A co ten Baxa, jak tomu se vede? ptával se Masaryk, když přišla řeč na to, kdo churaví a zemřel. Karel Baxa mu ležel v žaludku. Jeho advokátská neomalenost a nacionalistické provokace nebyly podle profesorova gusta. Nikdy však proti pražskému primátorovi nezasáhl a ve funkci ho potvrzoval.

Jako většina kapacit prvorepublikové politmafie byl Karel Baxa JUDr. V rámci své advokacie a budování prestiže mimo jiné dostal jistého Leopolda Hilsnera pod šibenici. V případu „rituální vraždy“ z Polné se hysterickým protižidovským náladám jako jeden z mála veřejně postavil Tomáš Masaryk – a pěkně si tím na dlouho se svou skupinou „realistů” zavařil. Masaryk nevzpomíná Baxovo jméno ani v Čapkových Hovorech s TGM, ani ve své Světové revoluci…

Odpovědi na svou otázku dostával TGM jistě po zbytek života pozitivní: „Má se fajn, ten náš pan starosta, tomu je hej!“ Nepochybně bylo. Byl velmi plastický a z židobijce se za republiky přerodil v přítele sionistů. Také prohlašoval, že je antikomunista, ale s pražskými bolševiky se na radnici dokázal dohodnout a také, jak uvidíme, měl jednoho v rodině; ovšem fanatickým germanofobem zůstal až do konce.

Starostoval Praze v podstatě po celou první republiku, a to je rekord. Magistrátní politika patří a patřila ve státě k nejziskovějším a mimo vládní dosah: elitní metropolitní spříseženství žije svým vlastním životem. Baxovi koukat pod prsty mohl málokdo a prezident, který jeho volbu několikrát potvrzoval, si nikdy na nic nestěžoval. Dokonce ho Masaryk i Beneš jmenovali předsedou Ústavního soudu, kuriózní propojení funkcí výkonných se soudcovskou. Takže platí: Baxovi se dařilo.

Chebská lekce

Baxův otec byl v Sedlčanech učitelem. S manželkou Františkou měli dvanáct dětí, z nichž většina dosáhla na akademické tituly. Karel Baxa byl z nich nejstarší. S nadační podporou a s úlevou poloviny kolejného po staroměstském akademickém gymnasiu v Klementinu studoval od roku 1881 práva. Přivydělával si jako vychovatel a učitel hudby. V rámci Sokola chodíval na túry a patřil k průkopníkům čechoslovanského lyžařství. Navrhoval tehdy v dopise městským radním, aby zřídili knihovnu s čítárnou a výpůjční službou, popřípadě aby takové knihovny vznikly v jednotlivých pražských obcích. Moderní městskou knihovnu dostala Praha ovšem až za jeho úřadování.

Po studiích Baxa putoval na soud do Tábora a s doktorátem práv roku 1888 do Chebu a Přimdy. Mladý soudní úředník z vnitrozemí angažující se v menšinové české společnosti v německých městech musel místní hodně dráždit. Zanechalo to v Baxovi velký dojem: zůstal po celý život „němcožroutem“, což ostatně bylo v mnohanárodní, demokratické republice trendy a s výjimkou několika intelektuálů se nad tím nikdo nepozastavoval. V jednom z nekrologů Národních listů v lednu 1938 bylo možno číst: „Zejména otázky jazykové a hraničářské byly láskou dr. Baxy.“

Zpět v Praze upozornil na sebe poprvé roku 1894 během procesu s omladináři. Hájil řadu z nich, též o pět let mladšího Aloise Rašína. Roku 1895 otevřel vlastní advokátní kancelář. Jeho první kauzou byla obhajoba slévače a redaktora Práva lidu Václava Šturce, který se později dal ke komunistům. (Roku 1927 byl v prezidentských volbách jejich kandidátem proti TGM a za dva roky od nich vyštván Gottwaldem prchl zpět k sociálním demokratům.)

Bohatýr polenský

Baxa byl roku 1895 zvolen do českého sněmu a vydržel v něm do jeho konce. Teprve na čtvrtý pokus se roku 1903 stal za obvod Staré Město pražské poslancem vídeňské říšské rady, předlitavské sněmovny, a zůstal jím do pádu monarchie. V obou institucích vystupoval ostře protirakousky. V úvodní své řeči na českém sněmu balamutil historii oblíbenou tehdy demagogií: „Nepopřete, že od té doby, co nastoupil rod habsburský na český trůn, národ český upadal hmotně i kulturně…“ Ve Vídni později vyhlašoval, že „je nejvyšší čas prohlásit centralistické Vídni otevřený, nepřetržitý a bezohledný boj“.

