Pětadvacátého ledna 1969 šel centrem Prahy smuteční průvod za Jana Palacha, který se devět dní předtím upálil na Václavském náměstí. Na fotografiích z čela průvodu hned v druhé řadě za rodinou a nejbližšími přáteli vyčnívá vysoký muž – evangelický farář Jakub Trojan, který Palacha tentýž den pochovával. Palachova maminka patřila k jeho sboru v Libiši u Neratovic. S Týdeníkem Echo hovořil Trojan o tom, proč ho pomyšlení na Palacha a jeho sebeoběť neopouští ani 46 let poté, z jakých zdrojů mohl Palach čerpat odhodlání a kdy jeho samotného definitivně opustily pochybnosti, zda měl Palachův čin smysl.

Jak jste se s Janem Palachem seznámil? Ve svých memoárech píšete, že jste ho poprvé viděl na Boží hod osmašedesátého roku u vás v kostele...

Ano, přišel na bohoslužby do Libiše, kde jsem byl tehdy farářem. Přišel se svou maminkou, která ovšem chodila častěji. A jak vstoupil do chrámu, zaujala mě jeho tvář. Byla taková oduševnělá. Když potom končily bohoslužby a on procházel dveřmi z kostela, kde já jsem se loučil s farníky, tak mě znovu zaujal. Měl totiž takovou poznámku, že ho strašně znepokojuje, jak se ten národ, celá společnost přizpůsobuje. Bylo pár měsíců po vstupu vojsk, a už se lidi, kteří ještě pár týdnů předtím byli jakoby velice odvážní, začali přizpůsobovat. To nelze přijmout, řekl. Něco by se s tím mělo dělat. A že faráři a církve by měli přispět k uvědomění lidí, aby národ kladl odpor tomu naprosto odsouzeníhodnému režimu. Znělo to od něj přesvědčivě – tím spíš, že mi povídal, že se pokouší přesvědčit i spolužáky, aby taky něco dělali.

Co jste mu odpověděl vy?

Byl to rozhovor ve farářskejch dveřích, tedy když se farář loučí s lidmi, kteří odcházejí z bohoslužby. Za Palachem už se tlačili další. Ten náš rozhovor bych odhadoval tak na dvě minuty. Za tu dobu jsem ho stačil vyslechnout a souhlasit s tím, co říká.

Jak velký ten kostel v Libiši je?

To je malý, toleranční kostel.

Myslel jsem to tak, jestli v něm bylo hodně lidí, a vy jste si Palacha přesto všiml.

Na ten Boží hod tam mohlo být tak padesát šedesát lidí. A jeho jsem nemohl přehlédnout. Jednak tam velká spousta mladých lidí nebyla, takže on patřil mezi řekněme deset mladých lidí po tom kostele roztroušených. Jednak on seděl přímo naproti kazatelně s maminkou, a co mě zaujalo, jak on se velice soustředěně díval nahoru a naslouchal vánočnímu kázání. To bylo vidět, jak je soustředěn. Takže to bylo 25. prosince a pak jsem se s ním setkal při pohřbu jeho strýce Ferdinanda Kostomlatského 15. ledna. Kostel byl ovšem plnej a já jsem ho tam nezpozoroval, ale potom mi to řekli ostatní, že tam byl. A den nato, 16., to udělal.

Řekl jste v tom kázání něco, co by ho mohlo motivovat nebo utvrdit v jeho odhodlání?

Kázal jsem o blahoslavenství. Blahoslavení, kteří se zasazují za spravedlnost, jak je to u Matouše v páté kapitole. No to víte, když jsem se dozvěděl, že tedy den nato to udělal, tak jsem se sám sebe ptal, jestli jsem taky svým kázáním k tomu nepřispěl. Ale myslím, že ne. A když jsem se potom ještě dozvěděl, že si vytáhl číslo pořadí (Trojan má na mysli větu z Palachova dopisu na rozloučenou, kde píše o skupině dobrovolníků, kteří jsou ochotni se „pro naši věc i upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...“ – pozn. red.), docházím k závěru, že byl rozhodnut už předtím. To pomyšlení, že národ se přizpůsobil, ho strašně trápilo.

