Plakát z roku 1906 znázorňuje pozoruhodný výjev. Z lesa vychází zvláštní mužík v krátkém kabátě s kapucí, z níž trčí ryšavá bradka. Nohy má holé, je nazutý do hrubých ponožek a dřeváků. V ruce drží kyj. Tato pohádková bytost – něco mezi skřítkem a obrem, kterého by člověk v lese potkat nechtěl – shlíží z kopce na město, kde se rozkládá soustava bělostných staveb trochu připomínající Tádž Mahal. Nad městem je zubovitá hora, jíž mnohem později přibude slavná zvonkovitá čepička. Co je to za město, by však nepoznal ani mnohý jeho dnešní obyvatel. A možná by některým nepomohl ani nápis dole na plakátu: Reichenberg.  

Před sto deseti lety zval tento opravdu málo „česky“ vypadající plakát na Deutschböhmische Austellung Reichenberg. Čili na Německočeskou výstavu Liberec. Největší podnik svého druhu, který si kdy uspořádali čeští Němci, je nyní připomenut na výstavě v Oblastní galerii Liberec: instalace v budově Lázní se zaměřuje na uměleckou a architektonickou podobu výstavy. Naproti, v budově Severočeského muzea, je menší expozice věnovaná historickému pozadí výstavy.  

Jde o bezmála objevitelský čin, na němž má hlavní podíl kurátorka Anna Habánová. Ta už před třemi lety připravila podobně převratnou výstavu Mladí lvi v kleci, v níž představila zapomenuté postavy německého umění v Československé republice 1918–1938. Nyní se vrací hlouběji do minulosti a její projekt má opravdu spíše charakter „archeologický“: unikátní jsou například v archivu nalezené fotografie, které lze vidět zhruba po sto letech. Liberecká výstava z roku 1906 totiž patří k těm zcela zapomenutým a odsunutým jevům či událostem, po nichž nezbylo skoro vůbec nic: po roce 1945 neměli noví obyvatelé Liberce na co vzpomínat, odsunutí Němci měli jiné starosti. A většina toho, co se zachovalo hmotně, skončila v hlubinách archivů a v depozitářích, do nichž se dlouho nikomu nechtělo, ba ani se mu to nedoporučovalo.

Přitom události jako výstava v Liberci (Reichenbergu) měly v této zemi, ať už se jmenovala česky, nebo německy, své místo a důležitost. Velké výstavy byla samozřejmě módou a znamením doby: byly demonstrací civilizace, pokroku, předváděly se na nich vymoženosti a vynálezy, různé svéráznosti a atrakce. Byla to lidové zábava, ale i vysoce sofistikovaný a kulturně hodnotný podnik. V případě výstav pořádaných v zemích Koruny české šlo samozřejmě o součást konkurenčního a konfliktního spolužití dvou etnik, mezi nimiž byla už v té době vyhloubena hluboká linie.

Tak i název liberecké výstavy „německočeská“ (deutschböhmische) je nutné číst jako „výstava Němců žijících v Čechách“, tedy v „Böhmen“, pro což čeština nemá adekvátní výraz. Pěkné slovo Bohémia se bohužel neujalo a adjektiva bohémská, bohemanská či poněkud pejorativně bémécká jsou těžko použitelná. Dnes všeobecně srozumitelné slovo „sudetská“ je také nepoužitelné, neboť jako „sudetskou“ tehdy ještě svou identitu čeští Němci nepociťovali. Samo slovo Sudety se začalo používat teprve nedávno (1902) a mělo dlouho především geografický význam. Ostatně čeští Němci to neměli s identitou vůbec snadné, neboť takový Němec z Liberce měl máloco společného třeba s Němcem ze Šumavy anebo z jižní Moravy, to už si spíš pomýšlel na Prusko a Říši, které měl za kopcem. (Kdyby chtěl český nacionalista výstavu nazvat po svém, mohl by volit slovo „skopčácká“, které není tak hanlivé, jak zní, neboť vlastně neznamená nic jiného, než že oni lidé jsou „z kopců“, což opravdu byli.)