Za své politické kariéry se z mladočecha proměnil ve státoprávního radikála, roku 1908 ve státoprávního pokrokáře a roku 1911 se dal ke Klofáčovým „nársoc“. Z těch se roku 1918 stali socialisté a roku 1926 socialisté národní. Praktikující katolík Baxa tedy nakonec sdílel partajní knížku s Edvardem Benešem, s nímž, jak se zdá, měl soužití klidné.

Mezi radikálními národovci získal velké jméno za procesu s Leopoldem Hilsnerem z Polné. Jeho matka žila v židovské škole s útulkem pro pocestné a českým šovinistům leželo místo v žaludku, neboť se tam mluvilo, jak bývalo u Židů dlouho zvykem, německy („germanisace“). Když kdosi zavraždil kolem Velikonoc 1899 v kraji prostou vesnickou dívku Anežku Hrůzovou, vina „se“ brzy svalila na dvojjazyčného proletáře Hilsnera či Hülsnera. Rozšířilo se po Čechách a monarchii, že to byla vražda rituální, krvavá praktika, kterou sice Židé a ani nikdo z vyznavačů jiné monoteistické víry neznali, ale kupodivu kdekdo z křesťanů jim ji z lásky k bližnímu podsouval.

Dr. Baxa hájil před soudem zájmy rodiny Hrůzových. Úporně se držel konstrukce s rituální smyšlenkou. Obhajoba, kterou vedl Baxův kolega z gymnázia i studií Zdenko Auředníček, nedokázala bizarní obvinění vyvrátit, stejně jako málokdo uvěřil důkazům sneseným prof. Masarykem. Baxa, který bohatě využíval sympatizujících novinářů, s pověrou uspěl. Hilsner byl odsouzen na smrt, stejně jako v opakovaném procesu o rok později, kdy mu byla přišita ještě jedna podobná vražda, dva roky stará. Císař František Josef I. mu trest změnil v doživotí a propuštěn na svobodu byl až roku 1918 milostí Karla I.; rehabilitace se mu nikdy nedostalo (zemřel 1928 ve Vídni).

Své protižidovství, jemuž tolik vděčil za popularitu, Baxa časem utlumil. Jednak se jeho neteř přivdala do významné pražské židovské rodiny, jednak pozice prvního muže Prahy kázala chovat se rozumněji.

Pokusil se zakázat mluvit německy na mezinárodním lékařském sympoziu a roku 1922 magistrátní vyhláškou zakázal „zpěvy německé v hostincích, hudbu cigáňskou atp.“. Zatrhl mu to premiér, agrárník Antonín Švehla. Když roku 1920 zabrali čeští šovinisté Stavovské divadlo, dosud v německých rukách, šel tam Baxa zčerstva na představení Prodané nevěsty. O desetiletí později se na čas zakázalo v pražských kinech promítat německy mluvené filmy a německé biografy byly nadšenci bojkotovány. Podle Baxy tehdejší akce proti Němcům a německy mluvícím Židům byla „důstojná manifestace češství“.

Paní Amelije

Roku 1923 byl primátorem zvolen mimo jiné s podporou sionistické Židovské strany, o tři roky později přijal osobně Lea Hermanna, generálního tajemníka nadace Keren ha-jesod, jedné z velkých organizací stojících za obnovou židovského státu v Palestině. Roku 1931 Baxa přijal delegaci sportovního svazu Makabi, který se v Praze rozhodl uspořádat napřesrok první světové židovské sportovní hry zvané makabeje.

Během setkání slovanských novinářů roku 1905 v Opatiji na chorvatské Istrii se na lodním výletu seznámil s Amelijí, dcerou starosty a námořního kapitána Antona Jurkoviče. Baxovi bylo 42, ona byla o dvacet let mladší. Amelije si českého poslance vzala prý z trucu, aby unikla advokátovi Brnčičovi, jemuž přál otec. Měli spolu roku 1913 dceru Evu (zemřela roku 1975), rovněž právničku, která se provdala za o čtyři roky staršího slovenského právníka a komunistu Štefana Raise. Vyrostl z něho propagandista a ministr spravedlnosti za Zápotockého, který se aktivně podílel na organizování stalinských procesů.

