Venezuelský prezident Nicolás Maduro v dubnu oslavil třetí rok v úřadu. Od začátku se potýká s problémy na mnoha frontách, v půlce mandátu však krize přerostla do obřích rozměrů: paralyzuje celou zemi. V lednici v bytě Johnyho Méndeze, který žije s rodinou v Caracasu, je jen pár věcí. Trocha zeleniny, toastový chleba a konzerva. Ve špajzu zbývá něco málo mouky, cukr a sůl. Televize vypnutá, stejně jako ostatní spotřebiče.

Méndezovi pro dnešek mají co jíst. Zítřek je ale nejistý. „Každý den vyrážím brzy ráno shánět jídlo, moc toho ale nikdy není,“ popsal pro The Guardian Méndez každodenní rutinu, již podstupuje ve Venezuele v roce 2016. „Buď potraviny vůbec nejsou, nebo ano, ale fronty jsou tak velké, že toho stejně moc neseženete. Byli jsme zvyklí jíst třikrát denně, teď jíme jen dvakrát a někdy ani to ne,“ připojila svědectví Victoria Mata.

Ve Venezuele nezuří válka, ale spousta věcí funguje, jako kdyby ano. Lidé už si zvykli, že se na základní potraviny stojí dlouhé fronty, mnohdy bezvýsledně. Jediná cesta bývá často černý trh za mnohonásobné ceny. Je problém sehnat léky, elektřina funguje sporadicky (výjimku tvoří vládní čtvrti a turistické rezorty), nejčastější nápis na obchodech zní: „Není proud.“ V posledních měsících už je toho ale příliš.

Kolabují nemocnice. Lékaři improvizují, nemají na co vyvolávat rentgenové snímky, občas musí ordinovat potmě nebo přenášet pacienty mezi patry, výtahy zpravidla nejezdí. „Jednou nám chybí fyziologický roztok, jindy anestetika,“ popsala pro BBC Elizabeth Ballová, která působí v univerzitní nemocnici v Caracasu. „Připomíná to 19. století,“ doplnil chirurg Christian Pino z Andské nemocnice v horském městečku Mérida. Rozčarování z dekadence je o to větší, že ještě před časem instituce fungovaly celkem normálně, jako každá jiná nemocnice v civilizovanějším světě.

Bůh se postará

Drama v třicetimilionové Venezuele je výsledkem dlouholetého směřování země. Na řadu problémů se založilo už před lety s přistoupením k regulaci cen základního zboží. Někteří výrobci odmítli dotovat výrobu a raději svůj byznys zavřeli. Venezuela se tak stala v celé řadě odvětví výrazně závislou na dovozu. Největší problémy přišly, když začaly propadat ceny ropy, na níž je venezuelská takřka nediverzifikovaná ekonomika závislá. Vláda přestala být schopná zajišťovat dodávky byť jen základních potravin do obchodů – nemá peníze. Kvůli dlouhotrvajícímu suchu navíc extrémně klesl stav vody v hydroelektrárně Guri, která zajišťuje 75 % elektřiny v zemi.

Venezuela je vážně nemocný pacient podle všech makroekonomických ukazatelů: HDP meziročně klesl o 7 %, míra inflace letos vystoupala na 700 % a do konce roku ještě astronomicky poroste. Šíří se chudoba a míra kriminality je druhá nejvyšší na světě. „Všechny ukazatele jsou negativní, ať už je to inflace, zahraniční dluh, deficit, nebo vývoj mezd. A v neprospěch vlády mluví i sociální faktory jako chudoba či zdraví,“ shrnuje pro Infobae profesor sociologie na univerzitě v Carabobu Héctor Lucena.

Madurův kabinet naordinoval jakási prozatímní opatření, která mají šetřit energii, dokud opět nezačne pršet. Na řadu tak přišly každodenní čtyřhodinové odstávky elektřiny, lidem ze státní správy se zkrátil pracovní týden na dva dny, tedy víkend, a všem se čas posunul o půl hodiny dopředu, aby se maximálně využilo světlo. Problémy s dodávkami jídla zatím prezident vždy smetl frází „Bůh se postará“. Vinu dává soukromým výrobcům a mezinárodním „živlům“, jež chtějí vidět děti bolívarovské revoluce na kolenou.

