Dovolím si začít relativně čerstvou momentkou ze života, myšleno tedy svého. Část prázdnin jsme strávili v pronajaté chalupě, jejíž majitelé věnovali značnou péči výzdobě interiéru a dosáhli na tom poli výsledků vídaných jen zřídka, pokud vůbec.

Část genia loci toho místa tvořila plátna lokálního umělce, byla vytvořená v duchu, řekněme, kutilského surrealismu. To největší z nich zachycovalo jakousi snovou krajinu pouštního typu. Vítr tam hnal vzduchem ledacos, nebe mělo zvláštní barvu a mraky zvláštní tvary. Uprostřed prazvláštní stavba nebo romanticky tvarované skalisko, těžko říct. Na vrcholu byla vyobrazená mužská tvář. Vousy, brýle, cigáro. A jo. Jan Werich. Vzhledem k tomu, že byl prezentován jako božstvo, šlo ale spíš o Panwericha.

Dvě entity

Jan Werich a Panwerich jsou dvě různé osoby nebo přesněji entity. Jan Werich byl významnou postavou zdejšího kulturního života před válkou a po ní. Vtipný člověk, který se se svým hereckým a autorským partnerem Jiřím Voskovcem podílel kromě populárních divadelních představení taky na filmech, jež byly v rámci prvorepublikového standardu jaksi rozhleděnější a originálnější. Po válce, kterou prožil v emigraci, jeho autorský tandem s Jiřím Voskovcem skončil, a Werich tu všelijak přežíval, většinou tak někde na okraji toho, co byla ochotna tolerovat Československá televize a vůbec oficiální scéna. Hlásit se k němu bylo znamením jisté míry opozičnosti, zároveň ale – smělo se to, nebylo to vysloveně riskantní. Jeho vztah k režimu však byl známý, o to větší symbolickou hodnotu měla jeho účast při vyhlašování a podepisování Anticharty v Národním divadle.

V jeho dědictví se asi dají najít položky zbytečné nebo tak alespoň působící (Císařova pekaře a Pekařova císaře třeba dvakrát nemusím), ale ty jeho nejlepší věci jsou prostě dobré. Desku, na níž čte Fimfárum, jsem jako dítě slyšel skutečně mockrát, a už jenom proto se mu cítím být zavázán. „Šel k faře od lesa a nebylo psa, aby štěk’. Ani prve, ani teď, když se vloudil do chlívka k prasatům. Tomu většímu se zdálo něco pěkného, protože kanilo a občas si zachrochtlo jako piják piva. Menší však spalo jako dudek. Když mu učitel přiložil hřeb mezi oči, hnulo ovarem, ale malounko. Učitel sáh’ do kapsy pro kladivo a ani se mi nechce podrobně popisovat, jak ten hřeb snadno vjel do prasečí hlavy.“ To dětskou obraznost docela popíchne.

Nejhorší je srážka… no, jistě

Jenomže pak je tu ještě ten Panwerich. Nevím, kdo si vymyslel ten termín, jenž se vynořil z hlubin sociálních sítí. Já to nebyl, čehož trochu lituji, anžto bych se touto zásluhou jinak velice pyšnil. Vystihuje přerod Jana Wericha ve figuru z pantheonu českého moudra. Muže, k němuž se vzhlíží, a slovo „pan“, o něž je jeho jméno rozšířeno, signalizuje jakési srozumění znalých. Těch, kdo dokázali slyšet, pochopili a zjevenou pravdu šíří dál. Většinou má „panwerichovština“ – ať už od původního zdroje, nebo od pozdějších napodobitelů – podobu jakýchsi truismů, hlášek, zhusta povahy značně mělké, pronášených však hlasem zahloubaným, vážným, v jehož podtextu je ovšem slyšet moudré pousmání. Člověk by měl být, když už jednou je. Nebo tak nějak. Proti tomu se věru nedá namítnout vůbec nic. Jan Werich měl docela smůlu – jako kdyby ho v povědomí široké veřejnosti nejtrvaleji přežily ty jeho výkony, jejichž hodnota byla, řekněme, sporná.

Podobné nevyvratitelné pravdy zdobily mnohou domácnost a pracoviště, na fotkách, dečkách, hrncích. Majitelé moudrosti se o své bohatství rádi dělí. Nejhorší srážka ze všech je srážka s blbcem. Aby ne, i když napálit to na kole bez přilby do betonové zdi pod hodně prudkým kopcem – taky nic moc. Zbavená kontextu, v němž si pod označením „blbec“ bylo snadné představit nějakou jeho specificky ideologickou odrůdu, zní tahle poučka zbytečně a samolibě. Založená na samozřejmém předpokladu, že v těch ošklivých srážkách hraje úlohu blba vždycky někdo jiný než hlasatel „panwerichovského“ moudra.

Zdatný pokračovatel

Tenhle „étos“ dnes v českém veřejném životě zosobňuje především prezident Miloš Zeman, který sám sebe prezentuje jako člověka pronásledovaného nenávistí blbců, neustále se s nimi „srážejícího“, vždy ale schopného ten náraz ustát, oklepat se a dál si „za svou pravdou stát“. Hlava státu je jakýmsi „Panwerichem chudých“, také se snaží přicházet s bonmoty, které by třeba mohly dál žít vlastním životem nebo by alespoň posílily aureolu mudrce, jenž je pronáší. Epitaf, jejž si pro sebe minulý týden navrhl, „zde leží člověk, který každého blbce rozzuřil do nepříčetnosti“, je esence pokleslé formy „panwerichismu“. A prezidentovi se v zásadě daří, jeho vyjádření ještě pořád mají zaujaté a aplaudující posluchače. Troufám si jen odhadnout, že jejich počet představy hlavy státu nenaplňuje. A rozhodně Zemanovy bonmoty nerezonují napříč generacemi. Jako kdyby patřily spíš k výbavě muže právě a jen určitého věku, podobně jako knihy a vůbec autority, které prezident cituje. K mentální výbavě Čecha přes šedesát patří snažit se čas od času znít jako Panwerich.

Možná proto je dnes „panwerichování“ taky bezpečným terčem výsměchu. Je to mizející kult, počty jeho stoupenců řídnou. Dělá-li si z něj legraci někdo mladší mezi vrstevníky, asi nenarazí, nanejvýš je reakcí nepochopení či neznalost. Neznamená to ale principiální odmítnutí efektního chytráctví nacpaného do jedné věty. Záliba v banálních truismech generační výměnu jistě přežije. Obnosil se jen jeden její specifický projev – sentence pronášená hlubokým mužským hlasem, hezky pomalu a v případě těch pokleslejších epigonů také doprovázená zálibným pomlaskáváním. Dnešní „panwerichismy“ jsou trochu jedovatější, sarkastičtější, nezřídka skutečně vtipné, často taky obrázkové. Princip simulované pronikavosti postrádající obsah se ale nezměnil. V době sociálních sítí se velice daří úderným sdělením doprovázeným nějakým výmluvným obrázkem, která nastolí třeba nesmyslnou analogii nebo jinak dokumentují jisté spíš zbytečné sdělení, spíš slogan než argument. Asi se dá říct, že díky technologickému pokroku může být každý z nás sobě Panwerichem. Od dob kultu moudrých klaunů jsme se tedy posunuli, spíš ale jinam než skutečně dál.