Na házenkářském hřišti se prohání čtrnáct šestnáct borců a kope fotbal. Zjevně jsou to mladí kluci, nějací puberťáci. Hřiště vypadá, že přiléhá k nějaké škole. Ostatně utkání soudcuje někdo očividně starší – asi třicátník, asi učitel. Najednou, zničehonic, si jeden z hráčů začne stahovat kalhoty. Sudí si toho všimne a křičí: „Vašku, co sis to na sebe oblík’?“

Dva hráči na nic nečekají a rychle utíkají k plotu, ten přeskakují a společně prchají vstříc lákadlům pražského Proseka. Ostatní mladíci mezitím křičí na pedagoga: „Pane vychovateli, máme je chytit?“ A společně houfně se rozebíhají za oběma uprchlíky. Vychovatel uklidňuje celou skupinu, křičí za ní, ať zůstane každý stát na místě. Co to sakra bylo?! ptá se soudný divák seriálu TV Nova Kriminálka Anděl.

Odpověď je nasnadě: oněch čtrnáct šestnáct fotbalistů jsou klienti výchovného ústavu a dva z nich v jednom ze seriálových dílů právě vyjádřili vzpouru vůči systému, jenž je před volností uzavřel do světa pravidel. Pokud předestřenému obrazu někdo uvěří, zřejmě musí žít v obavách, že z tuzemských pasťáků se prchá až příliš snadno a nedejbože snad skupinově. Člověk aby se skoro bál vyjít ven, aby ho nepřepadla tlupa nebezpečných delikventů na útěku, vrhajících se na ulici na poctivé občany.

Ale daleko za Prahou je to ještě horší: v zámku kdesi bokem velkých sídel, totiž ve výchovném ústavu na odlehlém místě v lesích, je zamordován vychovatel. Zanedlouho další a potom ještě další. Běžně tu kdekdo střílí, ba co víc, vyjde najevo, že jeden ze zavražděných si pořizoval pornografické fotky zdejších chovanců a jiný jim prodával drogy. Skoro všichni zaměstnanci jsou zvrhlí homosexuálové a chudák ředitel ústavu o tom nemá ani páru – jakmile pravda o jeho svěřencích a podřízených začne vycházet najevo, je tento dobrý muž široko daleko nejvíce překvapen.

A to vražd přibývá… A to je zase co?! dožaduje se znovu odpovědi soudný divák. Také tentokrát je odpovědí díl kriminálního seriálu: tento je z produkce TV Prima a jmenuje se Mordparta. Výchovný ústav tu jistěže funguje jenom jako ideální výlučné prostředí pro předvedení variace na vděčný příběh zločinu v komunitě uzavřené stranou světa. A skutečně to funguje: podle diváckého hodnocení jde o nejpovedenější díl osmidílné série. Že by snad proto, že kriminalistům v něm asistuje duch potomka někdejšího zámeckého pána, jemuž bylo panství zabaveno komunisty?

Za mřížemi dneska jako kdysi?

Přitom za někdejšího režimu byly ambice onačejší: v zámku poblíž Kroměříže je zkraje osmdesátých let umístěn student průmyslovky, který otcovým automobilem naboural výlohu s oděvním zbožím. Už v tom obraze začínají očividné metafory, jichž je film Zámek Nekonečno plný – namísto lidí přejel mladík figuríny, tedy jen napodobeniny člověka. Udělal to z lásky k dívce, jíž nepřejí jeho rodiče, a z touhy vymezit se v pubertě vůči svému úspěšnému otci.

Není vlastně pořádný kriminálník, přesto je zavřen do jednoho z pasťáků na oddělení s ochrannou výchovou (což je v ústavním systému oddělení určené pro nejtěžší případy). Ústav je zkouškou jeho nezdolnosti a taky divákovy trpělivosti, vždyť je to film výmluvně modelový. Romové jsou zobrazeni bezvýhradně dobrotivě, rasismus se netrpí (proto taky je mezi vychovateli Rom), naopak vychovatelé jsou různorodí – jeden protežuje největší sígry, jiný je naopak věčný dobrák, třetí dokonce přichází s revolučním modelem výchovy a požaduje z domu odstranit jakékoli mříže a spíše než represi uplatňovat vůči klientům důvěru, partnerství a empatický rozhovor. Nad tím vším bdí přísný ředitel, oddaný pravidlům. Ostatně jedno z mott snímku zazní hned v jeho úvodu z úst jednoho z vychovatelů: „Taky se zařadíš do kolektivu! Taky!“

A ovšem nejnověji: policejní kombík přiváží na dvůr rozpadajícího se zámku na břehu uhelného dolu uprchlého klienta. Ostatní klienti napjatě pozorují, koho to policie přiváží. Když zjistí, že je to místní kápo, ozývá se zdálky úžas i volání po tom, aby dotyčný buď dostal, anebo někomu „dal přes držku“. Následně si vychovatel lapeného chovance přebírá od policistů a klade jim otázky dle očekávání: „Kde jste ho chytli? Udělal nějakej průser?“ Potom ho vede chodbou k osobní prohlídce, v níž oba míjejí jiné klienty, pozorně sledující, zda jsou na příchozím od jeho útěku viditelné nějaké změny. Při tom se vyjasňují a připomínají vztahy mezi nimi: ti se nenávidí, ti na sebe spiklenecky mrkají.

