„Je nebezpečno v Čechách cokoli ironisovat,“ poznamenal v prologu k vydání Buřičů a smíření literát, šachista, právník a politik Viktor Dyk. Ironie a provokace byly jeho životní styl.

V jeho mladých letech to s „ironisováním“ v Praze bylo opravdu těžké. Pro gymnaziálního studenta žila česká metropole dosti intenzivně. Když se v 90. letech 19. století nebouřili Češi, řádili po ulicích Němci. Hlavně členové buršáckých a pangermánských spolků, jejichž centrem byla oblast ulice Na Příkopě a tam Německý dům, přejmenovaný po roce 1945 na Slovanský.

Praha zažila roku 1893 stanné právo za nepokojů kolem procesu s vymyšlenou protivídeňskou spikleneckou organizací Omladina. Do politiky vstoupila radikálnější generace, její partajní život byl obecně hlučnější. Šířilo se mezi dělnictvem a studenty hnutí socialistické, národovci se domáhali zrovnoprávnění s Němci, kteří tvořili v Čechách třetinu obyvatelstva, nicméně podle vládnoucí dynastie byli národem panským.

U kořenů zla

Když se haličský statkář Kazimír Felix Badeni, předseda předlitavské vlády, pokusil v létě 1897 prosadit jazykové vyrovnání a povznést češtinu v Čechách a na Moravě jako úřední jazyk na roveň němčiny, bouřili se na podzim konzervativní Němci a „všeněmecky“ orientovaní studenti. Svého hrdinu měli v novináři a poslanci Říšské rady – parlamentu Karlovi Hermannu Wolfovi z Chebu, který v plénu vynadal Badenimu, jakou že to páchá nehoráznost na Němcích: úředníci se měli do čtyř let mimo jiné naučit česky natolik, aby mohli vykonávat svou práci. Mluvil o „polské lotrovině“ a uražený šlechtic Badeni žádal zadostiučinění. Získal k tomu souhlas od císaře, ale zkušený buršák měl štěstí: v souboji na pistole trefil premiéra do pravé ruky. V Čechách se tak pistolník stal hrdinou radikálních německých Čechů, jak si říkávali německy hovořící obyvatelé Čech.

Velká část německého studentstva fandila Všeněmeckému spolku Vídeňáka Georga von Schönerera, jehož fandou byl i mladý Hitler. Zástupcem Schönererovým byl dělník a novinář Franz Stein, nějaký čas poslanec českého zemského sněmu i Říšské rady. Udělal si jméno tím, že se v březnu 1902 v parlamentu zle pohádal s mladočeským poslancem Emanuelem Dykem, jmenovcem našeho básníka, o to, kdo je větší lump, a že na něj vezme karabáč. Dyk prý poslal pro svůj revolver; přátelé je uklidnili. Takové to byly časy…

Němečtí radikálové byli protiklerikální, protižidovští a protičeští, zrcadlo prudičů českých.

Staří mladí manželé

Badeni nebyl po obstrukci německých konzervativních stran s to reformy prosadit a rezignoval. V Praze se do radostných Čechů německých pustili Češi slovanští. Rozbíjeli výlohy německých spolků, podniků a okna velkoněmeckých šovinistů. Vláda vyhlásila v prosinci 1897 opět výjimečný stav. Do konce monarchie se česko-rakouské vyrovnání nevyřešilo: ani císař František Josef I., ani jeho designovaný nástupce, arcivévoda František Ferdinand, Čechům nefandili, arcivévoda provokativně.

Dykovi bylo právě dvacet a byl posluchačem pražských práv (absolvoval roku 1900). Jako mnoho jeho kolegů z likvidace Badeniho návrhu a německého šovinistického triumfalismu pro sebe udělal jediný závěr: s tímhle musí být konec, zde může vládnout jen jeden národ. K situaci roku 1897 se ve vzpomínkách mnohokrát vrátí.

