Střet, jenž se v nějaké míře odehrává v mnoha západních zemích včetně Česka, je často popisovaný jako souboj kosmopolitních elit s „kmenově“ uvažujícími domácími, především z nižších společenských vrstev (kritici takového popisu připomínají, že chování a smýšlení elit může být také založeno na kmenových principech, navíc nereflektovaných). Lidé, kteří se k elitám počítají, mohou mít pocit, že se na domácí půdě ocitli v obležení, zvedá se proti nim vlna nechuti. Jejími nositeli jsou pro ně lidé neznámí – nejenom fakticky, ale i přístupem ke světu, hodnotami. Jak s nimi mluvit? Co jim říkat?

Ve Spojených státech se předmětem takového zájmu stává tzv. bílá chudina. Kromě přezíravých odsudků, údivu nad tím, jak ti lidé nechápou vlastní zájem a jednají proti němu, se objevují i studie a autobiografie empatičtější nebo vycházející z autorovy vlastní zkušenosti, jež se snaží ten pro někoho neznámý svět přiblížit. A pomoci mu pochopit ho. V Americe třeba velký ohlas vzbudila autobiografická kniha Hillbilly Elegy v Yale vystudovaného právníka J. D. Vanceho, která také popisuje zkušenost mladíka ze sociálně deprivovaného prostředí mezi příslušníky elit. 

Pro mě byl před několika lety podobně osvětlující film režisérky Debry Granikové Winter‘s Bone (česky Do morku kosti). Odehrává se mezi příslušníky takového moderního chudinského kmene, neukazuje ale jejich svět jako objekt nějakého zkoumání a analyzování. Jako problém, který je třeba řešit. A to řešení bychom měli vykoumat my, tedy velkoměstské elity. Předvádí ho s jakýmsi porozuměním, které nic nezamlčuje. To, jak moc může být život v takovém světě hrozný, ale také to, v čem může pro svoje obyvatele představovat nějakou hodnotu – být pro ně a jejich. Ten film se odehrává v pohoří Ozark, zapadlém kraji ve státě Missouri, mezi tamními venkovany.

Ukazuje je jako materiálně i jinak zbídačenou komunitu, jediné fungující hospodářské odvětví v ní je výroba pervitinu, který tam lidé také hojně užívají. Hlavní hrdinka Ree (Jennifer Lawrencová) je asi sedmnáctiletá dívka, která se v sešlém domku o samotě stará o dva mladší sourozence a duševně nemocnou matku. Vyhledá ji chlapík z agentury, která lidem půjčuje na kauci. Reein otec, který rodinu dávno opustil, má jít k soudu. Za kauci se zaručil obydlím rodiny, teď se po něm slehla zem. Pokud ho dcera honem nenajde a nepřesvědčí, aby k soudu přišel, přijde i se sourozenci a matkou o střechu nad hlavou. Ree se ho vydá hledat, pěšky obchází lidi, kteří by snad mohli něco vědět, setkává se s vyhýbavostí a nepřátelstvím. Brzy pochopí, že se zmizením jejího otce souvisí nějaké tajemství, na němž má zájem taky pohlavár zdejších vařičů, neformální král kraje. 

Ree je velice silná a dobře zahraná postava. Mně z toho filmu ovšem nejvíc utkvěla jiná figura, její strýček Teardrop (John Hawkes) –násilnický feťák, ale taky muž s velice silným smutným charizmatem. Neteři při pátrání trochu pomáhá, a zároveň ji před pravdou chrání. Je to muž, který žije mimo zákon, ale podobně jako ostatní v tom kraji má svoje pravidla a v jejich dodržování je striktní. Následuje je až do krve, třeba i svojí. Jeho tragédie je, že se dostane do střetu loajalit, jejž se snaží nějak vybalancovat, nakonec mu ale padne za oběť. Popíšu teď vyústění filmu. Po různých drsných peripetiích se Ree dozví, že jejího otce zabili, mluvil totiž s policií a to se v kraji trestá smrtí. Nakonec se kmenoví starší usnesou a dovolí jí, aby otcovu tělu uřízla ruce a tenhle důkaz o jeho smrti předala policii, hrozba zabavení domu tak pomine.

Teardrop to celou dobu věděl, vnímal bratrovu smrt jako oprávněnou a nakonec ji tak přijala i Ree, zákon kmene je v tomhle ohledu jasný. Stejný zákon ale velí pomstít bratrovu smrt, prolít krev. Teardrop se pokouší to dilema nějak vyřešit – po totožnosti vraha nijak nepátrá a doufá, že se ji ani nikdy nedozví. To by totiž musel vytáhnout proti mocným svého světa, což by mu jistě přineslo smrt. V posledním obraze přijde za jejími sourozenci, nechá u nich banjo po bráchovi, tiše oznámí, že se dozvěděl, co vědět nechtěl, a odejde střetnout se s osudem. Dobře si vědom, jak to asi dopadne.

Film Winter‘s Bone by mohl působit jako typické „sociální porno“, rochnění se v cizí bídě a úpadku. Jeho hrdinové žijí často v děsných podmínkách. Hodnoty, které vyznávají, je v nich navíc drží, neumožňují jim vymanit se z toho světa. Nebo je – jako Teardropa –nakonec zabijí. Na večírcích ve svých chajdách ti lidé taky krásně zpívají, ale to asi tu bídu nevyváží. Je navíc jasné, že s postupující dobou zvuk těch starých písní v jejich životech slábne. Film Debry Granikové ale není sociální drama. Má v něčem blíž k řecké tragédii, obrazu ze života lidí střetávajících se s působením nadosobních osudových sil.

Archaických zákonitostí, jimž se člověk nemůže vzpírat. Dá se to ale říct i jinak: ti lidé mají osud a vědí to, nějakým způsobem od toho odvozují svou důstojnost. Mají svůj kodex, svoji urputnou nezávislost. Když Ree tuší, že by mohla být zabita, připravuje malé sourozence na to, co mají dělat potom. Kupodivu jim nevysvětlí, že mají jít do města na sociálku, učí je místo toho, jak ulovit a stáhnout veverku. Teardrop by jistě mohl bratrovy vrahy nechat být nebo zkusit utéct z kraje a začít někde jinde. Neudělá to – asi proto, že by pak sám se sebou nedokázal vydržet. Jeho život by ztratil hodnotu. Rozumný člověk by jistě věděl, co by ti lidé měli začít dělat – přestat brát drogy, zkusit si najít práci, začlenit se do společnosti, před jejich dětmi by se tak třeba otevřela lepší budoucnost.

To všechno je pravda. Zároveň je ale možné, že by tak i něco ztratili, nějaké spojení s ostatními, živými i mrtvými. Třeba by si připadali prázdní. Lidé z toho velkého civilizovaného a bůhvíjakého ještě světa mohou mít pocit, že problém je v tom, že ne dost druhých je jako oni. Že na to nejsou dost vzdělaní, integrovaní a tak dále. Mělo by se jim pomoct, napravit je, vyléčit. A často na tom něco je. Potřebovali by ale pochopit, že i ten zaostalý svět, který přece měl už dávno být překonán, pro jeho obyvatele nemusí představovat výhradně a jen zátěž. Mohou od něj odvozovat pro nás třeba pomýlenou představu důstojnosti. A nepřipadají si nemocní. Připadali by si tak, kdyby o ni byli připraveni.