Zemřel Eduard Ševardnadze, někdejší legendární sovětský ministr zahraničí a muž plný protikladů. Sovětský aparátčík proměněný v reformátora. Oddaný komunista, jenž přispěl k rozpadu SSSR. Bojovník proti korupci, kterého nakonec korupce zničila. Jaký byl a co po sobě zanechal?

„Popíšu vám takovou epizodu, o které se hrozně málo ví. Zviad Gamsachurdia, gruzínský prezident, jednou zavolal na ministerstvo zahraničí a požádal ministra Chostariu a mě, abychom jeli do Moskvy. Za Ševardnadzem. Měli jsme ho přemluvit, aby se vrátil do Tbilisi a pomohl řídit zemi v těch těžkých časech. Tak jsme jeli,“ říká Tedo Džaparidze, dnes předseda zahraničního výboru gruzínského parlamentu, pro Týdeník ECHO. Mluví pomalu, s rozvahou. O letních měsících roku 1991.

Byla to vzrušená doba. Sovětský svaz nezadržitelně mířil k zániku, i když formálně mu ještě pár měsíců živoření zbývalo. Gruzie, malá republika na jižní straně velkého Kavkazu, vyhlásila v dubnu toho roku na SSSR nezávislost a někdejší disident Gamsachurdia se stal jejím prvním demokraticky zvoleným prezidentem. Jenže si nejspíš tak docela nevěděl rady. Proč by jinak posílal svého šéfa diplomacie Chostariu a jeho náměstka Džaparidzeho do Moskvy za tehdy nejprominentnějším gruzínským politikem?

Džaparidze vzpomíná, že onen moskevský večer strávený nad stolem plným lahodných kavkazských pokrmů byl jeho vůbec prvním setkáním s Eduardem Ševardnadzem. Charismatickým politikem, který o pár měsíců dříve, v prosinci 1990, na protest proti počínání prezidenta Michaila Gorbačova demonstrativně rezignoval na post sovětského ministra zahraničních věcí. „Ševardnadze s námi mluvil snad tři hodiny. Vysvětloval, na co by se teď Gruzie měla soustředit. Co dělat s ekonomikou. Já na něj jen zíral s otevřenou pusou. Mlčel jsem a byl jsem ohromený, že jsem tak blízko té legendární postavě,“ vypráví Džaparidze, jenž se později stane jedním z nejbližších Ševardnadzeho spolupracovníků.

Malá delegace odjela s nepořízenou. „Ševy“ zůstal v Moskvě. Později se však do Tbilisi vrátí. Vystřídá Gamsachurdiu v prezidentském křesle. Leccos zvládne: vyšle svou zemi směrem na Západ, vytvoří státní instituce, infrastrukturu, stabilizuje ekonomiku… V lecčems selže: poddá se mnoha tlakům, osvojí si nepotismus, nezvládne boj s hrozivě rozbujelým úplatkářstvím. Až nakonec jeho krajané budou v ulicích Tbilisi křičet, aby okamžitě odešel. V dějinách 20. století však Eduard Ševardnadze přesto zůstane zapsán jako politik, který pomohl demontovat Sovětský svaz a ukončit studenou válku.

Stalinův věrný. Tvrdě vzhůru

Eduard Ambrosjevič Ševardnadze se narodil v lednu 1928 v gruzínském Mamati. Jeho otec byl učitelem ruštiny a tou dobou též hluboce přesvědčeným komunistou, matka naopak zvláštní lásku k bolševikům nechovala. Eduard byl prý v mládí sovětskému režimu oddán až nábožně. A to i přes fakt, že jeho otec byl během brutálních stalinských čistek roku 1937 zatčen (vyvázl jen díky přímluvě důstojníka NKVD, kterého kdysi učil).