Básníkův otec Václav byl správcem mělnického panství Jiřího Lobkowitze. Mohl tedy své syny Viktora a o dva roky staršího Ludvíka poslat na gymnázium v Žitné ulici do Prahy; oba tu zažili jako učitele zeměpisu a dějepisu Aloise Jiráska. Advokacií se Viktor živit nechtěl a jeho oblíbená zábava, hra v šachy, by ho neuživila. Bavilo ho psát, tvořit, rýpat do poměrů. Ludvík se rovněž stal novinářem, spoluzakládal fotbalovou Slavii a později tajemničil v bratrově národně demokratické straně (zemřel roku 1926).

V literárním spolku Slavie se Viktor Dyk seznámil s o rok mladší Zdenkou Háskovou z Hradišťka u Štěchovic, studentkou kunsthistorie a přírodovědy. Věnovala se psaní fejetonů a v nich rovným právům pro ženy. Za Dyka se provdala až roku 1928; oba už byli padesátníci a zůstali bezdětní. Manžela přežila o patnáct let.

Špatná krev

Dyka zaujala skupinka státoprávního hnutí sledující dosažení české autonomie, nicméně tehdy stále v rámci habsburské říše. Bouřlivého roku 1897 založil omladinář a studovaný historik Antonín Hajn Českou stranu radikálně pokrokovou, s níž se roku 1908 spojila strana státoprávní v Českou stranu státoprávně pokrokovou. Z té pak o deset let později vzešla Česká státoprávní demokracie a z ní po roce Československá národní demokracie.

Roku 1911 do partaje vstoupil Dyk. Měl za sebou práci v redakci Pokrokové revue, psal básně, romány a divadelní hry; rodil se jeden z velkých českých autorů. Od roku 1910 byl zaměstnán v partajním listu Samostatnost. Měl Kristova leta, tedy jistě to byl počin vyzrálého rozhodnutí.

V té době se už postavil svému životnímu oponentovi Masarykovi a později jeho způsobu vedení prvorepublikové řízené demokracie. Univerzitní profesor filozofie sepsul Dykův román Konec Hackenschmidův (1904) jako dílo nepůvodní, pod cizími vlivy, nihilistické a – nečeské (!). Dyk ironizoval Masaryka a dostal za to za ucho, i když Masaryk později řekl, že to vlastně ani nečetl. Za války se na chvíli Dyk s Masarykem na dálku usmířili, poeta vítal vůdcův návrat z exilu básní Země mluví, sepsanou ve vězení (sbírka Okno, 1921), ale prezidentův liberalismus a lidé kolem něho, hlavně Beneš, Dyka dráždili do konce jeho dnů. O Masarykovi později napsal: „Muž, který přišel kácet modly, učiněn modlou ke škodě své a škodě republiky.“

Roku 1915 si prý Masaryk a Beneš vyhlédli novináře a literáta Dyka jako muže vhodného pro práci v protirakouském exilu. Beneš měl Dykovi sehnat falešné bulharské papíry a spolu se měli vydat přes Uhry do tehdy neutrálního Rumunska. Sedmihrady však byly na poslední chvíli prohlášeny válečnou oblastí a Dyk od Beneše žádný pas nedostal. Zato Beneš zmizel přes Cheb do Švýcar.

Národ, nic než národ

Dyk mu zazlíval zradu, Beneš tvrdil, že si nic z té doby nepamatuje, a Dyka označil za zbabělce, jemuž se do ciziny nechtělo; k tomu připomenul Dykovy návštěvy „hospod, kaváren, kuloárů a klubů“. Literát totiž razil zásadu, že bojovat se má doma, ne venku. Pro Lidové noviny psal pod dojmem zatčení Karla Kramáře a Aloise Rašína na pokračování satirická Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Cenzura vydávání zastavila a Dyka vyšetřovali z jinotajů. Dostal se pod policejní dohled a v listopadu 1916 rozšířil řady Čechů ve vídeňském garnisonním vězení. Poprvé se zde setkal s Kramářem a Rašínem a utvrdil svou nacionalistickou cestu. Když byli císařem Karlem začátkem července 1917 političtí vězni amnestováni, odjížděli vlaky z Vídně: vůdci rychlíkem, Dyk osobákem, trvalo mu to do Prahy osmnáct hodin.

Zpět v Praze opustil myšlenku, že by se někdy aranžoval se socialismem a vůbec s jakýmkoli sociálním hnutím, poněvadž v národovectví viděl nejvyšší politickou metu, zastřešující všechny partikulární, tedy i sociální vrstvy jednoho národa. Zamával proto Klofáčovi a jeho národním sociálům, pozdějším národním socialistům, kam se ostatně zařadil Dykův sok Edvard Beneš.

