Prezident republiky byl zajisté o úmrtí Věry Čáslavské včas informován, již ráno se k němu na Twitteru vyjádřil jeho tiskový mluvčí. Takže po dostatečném čase na rozmyšlenou byl zveřejněn jeho kondolenční dopis, v němž vedle formálních náležitostí a věty vyjadřující soustrast stojí jediná věta charakterizující zemřelou:

„Její mimořádné sportovní úspěchy navždy zůstanou v myslích nás všech.“

Opravdu je toto ten jediný důvod, proč si lidé Čáslavskou pamatují, jen ta jediná kvalita, která z ní dělá osobnost hodnou veřejné kondolence prezidenta? Není to věc, již lze podrobit tzv. fact checkingu, nemám po ruce žádný sociologický průzkum „Obraz V. Čáslavské v myslích veřejnosti“. Ale… opravdu?

Právě proto, že si lidé pamatují Čáslavskou kvůli jejím sportovním úspěchům, přece vědí, že byla „zakázaná“. V mnoha případech komunistický zákaz splnil svůj účel vymazat někoho z paměti, ale když zakážete někoho tak slavného jako Čáslavskou, to bílé místo hodně bije do očí. Takže lidé, řekl bych, věděli, že to bylo proto, že podepsala Dva tisíce slov a svůj podpis na rozdíl od řady jiných neodvolala. Že fakticky zesměšnila hrdiny pražského jara, kteří se s ní před odjezdem na mexickou olympiádu nechávali fotit a žadonili o autogramy, aby později kapitulovali a přihlíželi, či v případě Ludvíka Svobody předsedali, zničení její kariéry. Že lidé nezapomněli, se potvrdilo v listopadu 1989, kdy se Čáslavská stala žádanou osobou na tribunách a Václav Havel, jemuž nescházel cit pro PR, si ji vybral za poradkyni. Její práce na Hradě ovšem měla konkrétní náplň a ona se do ní vložila s velikou obětavostí.

To všechno Miloš Zeman ví. Koneckonců dal nedávno, jednadvacátého srpna, připomenout, že sovětská okupace pro něj měla „těžké důsledky“. Jako pro Čáslavskou, byť ta padala z větší výšky. Význam Dvou tisíc slov si Zeman uvědomoval docela dobře. „Na světě není spisovatel, který by dokázal silou slova pohnout celými armádami. Obyčejných dva tisíce slov mělo takovou sílu, že do Československa ‚vstoupilo‘ pět tisíc tanků, abychom podle těch dvou tisíc slov nezačali žít. Ale ani těch pět tisíc tanků a pět set tisíc vojáků nezabránilo tomu, aby myšlenka lidských práv a svobody zvítězila v památném roce 1989. Třebaže to nikdo nepřiznal, Ludvík je morálním vítězem listopadu 1989, neb okupační armáda musela s hanbou odtáhnout, aniž by padl byť jen jediný výstřel. To vše dokázalo jeho dva tisíce slov, slov silnějších než armády pěti zemí, slov, jejichž obsah bude platit, i když my už tady nebudeme,“ napsal Miloš Zeman loni v textu věnovaném jejich autorovi, Ludvíku Vaculíkovi.

Ale prezident, pro něhož měla okupace a normalizace tak těžké důsledky, se záhy po roce 1989 začal obklopovat lidmi, kterým se za normalizace vedlo dobře. Miroslav Šlouf, jeho klíčový souputník, byl za ní předsedou Obvodního národního výboru na Praze 7, kde Vaculík bydlel. Jiří Ovčáček, který nám Zemanovy myšlenky zprostředkovává, se učil řemeslu v Haló novinách, jež sloužily jako publikační platforma i někdejším matadorům normalizační publicistiky. Ale ten výčet osob ze Zemanova okolí by byl dlouhý.

Proč tak rozdílná reakce na úmrtí dvou osobností, lidí, jejichž osudy pro široké vrstvy srozumitelně ilustrují naše nejnovější dějiny?

Nabízí se následující postřeh: Čáslavská v prezidentských volbách podporovala Karla Schwarzenberga a proti Zemanovi veřejně vystupovala i později. Ludvík Vaculík naproti tomu ve svém posledním rozhovoru v červnu 2015 řekl: „A Zeman? Zeman se mi líbí. (…) Ne že bychom neměli výhrady k Zemanovým úletům. Ale on se přece může osobně lišit. Nemůže přece neustále přemýšlet: Smím mít jako prezident tento názor? To by musel většinou mlčet. Jedná jako člověk. Hraje toho prezidenta dobře.“

Se Zemanovými názory lze polemizovat. Lze jeho výroky zachytit, ukázat na jejich věcný obsah a říct dětem: v tom a tom o zahraniční politice, o dějinách atd. nemá pravdu. Proti těmto škodám lze působit.

Ale to, že Zeman nastoluje jako standard chování, že prezidentský úřad je jeho léno, že jeho moc je k tomu, aby odměňoval přátele a pokořoval nepřátele, to je vlastně zlověstnější. Začal s tím záhy po volbách, když okázale změnil Schwarzenbergovy velvyslanecké nominace schválené již vládou a dosadil na ambasády Livii Klausovou a Vladimíra Remka. Dává to vzor chování, který se postihuje hůř a lidi ho nevědomky nasají snadněji než názory. Je to vzdálené západní politické kultuře. Je nepředstavitelné, že by třeba takový George W. Bush, svými oponenty ve své době považovaný div ne za fašistu, nominoval lidi na státní vyznamenání či do čestných poradních sborů podle toho, jestli ho podporovali ve volbách, či kritizovali. Je protivné muset si na to zvykat.