Hra o čas

Realita je všelijaká, jen ne růžová. Přesto se prezident nekaje ani neomlouvá. Naopak ujišťuje, že se jede podle plánu. Že pokračuje v odkazu svého mistra, zemřelého prezidenta Huga Cháveze, a chrání zemi před vnitřními a vnějšími nepřáteli. „Po třech letech mohu říci, že jsem splnil, co jsem si předsevzal,“ zhodnotil svůj výkon v dubnu. „Stal jsem se prvním nástupcem Huga Cháveze a všichni tehdy říkali, že Maduro nevydrží ani týden. Tohle je cesta lidu a my píšeme historii.“ Jedné věci se Maduro od Cháveze naučil brilantně – nekonečným projevům.

Jenže lidé mu to na rozdíl od jeho předchůdce už nevěří. Protesty se staly skoro běžnou součástí života. Trpělivost Venezuelců není bezbřehá a do zástupů demonstrujících se stále častěji řadí i ti, kteří před časem chávezovské experimenty podporovali. Podle průzkumů je Madurova vláda takřka bez podpory, sympatizuje s ní jen 15 % populace. Téměř 80 % si podle agentury Hercón myslí, že venezuelská ekonomika patří k nejhorším na světě a že odchod Madura by zemi prospěl. V duchu průzkumu se nesly už volby do Národního shromáždění koncem loňského roku. Zvítězila opozice sdružená do strany Stůl demokratické jednoty. Vládnoucí socialisté pohořeli poprvé za sedmnáct let.

Od té doby opozice usiluje o to, dostat Madura legální cestou z funkce a stabilizovat poměry v zemi. Snaha navázat dialog s vládou nikam nevede: politický a ekonomický kurz socialisté měnit nechtějí. Veškeré snahy opozice prosadit reformy Maduro zatím vždy blokoval přes Nejvyšší soud.

Opozice proto zahájila tažení s cílem uspořádat v zemi referendum, které by prezidenta odstavilo. Ústava takovou možnost nabízí, jakmile uplyne polovina funkčního období. To se v dubnu stalo, a tak protimadurovský tábor začal sbírat podpisy, aby hlasování Národní volební komise (CNE) vůbec povolila. Už zkraje května sice opoziční lídři odevzdali bezmála dva miliony podpisů, tedy desetinásobek kvóty, již stanovuje ústava, jenže od svého cíle jsou ještě daleko. Vládou řízená komise zdržuje. Nově žádá, aby se přes milion podepsaných lidí dostavil k ověření totožnosti. Hraje se o čas. Pokud opozice nerozhýbe referendum do konce roku, odstavit socialisty před řádným koncem volebního období bude prakticky nemožné. Složitý ústavní mechanismus totiž říká, že proběhne-li hlasování po lednu 2017, může být sice Maduro odvolán, nebudou však následovat předčasné prezidentské volby, hlava státu jen předá moc viceprezidentovi, což na situaci v zemi fakticky moc nezmění.

Dojde na puč?

Režim stupňuje represe. Řada opozičních politiků a aktivistů je ve vězení a Madurova pravá ruka Diosdado Cabello vzkázal těm, kdo podepsali souhlas s referendem a zastávají nějakou funkci, ať se s ní rovnou rozloučí. Rovněž vyhlášením výjimečného stavu, který dává vládě neomezené možnosti, a vojenskými manévry v ulicích dává režim jasně najevo, že nehodlá s nikým spolupracovat a potopí jakékoli nevládní snahy o řešení krize. S apelem na vládu neuspěla ani církev, která měla v lidovém chávistickém hnutí vždy jistý respekt.

Pokud se ovšem socialisté nepohnou ze stávajících pozic, analytici předpovídají Venezuele tragické scénáře. V lepším případě dojde na státní převrat (armáda nestojí jednotně za Madurem, i mnozí vojáci mají hlad), ale také může dojít k občanské válce. „Chávistický režim investoval obří množství peněz do příprav na případný puč. Dlouhodobě podporuje a vyzbrojuje své příznivce, a má tak v zádech možná nejlépe organizovanou městskou guerillu na světě,“ varuje Francisco Toro, zakladatel analytického webu Caracas Chronicles.