Do budovy britského parlamentu se koncem března pokusil proniknout terorista, který předtím zabíjel autem na Westminsterském mostě přes Temži. Titulky v médiích hlásily „útok na kolébku demokracie“. Pro miliony a miliony lidí ale impozantní palác na nábřeží, věž s hodinami Big Ben symbolizují víc než jeden typ politického zřízení. Je to ikona. Centrum impéria. Velká Británie bývá někdy popisována jako země za mocenským zenitem, ještě nedávno, před několika desetiletími, to byla koloniální supervelmoc, nad jejímiž državami nezapadalo slunce.

„Za posledních dvě stě let jsme se účastnili invaze do 178 zemí,“ připomněl loni britský ministr zahraničí Boris Johnson v článku o svých zážitcích z jednání OSN. To všechno je ale už jenom dávná sláva (nebo hanba, viděno očima kritiků kolonialismu). V jistém smyslu však britské impérium trvá, ne jako mocenský útvar, možná spíš jako představa, idea. Velká Británie o velkou část své faktické „tvrdé“ moci sice přišla, stále je supervelmocí, pokud jde o takzvanou soft power, tedy schopnost prosadit se nikoliv silovými prostředky. Jistým způsobem svět kolonizuje dál, masy lidí mimo její území jsou pořád – jistě ne plně a duchem – také „british subjects“, k té zemi vzhlížejí, dění v ní tak či onak prožívají, britský svět je v něčem i jejich. Jeho historie, jeho současnost, jeho ideální podoba, pro každého – v závislosti na jeho přesvědčení a vůbec životní orientaci – jiná, třeba i zásadně.

Útok z 22. března nebyl první pokus o teror ve Westminsterském paláci. Ten asi nejslavnější se měl odehrát před 412 lety, slavné Spiknutí střelného prachu, plán vyhodit Horní sněmovnu během úvodního zasedání do povětří – i s králem Jakubem a dalšími hodnostáři. Katoličtí spiklenci kolem Guye Fawkese, jejichž cílem bylo zastavit perzekuci souvěrců a obnovit staré pořádky, ale byli na poslední chvíli odhaleni. I jejich odkaz je docela paradoxním způsobem živý do dnešních dnů, maska Guye Fawkese, odvozená z komiksu britského autora Alana Moorea, se stala žádaným módním doplňkem politických radikálů (třeba hackerského hnutí Anonymous). Že si digitální anarchisté za svůj emblém zvolili stylizovanou podobu katolického absolutisty, je docela ironické, vypovídá to však o apelu toho britského nebo anglického. Každý si v té zemi najde svůj totem.

Definitivní Bond girl

„Soft power“, jemná moc, schopnost přitáhnout a prosadit nesilově, má taky svou hierarchii a klasifikaci. Londýnská agentura Portland každoročně vydává její žebříčky, vycházejí z průzkumů veřejného mínění a dalších dat, jimiž se měří přitažlivost země od vlády přes kulturu, kuchyni, školství, podnikání až po atraktivnost luxusních značek. Británie je obvykle na prvním místě, loni ji po znejistění brexitem nahradily Spojené státy, ale Donald Trump tenhle nepřirozený stav velmi pravděpodobně napraví. Britská dominance v téhle oblasti je dlouhodobá a jaksi širokospektrální – odshora dolů.

Nahoře je, samozřejmě, královská rodina, v jejím čele tiše a klidně imponující matriarcha s občas prostořekým manželem po boku, neproniknutelná, a přitom velice humánní panovnice i babička v kabátě jasné barvy. Její rodina, mírně excentrický následník trůnu a jeho dva synové, jeden poněkud zlobivější, druhý vzorný, s krásnou manželkou a roztomilými dětmi. Bulvární i seriózní tisk obsáhle informuje o jejich dramatech i idylách. Sleduje je při práci, při všech těch příležitostech, kdy panovnice a další členové rodu mají za úkol objevit se a moc toho neříct, nenarušit obraz královské moci nepřípadným projevem osobitosti. Britská monarchie je možná esencí té soft power, panovnice fakticky nemůže skoro nic, její moc je ale nezpochybnitelná a přetrvávající – možná právě proto. Viditelná na všech těch fotkách, kde královnu zdraví dobrovolně se shromáždivší zástupy s britskými vlaječkami, veselí poddaní. Vytvářejí obraz sepětí lidí s panující mocí, oddanosti, kterou umožňuje taky ta bezmocnost panovníka či panovnice, díky níž ta figura může zůstat povznesená a nezašpiněná.