Do strany vstoupil Eduard Ševardnadze už ve dvaceti. V té době byl již funkcionářem Komsomolu, komunistické mládežnické organizace (později se stane jejím šéfem pro celou Gruzínskou SSR). A právě Komsomol jej také svedl dohromady s Michailem Gorbačovem. „Poprvé jsem ho (Ševardnadzeho) potkal na XII. sjezdu Komsomolu (v březnu 1954 – pozn. red.). Tehdy ještě neuměl zcela plynně rusky a neodpovídal obecně zažité představě typického Gruzína. Byl rezervovaný a velmi disciplinovaný. Ale měl v sobě něco, co poutalo pozornost a co v člověku vzbuzovalo nutkání s ním promluvit,“ píše Gorbačov ve svých Pamětech z roku 1995. I později se setkávali, jak oba krok po kroku stoupali hierarchií komunistické strany. Spolupracovali. Rozuměli si. Ševardnadze už rusky mluvil plynně, i když svého kavkazského akcentu se nikdy docela nezbavil.

Jisté rozčarování z komunismu přišlo (jak jinak než) v šestapadesátém. Po destalinizačním projevu Nikity Chruščova na XX. sjezdu KSSS. Nicméně ani po projevu, ani po následném krvavém zásahu ústřední sovětské moci proti demonstracím v Tbilisi Ševardnadze systém neopustil. Ba naopak. Stoupal dál.

V roce 1965 se stal gruzínským ministrem veřejného pořádku, o tři roky později usedl do čela resortu vnitra. Obě funkce samozřejmě spadaly pod KGB… Ševardnadze byl prý drsný. Ba krutý. Říká se dokonce, že osobně mučil vězně. A zároveň, jako by to snad šlo dohromady, bojoval proti korupci (jež samozřejmě oficiálně neexistovala) a nepotismu (s nímž to bylo stejné). Prosazoval reformy v zemědělství a budoval velmi cenné vztahy s Moskvou: trávil čas s aparátčíky, kteří přijížděli do slunné Gruzie na letní dovolenou. Postupně se propracoval až k postu předsedy gruzínské komunistické strany (1972). O čtyři roky později se stal členem ústředního výboru KSSS a v roce 1978 kandidátem politbyra. Gorbačov o něm i nadále věděl.

Lidi by se mohli začít vyptávat

A věděl o něm i v červnu 1985. Jistě. Hvězdné roky gruzínského komunisty začaly telefonátem. Gorbačov, nový sovětský „šéf“, po mnohdy vzrušených diskusích v moskevském politbyru zavolal Ševardnadzemu do Tbilisi a nabídl mu post ministra zahraničí. „Na druhém konci telefonu bylo dlouhé ticho. Pak (Ševardnadze) řekl: ,Býval bych čekal cokoliv, ale tohle ne. Musím přemýšlet. A ty taky. Nejsem profesionál. A jsem Gruzín. Lidi by se mohli začít vyptávat‘,“ píše Gorbačov v Pamětech.

A taky že se vyptávali. Mohlo to být dost nepříjemné. Ševardnadze nebyl profesionální diplomat, neuměl žádný cizí jazyk a ani toho nikdy moc nenacestoval. Navíc se tak nějak všeobecně předpokládalo, že šéfem diplomacie by opravdu měl být spíš Rus. Jenže „Gorby“ na svém výběru trval, což dodnes prezentuje jako důkaz vlastní prozřetelnosti.

Mimochodem, Tedo Džaparidze, ten, co měl o pár let později Ševardnadzeho v Moskvě přemlouvat k návratu do Tbilisi, byl Gorbačovovou volbou rovněž zaskočen. „Byl jsem tehdy v akademické sféře, působil jsem na moskevském Institutu kanadských a amerických studií. Pamatuju si, že když byl Ševardnadze jmenován ministrem zahraničí, pro politický establishment i akademické kruhy to byl dost velký šok. Ale když pak začal pracovat, lidi si ho oblíbili. Už po několika měsících. Začali ho uznávat, byli z něj nadšení, mluvilo se o čerstvém větru, neotřelých vizích,“ říká.

Čerstvý vítr. To Eduard Ševardnadze opravdu byl. Ač nezkušený, byl prý nesmírně učenlivý. Nadto extrémně pracovitý. A šarmantní. „On byl první sovětský ministr zahraničí, který se usmíval. Přišel po Gromykovi, legendárním Panu Nět. Najednou jsme měli ministra, který se směje, a dokonce říká i vtipy,“ popisuje Džaparidze. Usměvavý čerstvý vítr.