Pak už následuje rutina: vychovatel káže klientovi, aby se svlékl, a důkladně ho prohlíží (vynechány nejsou ani nejintimnější partie, což slabším náturám nedělá dobře), mladík také musí odevzdat moč. A zase otázky a odpovědi: „Pils’ nějakej alkohol?“ – „Ne.“ – „Tráva? Fet?“ – „Ne.“ – „Tentokrát ses ani neporval? Jestli ty nám, hochu, nestárneš…“ A – opovržlivé pohledy prověřovaného klienta. Tak tedy začíná jedna z důležitých dějových linií seriálu Pustina.

Čtyři ukázky ze tří různých způsobů zachycení výchovných ústavů v tuzemském filmu či televizi. Bylo by možno vypsat jich víc, ale takto detailně je to zbytné. Fakt je, že zdejším pokusům zfilmovat toto výlučné prostředí vévodí senzačnost či topornost. Buď je výchovný ústav znázorněn jako působiště vyvrhelů schopných čehokoli – a je jedno, jde-li o chovance, či zřízence –, nebo je to prostředí edukačních pokusů. Čili buď jsou charaktery klientů zveličovány, nebo podceňovány.

Nezřídka je tak třeba autory scénářů použit předvedený vzorec, že v pasťáku končí vzpurné děti zbohatlíků. K oblíbeným sekvencím také patří zachycení právě způsobů útěků (bodejť by ne, je to zároveň vzpoura i akční part) a ovšemže šikany mezi klienty. Autoři jako by pochopili, že život v pasťáku je obvykle velmi pomalý, nudně stereotypní, což je pro krátkou stopáž nepoužitelné. (Pravda, autor těchto řádků by mohl ze své někdejší vychovatelské praxe doložit nejeden adrenalinový zážitek od házení štaflí opilým klientem uprostřed noci po dejme tomu pád sjetého klienta z okna druhého patra – naštěstí nic vážného se mu tehdy nestalo –, ale detaily si nechá na jindy.)

Zklidnění i respekt soudobosti

Nebudeme-li velkoryse mezi díla usilující zobrazit život mládeže v ústavu počítat seriály jako Chlapci a chlapi, který znázorňuje dva roky vojny v normalizačním Československu, nebo fenomenální snímky jako muzikál Mezi námi kluky, jenž sleduje soužití studentů střední školy v tehdejším Gottwaldově v domově mládeže (včetně fascinujícího tanečního transsexuálního čísla, zpochybňujícího, že onehdy snad něco nebylo možné), nevzniklo až dosud nic, co by bylo lze brát jako relevantní obraz pasťáku. Právě až Pustina si při své osmihodinové délce mohla dovolit prostředí výchovného ústavu přiblížit víc a zachytit ho přesněji.

O Pustině se sice běžně říká a píše, že je to nejlepší seriál, jaký kdy v tuzemsku vznikl, ale takové tvrzení je samozřejmě nanejvýš doklad funkční a dobře trefené reklamy, reálně neobstojí. Pustina má mnoho potíží: touží být společenským plátnem, kde se pozná každý, i brilantním vesnickým dramatem, a pro toto své soustředění na vymalování velkého plátna přehlíží drobnosti. Například u řady postav není dovyprávěn jejich příběh, takže nakonec není jasné, proč tu jsou (to se týká třeba lehké děvy v podání Anity Krausové). Nebo jsou tu ukázána některá prostředí jenom jako jednorázové atrakce bez dalšího využití a jakéhokoli ozřejmění (že jeden z hrdinů jezdí automobilové závody, je předvedeno mimochodem, protože je to filmařsky zajímavé; drama tuto odbočku nepotřebuje).

Jako ono velké plátno tedy Pustina selhává, jako subtilní vystižení pasťáckého prostředí však funguje výborně, a proto je cenná (třebaže ani této seriálové lince se nevyhýbají nastíněné potíže – kupříkladu jeden z vychovatelů fetuje a sjetý chodí na komunitní program s mládeží, kde klientům dává rady do života a požaduje po nich plnění ústavních pravidel; divákovi je to sděleno, avšak nevysvětleno). Je to konečně dílo, které zachycuje – třebaže mimochodem – klienty výchovných ústavů jako plnohodnotné lidi bez hodnotícího znaménka.

Ta tam je hysterie, s níž ústavní zařízení krátce po sametové revoluci líčil Filip Renč v Rekviem pro panenku, metafora celé společnosti uzavřené za neprostupnými zdmi totality, jak sugeroval Pasťák Hynka Bočana v šedesátých letech, i nadsázka a ironie, již ústavnímu nitru připisoval Jan Švankmajer ve svých Šílených (byť zachycoval psychiatrickou léčebnu). Pustina dokládá, že zdejší společnost došla k jistému přelomu ve vnímání svých nehodných dětí. Respektuje je, vnímá, a snad se tak vrací k původnímu významu této služby, již si pořídila už v půli 19. století.

Pasťák. Co že znamená to zvláštní a silné slovo, burcující fantazii k velkým představám? Leckdo se nechá zmást a tvrdí, že vzniklo od slova past. Tito se domnívají, že jí je nástraha, do níž spadli klienti těchto ústavů, anebo že jde o to, že jsou v ústavu drženi za mřížemi. Někdo se také domnívá, že je to slovo odvozené od slova pasta. Obě tyto lidové etymologie jsou pochopitelné, leč skutečnost je taková, že pasťák vznikl od názvu ústavu v pražské ulici U řetězové lávky: ta byla na Menším městě Pražském, kde roku 1842 vznikla Vychovatelna u Dobrého pastýře. Pak se vychovatelna dvakrát stěhovala, od roku 1904 je nadobro v ulici Lublaňská. Takže to je on: pasťák je pastýř. To přece nezní tak hrozně.