Funguje to – pro většinu lidí v Británii i pro cizince, kteří v harmonických obrazech britského království mohou vidět idealizovanou alternativu k moci jejich domova, třeba odcizené, třeba založené na autoritě vynucované silou. Tradici, jež působí jako neměnná, a přece adaptovaná pro dnešek, James Bond může ve filmové dotáčce pro ceremoniál zahájení olympiády v Londýně seskakovat s královnou na stadion padákem, majestát monarchie to spojení dvou z nejbritštějších institucí (obou v nějaké míře fiktivních) může jenom posílit. Protože královna je přece definitivní „Bond girl“, ta, jíž 007, na rozdíl od všech ostatních, zůstává věrný.

Královna je také ztělesněním kontinuity, důkazem, že dnešní „cool Brittania“ je tatáž země, která prošla vítěznou válkou, v níž proti nacismu nějakou dobu stála sama, ale i lety vybuchujících bomb a utažených opasků, obtížné obnovy, rozdivočelých 60. let… Je to příběh rozesílaný na obrazovky a projekční plátna po celém světě. Drama země a drama jejích vladařů, kteří prožívali napětí mezi svým lidstvím a požadavky nadlidské instituce. Ukazuje je velice nákladný a velice úspěšný seriál Koruna, jenž mapuje dráhu současné panovnice, celovečerní filmy Královna, Králova řeč, Diana a další. Máloco funguje jako spolehlivější magnet pro publikum než zákruty dějin britské monarchie, často krvavé a vůbec všelijak šťavnaté, všichni ti Tudorovci a drsní Plantageneti, první Alžběta a její střet s Marií… Nekončící soap opera a nekončící krvák zároveň. Příběh, který se dá zpracovat způsobem od nejnižšího po nejvyšší – od pokleslejších forem podívané pro televizi po hry Williama Shakespeara – dalšího pilíře britské jemné moci. Britské dějiny patří ostrovanům, ale mezinárodní publikum je nějakým způsobem bere i za své, třeba by se jich chtělo účastnit. Patriotismus jiných národů na plátně může působit sporně, nebo rovnou směšně – když v hollywoodském velkofilmu zavlaje americká vlajka, Evropan se většinou ušklíbne.

Třepotající se Union Jack ale takovou reakci nebudí, spíš se při pohledu na něj srdíčko zatetelí. James Bond v dokonale střiženém kabátě přehlédne ze střechy budovy tajné služby prapory na Whitehallu, tak to má být. Režisérská super star Christopher Nolan uvede trailer nového velkofilmu Dunkerque, který zpracovává přelomovou událost historie britského boje v druhé světové válce – zázračného ústupu z beznadějné situace, který umožnilo i obrovské vzepětí civilního obyvatelstva, jež si na francouzskou pláž v rybářských lodích doplulo pro „svou“ armádu. Britské prapory, zakaboněné tváře generálů královské armády, letadla s výsostnými znaky RAF – a svět by se nejraději hned postavil do fronty na předprodej.

Okupace imaginací cizích zemí

Británie je neměnná tradice – nebo by ji část publika takovou alespoň chtěla mít. Stejně tak je ale ostrovní království vlastí odporu proti tradici, snahy prolomit se z ní někam ven, vysmát se jí a rozbít ji. Přitahuje mladé nadšence, kteří touží vplynout do tak mnohobarevného a ve všech ohledech globálního Londýna, zažít jeho vřavu, přežívat tam a klidně kvůli tomu platit místní vražedné činže. Na každém rohu tam přece je nějaký ten úžasný pop koncert, musí to tak být. Je tam všechno nejvíc hip a nejvíc in, kapely, výstavy, oblečení. Člověk se odtamtud vrátí – a může si doma připadat jako přišedší z budoucnosti, už zná její obrazy a zvuky, ví, jaká forma revolty bude brzy frčet. Už dlouho je to tak, od swingujících šedesátek přes sedmdesátá léta s pódiovým bombastem „dinosaurů rocku“, punk, syntezátorové osmdesátky, pořád dál. Světy tradice a snahy ji odvrhnout postupem času ale mohou splynout.

Rockové hvězdy tráví penzi na venkovských šlechtických sídlech, a jako by tak udržovaly tradici aristokratických excentriků. John Cleese, hvězda obrazoboreckého a anarchického humoru skupiny Monty Python zestárl v britskou instituci a vtipně formuluje často docela tradicionalistické názory. Koncem minulého roku byla zveřejněná první fotka z filmu Joea Wrighta Nejtemnější hodina. Jeho hlavní postavou je Winston Churchill v době začátku druhé světové války – na snímku je jeho filmová verze až šokujícím způsobem podobná té skutečné. Za tou dokonalou maskou je tvář jeho představitele – Garyho Oldmana. Paradoxní a zároveň tak typické – herec, který se narodil do značně divokých a chudých poměrů, mezi jeho prvními rolemi byla i postava Sida Viciouse, ikonického punkera ze skupiny Sex Pistols, která vyjadřovala pohrdání všemi oficiálními britskými hodnotami (God save the Queen! Fascistic regime!). A po letech někdy dost divoké kariéry mezinárodní hvězdy je právě Oldman vlastně logickou volbou představitele té nejkonzervativnější britské ikony – válečného premiéra. A není v tom popření té mladické revolty, ale spíš její vyústění, v něčem logické a typicky britské. Taková typická britská story.