Není ta verze o skupině a Palachovi, že si vylosoval pořadí, smyšlenka, protože nejspíš žádná skupina dalších pochodní neexistovala?

Ale existovala. Samozřejmě že to není prokázané historiky, kteří by našli písemný důkaz, ale on o tom v posledních dnech života sám mluvil, a že by lhal, to vůbec nepřipouštím. Ten člověk ze sebe vyzařoval takovou duchovní a mravní integritu… A taky co jsem se o něm potom dozvěděl od nejbližších příbuzných i od Palachových spolužáků, dokreslovalo takovou jeho ušlechtilost.

A nemohla to být od něho ušlechtilá fabulace, aby zvětšil dopad svého činu? Mohl uvažovat tak, že komunisti radši zruší cenzuru, než aby riskovali, že se jim budou upalovat další mladí lidé...

Nemyslím si to. Dopad to navíc mělo hned. Odezva v národě byla naprosto ojedinělá, dodnes to nosím v paměti. Ten den, kdy jsme ho pohřbívali, se Praha úplně propadla do ticha. My jsme šli z Karolina k Filozofické fakultě a odtamtud se jelo na Olšanské hřbitovy. A ten průvod, to bylo něco naprosto ojedinělého. Já si sice ještě pamatuji i Masarykův pohřeb, kdy bylo v ulicích taky hodně lidí, ale tehdy se ozývaly salvy z děla, byl vojenský pochod. Kdežto tady se šlo v naprostém tichu. Kolem nás nejezdily tramvaje, nejezdila auta. Já jsem šel v čele průvodu a vždycky, když jsem se ohlédl, dala se z tváří lidí vyčíst hluboká účast nad tím, že tu mladý člověk položil život a všechny nás zavázal.

Paní Palachovou jste pak ještě vídal?

Jistě. I poté dost často chodila do kostela, taky jsem ji navštívil ve Všetatech… Všetaty faru neměly, byla tam naše kazatelská stanice, kde já jsem někdy kázal. Libišský sbor, ačkoliv trvá už od tolerančního patentu a má tradici, byl podobný jiným sborům naší církve v tom, že ti lidé jsou rozptýleni ve vesnicích kolem. Tohle bylo asi třicet vesnic a já je jako farář navštěvoval. Byl jsem i ve styku s jeho starším bratrem.

Bylo to pro paní Palachovou tak bolestivé, že jste spolu o tom činu ani nemohli mluvit?

Ona byla ze začátku velmi hluboce zasažena, ale když potom, tak do týdne do deseti dnů, viděla, jaký ohlas to má ve společnosti, uvědomila si, že je matkou někoho, kdo je už nezapomenutelně přítomen, kdo je veřejná bytost. A to jí myslím pomohlo, aby tu osobní, hlubokou mateřskou krizi přemohla. Zvládla to dobře.

Myslíte, že pokud by Palach to poselství myslel tak, jak vy ho interpretujete, že by se mu podařilo dlouhodobě zapůsobit na větší počet lidí?

Nemám žádná tvrdá čísla, to samozřejmě vůbec nejde zjistit. Ale já se tím dodnes cítím zavázán. Jde o to, snažit se žít tak, aby se součet těch našich drobných obětí, kdy se něčeho vzdáváme, kdy část své práce, svého času musíme věnovat druhým, aspoň trochu přiblížil tomu dramatickému činu, který v sobě jeho oběť zmařeného života koncentrovala s ohromnou intenzitou.

Tak jste si to pro sebe zřejmě interpretoval a choval se podle toho vy, ale kolik z těch desetitisíců lidí, kteří se s ním přišli rozloučit? Nebyl to spíš moment kolektivního dojetí, které se rozplyne a ze kterého po čase většina účastníků pro sebe už nic nevyvozuje?

Co říkáte, by platilo, kdyby po dvaceti letech nepřišlo svítání svobody, kdyby se najednou neukázalo, že spousta zejména mladých lidí svobodu spojuje s Palachem. Celá Praha, a samozřejmě nejenom Praha, byla plná jeho plakátů. Jak to?

Viděl jste film Hořící keř?

Nebyl nejhorší, ale nebyl ani nejlepší. Nevystihl to. Ten smysl Palachovy oběti, jak on to myslel, jako sebeoběť, výzvu, aby ostatní něco podnikali, tam vůbec není vysloven.