V listopadu 1918 se stal poslancem „revolučního národního shromáždění“ a po volbách 1920 sněmovny národního shromáždění. O pět let později se uklidil do Senátu. Velkou část roku 1919 strávil ve vinohradské nemocnici s chorobou srdce a jezdíval pak na dovolené do Vysokého v Jizerkách a Harrachova v Krkonoších. Roku 1931 odjel s manželkou poprvé k moři a na Jadranu ho srdce zradilo podruhé, definitivně.

Holubičí povahy

V politice postupoval Dyk podle jasné šablony: musí to být protiněmecké, protihradní a protikomunistické, hlavně však protibenešovské. Komunisty s Němci žijícími v ČSR pokládal za protistátní skupiny. Varoval před ústupky Francouzů a Britů Němcům, neplnícím závazky z versailleského míru, a přirovnával takovou politiku k podávání prstu ďáblovi: jeho věštba se vyplnila.

Jak byl Dyk protisocialistický, tak byl též proti kapitálu; to kuriózně setrvával v Kramářově straně. Domáhal se vytvoření státu národního, nikoli národnostního a nadšeně roku 1920 uvítal rozhodnutí parlamentu, že dědicem Karlovy university je škola česká. Když se do Dyka někdo pustil, nebyl vždy ironický, ale sepsul útočníka, pokud to byl Čech, že „má málo národního citu“. Slováky bral, jak tehdy obvyklé, za součást československého národa a odmítal slovenské protesty, že jsou jejich děti počešťovány českými učiteli.

Že měl sympatie k rodícímu se českému fašismu a že psal i do fašistických periodik, je nabíledni. V desítkách nacionalistických půtek v parlamentu měl za to, že republika je vůči Němcům příliš shovívavá. Svůj nacionalismus měl za ušlechtilý, jak to ostatně funguje všude na světě: „Naši předci nikdy neusilovali o vyhlazování národností jiných, že vždy povstávali na obranu samobytnosti své proti útokům cizím. Chrání-li národ svou individualitu, nemůže v tom nikdo shledávat sobecký nacionalismus ve špatném smyslu.“

Ve válce s Benešem

V listopadu 1920 ve sněmovně řekl německým poslancům, možná v žertu, že český nacionalismus nikdy nechtěl znásilňovat: „Ale vy, pánové s německé strany, jste to chtěli, vy to chcete!“ Proto také hovořil o „restituci Bílé hory“, a to bez ironie; tehdejší království přeci ani zdaleka nebylo státem „národním“.

V boji s benešovštinou se zastal právníka Karla Perglera, aktivisty mezi Čechoameričany, jenž za války pomáhal Masarykovi v Americe. Byl jmenován velvyslancem ve Státech a posléze v Japonsku. Benešovi nepadl do oka, a jak praví Perglerovi nakloněná verze, ministr zahraničí ho dával špiclovat. Do Prahy přicházela nepříznivá hlášení o Perglerovi, nakonec obvinění z defraudace a Beneš ho odvolal.

Pergler se však roku 1929 stal na kandidátce silně národovecké Ligy proti vázaným kandidátním listinám poslancem národního shromáždění. Benešovými intrikami, tak to viděl Dyk s přáteli, byl Pergler, jejž podporoval mimo jiné Andrej Hlinka, zbaven mandátu s tím, že nebyl československým občanem (ač velvyslanec), ale americkým. Kuriózně na jaře 1931, kdy se záležitost v Praze projednávala, se v Chicagu stal starostou Anton J. Cermak od Kladna, který se v Americe svým češstvím hlasitě oháněl a problémy s tím neměl.

Konce Perglerovy aféry roku 1932 se nedožil. Předseda Senátu František Soukup, sociální demokrat, které Dyk nesnášel, nad jeho katafalkem pronesl: „Viktor Dyk byl pěvcem českého nacionalismu v jeho nejvypjatějších a nejvzdutějších liniích. Pojem a představa národa byla idolem celé jeho bytosti…“

Příště: TGM