On to chápal. Gorbačov ne

A také čerstvý vítr bezezbytku stvořený sovětským systémem. Právě v tom však spočívá jedinečnost Ševardnadzeho kariéry, soudí renomovaný ruský novinář a dlouholetý politický komentátor Konstantin von Eggert. „Ševardnadze byl obyčejný sovětský aparátčík, navíc s minulostí svázanou s tajnými službami. Ale dokázal rozpoznat dlouhodobé perspektivy své země a zcela, o sto osmdesát stupňů, změnit svou vlastní politiku a postoje. Přičemž tak učinil upřímně, což je velmi důležité. Ševardnadze doopravdy zpřetrhal svou vlastní sovětskou kariéru,“ vysvětluje von Eggert.

Začala ona fascinující léta perestrojky, glasnosti, oteplování vztahů s USA, odzbrojování, postupného (a nevyhnutelného) rozpadu Sovětského svazu. Ševardnadze byl pochopitelně jedním z hlavních architektů řečeného. Paradoxně právě on chápal lépe než sám Gorbačov, k čemu perestrojka a glasnosť povedou, je přesvědčen von Eggert. Zatímco Gorbačov chtěl jen reformu stávajícího systému, „Ševardnadze chápal, že sovětská komunistická strana je z principu nereformovatelná“.

Což později tvrdil i on sám: „Gorbačov myslel, že vylepšuje socialismus, zatímco já už nebyl socialistou,“ řekl Ševardnadze v roce 1993 v rozhovoru pro The New York Times.

Udělal tehdy, ve druhé polovině 80. let, v něčem zásadní a těžko napravitelnou chybu? „Myslím, že on sám ne. Jeho chyby odpovídaly chybám politbyra. Tou hlavní bylo chronické zpoždění a neporozumění situaci,“ dodává von Eggert pro Týdeník ECHO.

Návrat, západ, růže, pád

Staří přátelé, kteří se poprvé setkali na sjezdu Komsomolu v roce 1954, se de facto rozešli o třicet šest let později. Dvacátého prosince 1990 Eduard Ševardnadze na post sovětského ministra zahraničí rezignoval. Veřejně. Hlasitě. Měl pocit, že země směřuje k nové diktatuře, že Gorbačov nezvládá tlak ze strany tvrdého jádra komunistů. Přemlouvání nepomáhalo, „Ševy“ od „Gorbyho“ odešel. Vrátil se až po roce, v listopadu 1991. Měsíc před posledním vydechnutím Svazu sovětských socialistických republik.

Jeho rezignace byla něčím novým. Nevídaným. A také mu nejspíš pomohla zachránit si kůži, respektive politickou budoucnost. Na jaře dvaadevadesátého se Ševardnadze vskutku vrátil domů, do Tbilisi. A po odstavení Zviada Gamsachurdii stanul v čele země. Začala úplně nová perioda v jeho kariéře. Éra, jež skončí již zmíněným skandováním v ulicích, davy volajícími po Ševardnadzeho rezignaci.

Začátky byly vpravdě těžké. „Gruzie tehdy vlastně nebyla státem, neexistoval systém, neexistovala infrastruktura, země byla rozložená občanskou válkou. Ševardnadze musel všechno budovat od nuly,“ říká Tedo Džaparidze. Sám byl tehdy už tři roky zpátky z Moskvy a působil jako náměstek gruzínského ministra zahraničí. S Ševardnadzem začal pracovat okamžitě, nejdřív jako místopředseda rady pro národní bezpečnost, v roce 1994 jej pak Ševardnadze jmenoval prvním gruzínským velvyslancem v USA.

S postupujícím časem prezident, který skutečně vyslal svou zemi na cestu západním směrem a stabilizoval její rozloženou ekonomiku, čelil stále silnější kritice. Zatímco v prvních letech jeho vlády kavkazskou zemi i západní státy považovaly za „success story“, s blížícím se rokem 2000 sílilo rozčarování. A druhé Ševardnadzeho volební období, jež začalo právě v roce 2000, bylo doslova katastrofou, napsal tento týden v listu The New York Times Douglas Martin. Prezident se obklopil blízkým okruhem příbuzných a přátel, kteří zastávali nejprestižnější funkce ve veřejné i privátní sféře a neúměrně bohatli, zatímco obyčejným Gruzíncům bylo přinejmenším nedobře.