On je to film spíš o ohýbání většiny společnosti v měsících, které následovaly po Palachovi...

No jo, ale to by právě mělo být kontrastováno sdělením, které by ukázalo tu velikost Palachova činu. To by tomu filmu přece dodalo ještě jednu dimenzi. Vždyť v něčem je to tak strašně aktuální! Já dodnes když si na Palacha vzpomenu – neříkám, že každý den nebo každý týden – hned se ptám: A co já? Jak já s tím životem nakládám?

Ve filmu je střih do ledna ’89, kdy mladí kluci běhají po Praze a vylepují plakáty s jeho podobiznou. Tedy: přišel Palachův týden, jeho oběť se zhodnotila. Ale dá se namítnout, že když se režim takhle hroutil, zhroutil by se pod jakýmkoliv symbolem. Čtvrt roku před Palachovým týdnem například se na Václavském náměstí k demonstraci na 28. října vyvolával Masaryk...

No a? Vždyť to, co Masaryk podnikl se svým životem, je přece taky série malých sebeobětí: práce, ústrky, obrovské úsilí. To je oba spojuje, že se dávali druhým. V ’89. roce mi mnozí mladí lidé říkali: My jsme o Palachovi věděli z domova. Takže otcové a matky jim v těch dvaceti letech normalizace o Palachovi vyprávěli.

Jako že ti otcové a matky dostali dárek, ale nerozbalili ho a předali ho až svým dětem?

Víte, bylo důležité i to, s jakou historií, s jakými postavami moderních českých dějin jsme v roce ’89 šli do ulic. Jasně, každá z komunistických zemí měla svoje vlastní ideové předpoklady, jak si zdůvodnit odpor proti tehdy už stárnoucímu komunismu. My jsme přivolávali ty nejlepší duchy: Masaryka, i toho Štefánika – a samozřejmě Jana Palacha. A to mě s definitivní platností přesvědčilo o tom, že ta oběť nebyla marná v tom smyslu, jak si režim namlouval.

Měl jste do té doby nějaké pochybnosti?

Silné pochybnosti snad ani ne, protože aspoň s přáteli jsme Palacha měli pořád nablízku, jako někoho, kdo přispívá k duchu nekonformity, který jsme se snažili nějak udržet.

Jak jste za normalizace nesl vědomí, že vás nekonformistů je tak hrozně málo?

Že by to bylo bodem číslo jedna naší agendy, to nemůžu říct. Rozhodně jsme neupadali do řekněme stěžovatelského tónu. Žili jsme nekonformně, musím říct, že jsme prostě jeli. Aspoň v církevním prostředí to byla krásná léta. Měli jsme pocit, že děláme něco smysluplného a správného.

Ve svých memoárech píšete, že bezprostředně po Palachově činu jste se sešel s kolegou farářem Alfrédem Kocábem a dalšími a že jste si to upálení vyložili ne jako sebevraždu, ale jako sebeoběť.

Ano, výsledek našeho rozhovoru byl asi takový: není to akt zoufalství, což bývá znakem sebevraždy – už nemohu dál. Samozřejmě, my, kteří zůstáváme, jsme často v pokušení si sebevraždu svého blízkého nějak interpretovat. Ale skoro nikdy nemáme jeho motivaci doloženou. Dokonce i zpráva, kterou sebevrah zanechá, není prosta nebezpečí sebestylizace. To nelze neodečíst. Žádná autentická výpověď po vykonané sebevraždě neexistuje. Takže zvenčí je akt sebevraždy zahalen určitou temnotou. Ale Palachův akt jsem odlišil od sebevražedného aktu, protože to není odvrácení od života, ale výzva pro život, který zůstává po tom sebeobětování.

Jak podle vás tu výzvu myslel?

Nikoliv abychom ho napodobovali – to jsem samozřejmě odmítl i já v kázání nad jeho hrobem –, ale abychom vedle té míry utrpení a oběti, které přinesl on, postavili aspoň část jistého sebeobětování v nějakých kladných, pozitivních životních činech. Takhle jsem aspoň jeho výzvu pochopil já a bral jsem to i jako jeho poselství, které musím vzkázat dál.