Za první světové války dr. Baxa slibovaný „otevřený, nepřetržitý a bezohledný boj“ proti Vídni nevedl žádný. Držel se zpět. Roku 1918 nepatřil ani do vedení socialistické rady sdružující sociální demokraty a jeho socialisty ani mezi hlavní aktivisty 28. října. Národní výbor rozpustil v listopadu v Praze sbor obecních starších a na jeho místo jmenoval 49 členů správního sboru, tak se tehdy instituce pražské samosprávy jmenovaly. Sestavil ho podle výsledků voleb z roku 1911 a do něho patřil i Baxa.

Velký Pražan

Předsedou sboru byl jmenován opomenutý představitel Maffie Přemysl Šámal. Baxův čas nastal až po odchodu Šámala na Hrad. Podle nového volebního řádu z ledna 1919 byly v červnu v Praze uspořádány první komunální volby od roku 1911. Sice je vyhráli Kramářovi národní demokraté, ale dohodou socialistických stran se v srpnu stal starostou překvapivě Baxa. Zručně tehdy pochválil zásluhy TGM a ujistil svět, že „Praha jest a bude Prahou slovanskou“.

Zákonem z roku 1920 bylo s platností od Nového roku 1922 připojeno k Praze 37 obcí a měst, mezi nimi Smíchov (na začátku století byl po Praze druhým nejlidnatějším městem Čech), Karlín, Žižkov, Vysočany, Vršovice, Dejvice, Nusle, Podolí. Po volbách podle nového statutu v září 1923 se prvním primátorem Velké Prahy stal – opět dr. Baxa; nejsilnějšími tehdy v Praze byli národní demokraté, (národní) socialisté a komunisté. Baxa byl naposledy volen roku 1931 a tehdy podle úpravy z roku 1933 se mu počítal namísto čtyřletého mandát šestiletý.

Za jeho dlouhé éry dostala Praha řadu reprezentativních i nezbytných staveb. Vodárnu, plynárnu, zoo, veletržní palác a veletrh (od 1951 přenesen do Brna), městskou knihovnu, dokončena byla stavba katedrály a provedeny rozsáhlé úpravy na Hradě, postavena budova filozofické fakulty a ruzyňské letiště.

Baxa zasedal ve vedení mnoha organizací a veřejných institucí. Nejkurióznější z nich byl Ústavní soud, jehož byl v letech 1921–1931 předsedou. Jeho soudce pak pozapomínali Masaryk i Beneš dlouho jmenovat a obnovena byla jeho činnost až roku 1937; i tehdy Beneš jmenoval Baxu, když složil funkci primátorskou, předsedou soudu; přísahu však již nesložil.

Podílel se též na obskurních akcích milovníků korporativního, a nikoli demokratického uspořádání státu. S univerzitním profesorem biologie Karlem Dominem, obdivovatelem pořádků Benita Mussoliniho, horoval pro spojení s Polskem do jakéhosi útvaru, který nazývali „Severoslávií“. Řada takto nadšených národovců přispívala mimo jiné do magazínu Vlajka, založeného roku 1928; ryze pronacistickou kolaborantskou tiskovinou se stal až o deset let později.

V dubnu 1937 Baxa úřad v čele Prahy složil. S „čestnou“ penzí sto tisíc korun ročně se uchýlil do své vily na Jílovišti. Dva dny před silvestrem 1937 ho šofér vezl po Masarykově nábřeží. Prudce brzdil před jakýmsi výrostkem, který při pošťuchování s kamarádem náhle skočil před vůz. Baxa se na zadním sedadle praštil do hlavy. Domníval se, že bez následků, avšak na Nový rok ho ranila mrtvice a několik dnů nato druhá, silnější, po níž zemřel. Urna s jeho popelem stojí v malé, „Baxově“ síni strašnického krematoria.

Zednický učeň dostal o tři měsíce později za nevhodné chování 24 hodin vězení podmíněně a ochranný dozor. Lékaři souvislost mezi lehkým poraněním exprimátorovým a mrtvicemi odmítli. Národní listy vyzvedly, že Baxa „dbal o národní ryzost řízení města, jež je nejen metropole česká a československá, ale zůstává přes obtíže a zlobu dob i metropolí slovanskou“.

Konec seriálu