Ten samý politik, jenž ještě za hlubokého „sojuzu“ bojoval proti korupci a nepotismu, se nyní právě těmto neduhům dosti intenzivně oddával. „Víte, on už taky stárnul. Byl unavený. Měl kolem sebe vnitřní kruh lidí, kteří na něj vyvíjeli nátlak. A tlak přicházel i z venku, od Rusů. Spoustu z toho, co se tenkrát dělo, už se nikdy nedozvíme. Samozřejmě, byla korupce, byl nepotismus a takové věci. Ale to byla záležitost onoho vnitřního kruhu. Velice pochybuji, že on sám se obohatil,“ soudí Džaparidze.

Vcelku pochopitelně. Eduard Ševardnadze byl pro něj učitelem, mentorem, vzorem. Konstantin von Eggert vidí závěr Ševardnadzeho politické kariéry trochu jinak: „Jeho éra ve funkci prezidenta Gruzie pro mě představuje lekci toho, jak si politici v postsovětském prostoru chrání své funkce, drží se jich, ať to stojí, co to stojí.“

Pád přišel v závěru roku 2003. Netřeba jej vlastně zevrubněji popisovat, stačí dvě slova (Revoluce růží) a jedno jméno (Michail Saakašvili). Ševardnadze nepozbyl zcela schopnosti sebereflexe. Později v rozhovorech a článcích přiznával chyby. Ovšem jeho éra už byla uzavřená.

Gruzii nepřestěhuješ

Co po sobě legendární „Ševy“ (jak mu říkal třeba někdejší americký ministr zahraničí George Schultz) zanechal?

Vřelé vzpomínky v myslích kolegů a přátel. Pochopitelně. Byl vtipný, pracovitý, okouzlující, vynalézavý. Dokázal vést. „Když se rozhodl poslat mě do USA jako ambasadora, řekl mi něco velmi působivého. Něco, co se dnes snažím předat mladým gruzínským diplomatům: ,Nikdy nemůžeme změnit naši geografickou polohu. Musíme žít s našimi sousedy, kteří dovedou být velmi drsní. Ale zároveň se musíme za naši zemi brát, bojovat. Jako gruzínský velvyslanec musíš být nadmíru aktivní. Musíš se setkávat s lidmi a klepat na všechny dveře.‘“

Co dál? Nespornou, nesmazatelnou stopu v dějinách. Eduard Ševardnadze byl jedním z tvůrců perestrojky a glasnosti, jedním z architektů sovětské zahraniční politiky druhé poloviny 80. let, pozoruhodným sovětským aparátčíkem, jenž se silou vůle a rozumu dokázal stát reformátorem.

Což je, mimochodem, v dnešním Rusku vnímáno spíše negativně. „Obecně se dnes na Ševardnadzeho pohlíží podobně jako na Gorbačova. Tedy jako na někoho, kdo zavinil rozpad SSSR. K čemuž přidejme ještě tradiční ruské opovržení neúspěšnými. Vezměte si, že Ševardnadze byl nakonec v podstatě vyhnán z postu gruzínského prezidenta. Takže je vnímán jako poražený. A navíc… Ruský vojenský průmysl a establishment se k němu staví zvláště vztekle. Považují ho za jednoho z viníků krachu SSSR coby vojenské mocnosti,“ říká Konstantin von Eggert.

A nakonec ještě jedna epizoda, o níž se málo ví. Tedo Džaparidze, dnes šestašedesátiletý, viděl svého někdejšího učitele naposledy před čtyřmi měsíci. „Už byl hodně nemocný, měl rakovinu, byl na chemoterapii. Nemohl mluvit. Tak jsem mluvil já. O vnukovi, manželce… Bylo to velmi emotivní.“

A symbolické. Onoho moskevského večera v jedenadevadesátém, při bohaté večeři v kavkazském stylu, mluvil Eduard Ševardnadze. Tedo mlčel, byl ohromený. Po dvaadvaceti letech, při posledním setkání, mlčel Ševardnadze. Byl slabý. Nemocný. Umíral. Bylo mu 86 let.

Autorka je redaktorkou časopisu Reportér