Nevymysleli jste to s panem Kocábem tak trochu proto, že jste před zásadním nesouhlasem, které má křesťanství pro sebevraždu, chtěli dát přednost emocím, pohnutkám té chvíle? Všichni jste žili v konkrétní politické situaci a ta se nedala odmyslet.

Ale nám bylo hned jasné, a já jsem to taky v tom kázání řekl, že to je čin, který se nedá vyložit politicky. To přeci nebyla otázka: Co uděláte teď politicky? To bylo sdělení: Já jsem naložil se svým životem na protest tímto způsobem, a co teď uděláte se svými životy vy? To se přizpůsobíte? V sebevraždě vůbec není dimenze prospěchu pro druhé, sebevražda je únik. Kdežto sebeoběť je pro druhé. Samozřejmě že Palach musel přemýšlet i o oběti, kterou sice nezpůsobil Ježíš sám sobě – na kříž ho poslali druzí –, ale kterou Ježíš přijal, a dokonce z ní učinil jistý smysluplný akt, na který může navazovat celá křesťanská tradice. A já jsem na pozadí oběti Krista hledal, jaký je pozitivní smysl sebeoběti Palacha. Samozřejmě jsem obě události odlišil. Kristovi to udělali jiní, Palach si to udělal sám. Ale jisté velmi hluboké momenty jsou u nich společné. Palach sám v posledních dnech života říkal: Nedělejte to, ale žijte správně.

Byl Jan Palach v chartovním prostředí, obecně v opozici, jasná veličina, nebo někdo s jeho činem nesouhlasil?

No bezprostředně v lednu ’69 bylo hlavní, jak se na to budou dívat katolíci. Protože katolíci mají zákaz sebevraždy. Bylo to předmětem dosti intenzivní diskuse v jejich bytových seminářích. A i oni dospěli k tomu, že to nebyl akt zoufalství, které je typické pro sebevraždu – a zoufalství patří mezi hříchy –, ale sebeoběť.

Palachův čin z moderních českých dějin dost vyčnívá. Je netypický.

To jistě.

Čím to, že z těch mála radikálů v českém 20. století jich tolik prošlo českobratrským prostředím? Spousta odbojářů za války, Morávek a Mašín ze Tří králů, Mašínové-synové, Horáková, Palach… Je v českém protestantismu obsaženo něco, co v určitých situacích vede k radikálním závěrům?

To asi souvisí s tím, že protestanství, jak už název napovídá, vzniklo ve velké rozepři s katolictvím. Odpor, nonkonformita, hyperkritičnost k němu patří odedávna.

Pro český protestantismus byla důležitá jeho zakládací legenda Jan Hus. Nakolik byl pro české protestanty ve 20. století Hus ještě živá postava?

Samozřejmě byl velice důležitý. Zápas o pravdu, které se nemůže nikdo zmocnit, ani političtí, ani náboženští vůdci, pravdu, která je svobodná a vládne, která zavazuje člověka, ale nikdy se nesmí stát majetkem – to je Husovo pojetí pravdy a je to filozoficko-teologicky obrovský vynález. A je v něm hluboký rys nekonformity. Myslím, že se to osvědčuje i dějinně, že ta pravda se prostě prosadí, což je na Palachově případu jasně vidět. Komunisti chtěli celý jeho čin umlčet, aby se na něj zapomnělo. Nezapomnělo. To svědectví pravdě je v českých dějinách naprosto mimořádné a Hus ho vyjádřil mocně svým sedmerem a samozřejmě tím, že nezvolil život a východisko, které mu nabízeli, protože bylo v rozporu s jeho pojetím pravdy.

A je to Husův speciální vklad, který českou reformaci něčím odlišuje od, já nevím, německé, holandské, anglické?

Jistě. Je to její podstatný rys.

Jak se vám loni líbil průběh husovského roku? Měl jsem dojem, že zrovna vaše církev se k Husovi neumí ani přihlásit.

On je ovšem ekumenická postava: katolík plus evangelík, obojí má v sobě. Ale máte pravdu v tom, že si naše církev s ním nevěděla rady. My jsme měli poslední roky slabé vedení. Já jsem z toho byl nešťastnej. Strašný. Ale souvisí to s vyprahlostí evangelictví, které ohrožuje i naši církev.