar bude součástí Centra boje proti terorismu. Úředníci mají – cituji z novinového referátu po konferenci – „zabraňovat šíření nepravdivých nebo zavádějících informací a propagandy“. Data budou předávat „policii, armádě a tajným službám“. A proč to všechno? Česká veřejnost je pod vlivem cizí propagandy, tvrdí ministr vnitra. Tak třeba za migraci ze Sýrie podle poloviny Čechů mohou USA, podobně velká skupina obyvatelstva si myslí, že by NATO nepomohlo spojeneckému státu, kdyby byl napaden.

O Milanu Chovancovi se říká, že má dobré poradce. Ale tady mu mohli dohodit nějaké lepší příklady, protože na těch dvou jmenovaných lze hezky ukázat, že státní boj proti propagandě jiného státu se nutně musí zvrhnout ve vlastní propagandu, s vlastními předsudky a vlastním ohýbáním reality. 

Ad ochota NATO: K lepším vlastnostem lidí v českých zemí patří jistý skepticismus. Já si třeba myslím, že by nejen nám, ale řekněme i baltským členům zbytek NATO v případě útoku z Ruska – byť naprosto nepravděpodobnému – na pomoc šel. Ale třeba jsem naivní a nedoceňuji výsledky průzkumu z loňského června z dílny známé americké společnosti Pew Research. Kdyby Rusové zaútočili proti východním členům NATO, s nimiž sousedí (tady kromě Pobaltí potenciálně přichází do úvahy ještě Polsko), přijít jim na pomoc odmítá 51 procent Italů, 53 procent Francouzů, a dokonce 58 procent Němců. Pokud by v těch zemích nechuť plnit klíčový článek 5 Severoatlantické smlouvy přetrvávala a pokud mají funkční demokracii, lze předpokládat, že se nálada obyvatelstva promítne do politické linie vlád. Proti čemu pak bude odbor v Centru boje proti terorismu zasahovat, proti zpravodajství z oněch zemí?

Ad Sýrie a Amerika: Znovu – podle mě ten, kdo by chtěl vidět monokauzální souvislost mezi migrací ze Sýrie a americkou politikou, opomíjí důležité faktory, především občanskou válku uvnitř muslimského světa mezi sunnity a šíity nebo atraktivitu Evropy a prostupnost jejích hranic. Ale o vině Ameriky by se dalo dlouze diskutovat, vážit jednotlivé komponenty: katastrofální invaze do Iráku, odkud se postupně Islámský stát převalil i do sousední Sýrie; katastrofální invaze do Libye (i prezident Obama letos v dubnu použil pro situaci v Libyi výraz „mess“), odkud se do Sýrie během občanské války vozí zbraně; podpora tzv. umírněné opozice, jíž už minimálně od prosince 2012 dominují tvrdí islamisté (na sjezdu opozičních skupin v turecké Antalyi, konané za přispění USA, tehdy kandidáti Muslimského bratrstva obsadili dvě třetiny v řídicím grémiu), trvání na odstranění Bašára Asada i dnes, kdy je to už jen Asad versus džihádisté. Poměry v Sýrii jsou nepřehledné, nevědí si s nimi rady v mnoha velkých světových redakcích. Ale odborníci z českého vnitra změří, odkdy zodpovědnost za tu tragédii přičítaná Američanům překračuje čáru.

A kdo ti odborníci budou, odkud čerpá ministr pro tuto operaci know-how? Důležitou roli tu hrají Evropské hodnoty, což je skupinka, která se na svém webu definuje jako „nevládní odborná instituce“, přičemž dvě třetiny jejího rozpočtu pocházejí z vládních peněz, českých i unijních. Na webu Evropských hodnot se v rubrice o úspěších píše: „Česká republika zřídí na ministerstvu vnitra specializované Centrum terorismu a hybridních hrozeb. Jeho zřízení bylo jedním z našich doporučení v rámci Auditu národní bezpečnosti, ve kterém působíme jako oficiální konzultanti kapitoly Působení cizí moci na území ČR. Na práci Centra se podílíme.“ Představa, že staří-mladí „experti“ typu Jakuba Jandy, který už při svém věku dosáhl jistého stupně proslulosti, rozhodují, jaké zprávy v českém kyberprostoru jsou nepravdivé a zavádějící, a budou školit státní zaměstnance, je divoká i na poměry této vlády.

Dnes už jsou devadesátá léta, kdy jsme tu začali užívat svobodu podle tehdejších měřítek, vzdálená epocha. Ale tehdy by nikoho trochu při smyslech nenapadlo, že je možné, aby nám vláda určovala, co si máme myslet o zahraniční politice. A to byla situace svým způsobem mnohem závažnější než dnes, chystali jsme se do NATO a do léta 1997 nebylo oficiálně jasno, zda nás aliance přijme, nebo zda zůstaneme bez bezpečnostní garance. Když ministerstvo obrany v malém nákladu vydalo knížečku o tom, co by pro Českou republiku členství v NATO znamenalo, málem se stydělo při pomyšlení, jestli se nedopouští masáže. Ale tehdy se ještě obecně věřilo na svobodnou výměnu názorů.