Je to řízená provokace. Nasadili na mě agenta. Je to jako v padesátých letech. Jsou to estébácké metody. Stejné věty, stejná slova. Tak Andrej Babiš odvrací zatím největší skandál, který spustily nahrávky dokumentující zneužívání vlastních médií proti politickým konkurentům.

A opakuje. Mají na mě zadání. Je to účelovka. Bláboly. Nesmysle. Tyto výroky kombinuje se staršími, kterými před rokem odrážel podezření z dotačního podvodu v případě svého venkovského sídla Čapí hnízdo nebo podezření z daňových úniků, když optimalizoval příjmy pomocí dluhopisů svého Agrofertu. Přišel jsem bojovat proti korupci, a oni mě chtějí odstranit z politiky, aby mohli pokračovat ve svých kšeftech. Je to spiknutí. Za všechno může Kalousek. Pořád dokola, líbivé, jednoduché, ten samý rytmus a jako neslavnější vypalovačky Michala Davida a Kroků (Sloky) Františka Janečka.

Za posledních 25 let, co padl komunistický režim, jsme někoho jako Babiš nezažili. Nenajdeme žádnou jinou figuru, která by tak urputně odolávala nezpochybnitelným faktům a lhala jako Andrej Babiš. Jenže Andrej Babiš si nepřipouští, že lže, jde za svým cílem a pro jeho dosažení jsou dovoleny všechny prostředky, účel je světí. Nikdo jiný by tíhu faktů, před nimiž Andrej Babiš stojí, neunesl a dávno by z veřejného života odešel. Snad právě pro tu tvrdošíjnost, vědomí, že cíl je víc než metody, je schopen Babiš přesvědčovat, že to, co vidíte, vlastně nevidíte… a slyšíte něco úplně jiného. Babišova energie urputnosti je silnějším přesvědčovacím nástrojem než fakta samotná. Jeho síla je v tom, že by to nikdo jiný známý nedokázal, v tom je také jedinečný.

Andrej Babiš uplatňuje metody, které s úspěchem aplikoval i ve své podnikatelské kariéře. Za ní zůstává obrovský holding dominující českému zemědělství a potravinářství, stovky nebo i tisíce akvírovaných firem, ale i zničené životy těch, kteří se mu odmítli podrobit. Známé případy převzetí Kosteleckých uzenin nebo jedem zničená úroda vzpurného farmáře jsou jen ilustračními příklady metody, jakou Andrej Babiš dosahuje svých cílů. Se stejnou vstoupil i do politiky. Vybavil se silnou mediální divizí a svou politickou stranu postavil jako autoritářsky řízenou firmu. O svých médiích tvrdil, že jsou nezávislá, a byl schopen přísahat na zdraví svých čtyř dětí a dvou vnoučat, že do jejich chodu zasahovat nebude. Tohle nesvede říct jen tak někdo. O svém politickém hnutí samozřejmě tvrdí, že je demokratické. Tak demokratické, že na prvním sněmu hnutí v roce 2015 získal 100 procent všech hlasů, což je výsledek, který mají na sjezdu jen v Severní Koreji.

Hnutí ANO je hnutím mysli Andrej Babiše, není to politická strana, je to firemní organizace, která se řídí vůlí svého šéfa. Žádný odpor se netoleruje, vypovězení loajality se rovná výpovědi, tedy ztrátě funkce, místa na kandidátce, místa v ANO. Opírá se o poslušnost svých zaměstnanců. A tady se ukrývá další konkurenční výhoda proti jakékoliv jiné demokratické formaci, která se uchází o moc v zemi. V ANO se nelze postavit proti šéfovi, jak je to běžné v demokratických stranách, v ANO se nemůže stát, že šéf z čela odejde, jak padli kdysi Stanislav Gross, Jiří Paroubek, Mirek Topolánek nebo Petr Nečas. V ANO vládne jednota a poslušnost vůdci. ANO slouží svému vůdci a všichni jeho zaměstnanci budou opakovat, že jejich šéf se stal obětí provokace, že je terčem útoků konkurence a že poslední skandál je jen selhání jedince a práce agenta provokatéra. Marek Přibil, který hraje ústřední roli v aféře dokazující, jak Andrej Babiš používá svá média proti rivalům, ale byl pevnou součástí systému mediální divize Agrofertu. Do Mafry ho přivedli nejbližší spolupracovníci Andreje Babiše, kteří lžou stejně jako jejich šéf, aby si zachránili svá místa.

Andrej Babiš ví, že hraje o všechno, že ztráta moci by znamenala pád jeho ekonomického impéria, a bude bojovat do posledního dechu. Proč? Proto.