A Británie je velmoc příběhů, sytí jimi svět. Novými verzemi svých starých, Shakespearových dramat, drsně romantických osudů postav z knih sester Brontëových, melodramaty hrdinů Charlese Dickense, chytrých konverzací z próz Jane Austenové. Všechno to chce být vyprávěno znovu a jinak, apel masově populárního Sherlocka netkví jen ve „vyspeedované“ formě, ale i v jejím spojení s dlouhou tradicí. A svět je zároveň zásobován nově vytvořenými obrazy britského života současného i minulého – v sociálních dramatech i vulgárních reality show, apartních seriálech ze života aristokracie… A pak je tu, samozřejmě, britské umění zločinu, je něco uklidňujícího na tom, sledovat, jak se lidé ve Spojeném království navzájem vraždí. Násilná smrt, nejlépe provedená nějakým bizarně komplikovaným způsobem (můj osobní žebříček vede ostřelování svázané oběti lahvemi archivního vína za pomoci kopie středověkého katapultu v jednom pokračování Vražd v Midsomeru), patří ke koloritu britského venkova stejně jako zelené kopce, zahrádky u domů, výstavy psů a zvony na kostelních věžích.

Britové už nepodnikají invaze do cizích zemí, nepodřizují je své koloniální správě. Imaginaci lidí v nich ale okupují dál, generaci po generaci, jejich moc, jejich sevření je „soft“, ale nepolevuje. Pro miliony a miliony dnešních mladých, dospívajících i dětí je iniciační setkání s Harrym Potterem, intelektuálně založení dospělí nad jeho příběhy někdy ohrnují nos – neprávem. Pro dětského čtenáře musejí být strhující, mají nějakou univerzální morálku i témata, ale zároveň jsou až na dřeň britské – včetně jejich zasazení do velmi ostrovně působící internátní školy.

Britský sen žije

Veřejnost, která dění na literární a vůbec tvůrčí scéně tolik nesleduje, Spojené království přitahuje jinak – britským sportem, nejčastěji fotbalem. I v zemích mimo Británii patří, především v pánské společnosti, k dobrému tónu mít v Premiere League ten svůj tým, trpět s ním a jásat, když se daří (to první častěji, zvlášť když se ten tým jmenuje Arsenal). Anglickou ligu možná nehrají ty úplně nejlepší týmy na světě, ta soutěž ale dokonale naplňuje představu kopané jako způsobu, jak neškodně vybít válečnické pudy. V anglickém provedení poté, co se úřadům podařilo na stadionech eliminovat násilí, navíc způsobem, který je archaický a v něčem i gentlemanský. Fandí se od kolébky až do hrobu, zpívají se bojové chorály, hráčům se toleruje hodně, ale ne nemužné filmování a neochota za tým vypustit duši. Je to velmi anglická liga, se značně rozdivočelými proletáři i aristokracií, pivní bujarostí i poezií.

Paradoxně může působit, že v ní hraje tak málo hráčů britského původu. Ale i to cosi o Spojeném království vypovídá – o chuti mnoha lidí z ciziny zahrát si tam nejenom kvůli penězům, přizpůsobit se duchu toho místa a být jím přijati. Když z Liverpoolu odcházel uruguayský útočník Luis Suárez, přinesl jeden britský deník reportáž o fanoušcích klubu, kteří na tom mladíkovi narozeném ve slumu v Montevideu oceňovali, jak oddaný Liverpoolan se z něj stal, jak měli dojem, že se tenhle fotbalový génius a pošuk v tomhle městě spolu s nimi narodil, vstřebal ho. To možná vystihuje přetrvávající apel Británie, když Brity „přestanou dělat Britové“, budou je dělat jiní.

Je to země na jednu stranu proslulá zdrženlivostí vůči cizím vlivům, která jistě hrála roli v pro mnohé překvapivém brexitu, zároveň jimi oživovaná. Dříve zabydlovaná i lidmi, kteří do ní přišli ze zemí kolonizovaných britskou „tvrdou“ mocí. Dnes je přitahuje ta „soft power“ Spojeného království. Každý z nich si tam přináší nějaký svůj obraz té ideální Británie, často jsou to obrazy navzájem nekompatibilní a taky v nějaké míře iluzorní. Ne ale tak daleko od skutečnosti, aby ten britský sen vybledl a vytratil se.