Kmen, který nechtěl hrát druhé housle       

Libereckou výstavu (tu původní) lze pochopit jen s jistou znalostí kontextu. V roce 1891 se v Praze konala Všeobecná zemská výstava, která měla demonstrovat úspěchy a pokroky stále více se vpřed deroucího českého národa. Čeští Němci se jí odmítli účastnit. Krátce předtím došlo k dalšímu krachu v pokusu vyřešit „jazykový problém“, který byl tím bojovým polem ve vyhroceném zápase mezi dvěma etniky. Němci v podstatě dobře věděli, že boj o úřední jazyk (šlo o povinnou dvojjazyčnost, která byla výhodnější pro Čechy než pro Němce) je v českém případě bojem o českou hegemonii. Celá devadesátá léta probíhal tento dosti ostře vedený spor, který přispěl k pádu několika vídeňských vlád a který zvláště česká strana měla sklon vésti značně demagogicky (obstrukce, sabotování jednání, ultimáta). Německá strana však také k uklidnění příliš nepřispívala. Situace vyvrcholila koncem roku 1897, kdy po odvolání Badeniho jazykových nařízení se Prahou, Čechami i Moravou přelila bezmála pogromistická vlna, kdy česká lůza několik dní rabovala německé a židovské obchody.

Tehdy už bylo bohužel jasné, že mezi Němci a Čechy jen tak k nějakému splynutí duší a hlav nedojde. Byly to dva oddělené národy, které si žily separátní osudy, do nichž si raději nechtěly vstupovat. Každý se zajímal o své a jeden na druhého hleděl se směsicí pohrdání, obav, závisti a nepřejícnosti. Přitom oba „kmeny“ byly pro zemi nezbytné a oba jí přinášely prosperitu, ze které měla užitek – lze si to představit při pohledu na ruiny těch stovek fabriček v pohraničí. Němci, kteří se – a co naplat, právem – cítili vyspělejší, odváděli také vyšší daně. Měli pocit, že v zemi, k níž nepatřili o nic méně než Češi, začínají hrát druhé housle. Pociťovali to jako nespravedlnost. Takový pocit je však vždycky nebezpečný.

Cizí sláva

Výstava v Liberci 1906 měla demonstrovat, že čeští Němci jsou stále tím průmyslově, technicky i kulturně zdatnějším národem v zemi. Měla k tomu sloužit koncepce, která byla připravována léta dopředu – výbor v čele s hrabětem Clam-Gallasem, který poskytl pozemky nad nedávno vybudovanou městskou přehradou Harcov, se poprvé sešel v roce 1894. Záštitu převzal arcivévoda Ferdinand Karel. Jeho bratr, následník trůnu František Ferdinand, takovou poctu odmítl, neboť nechtěl Čechy provokovat. Byla však domluvena návštěva Jeho Výsosti císaře Františka Josefa, který skutečně do Liberce 21. června 1906 přijel a strávil tu tři dny. České zemské výstavy před patnácti lety se ovšem zúčastnil také. 

Liberec byl vybrán logicky: bylo to nejněmečtější, i když ne největší německé město v zemi (větší byly Ústí nad Labem a Slezská Ostrava). V posledních desetiletích prošlo mohutným vývojem nejdřív průmyslovým (Liebigovy textilní továrny byly v evropském měřítku pojmem), pak i kulturním a společenským. Z přelomu století pochází divadlo, slavná radnice, Průmyslové muzeum i ony Lázně (Franz Josef Bad), otevřené v roce 1902 k padesátému výročí panování Františka Josefa. Všechno to byly budovy, za které by se nemuselo stydět jakékoli hlavní město středně velkého evropského státu. Však také Liberec-Reichenberg v té době vědomě budoval koncepci „hlavního města“ německých Čech – mimo jiné usiloval o přenesení německých vysokých škol z Prahy (pro Němce už ztracené) do města pod Ještědem. Dalším krokem měla být výstava.

Ta se otevřela 17. května 1906, trvala 137 dní a přišlo na ni 1 265 423 návštěvníků – bylo to však méně, než se čekalo, neboť bylo velmi deštivé léto. Do areálu výstaviště ve svahu nad přehradou se vešlo 1500 vystavovatelů. Exponáty byly rozděleny do 26 kategorií (průmysl, zemědělství, řemesla, umění...), z nichž většina měla svůj pavilon. Centrální (ve tvaru onoho Tádž Mahalu) navrhl v té době známý vídeňský architekt Max Fabiani a do jeho průčelí byla umístěna socha z Čech pocházejícího Franze Metznera, hvězdy tehdejší středoevropské plastiky. Socha nahého atleta, která snad znázorňovala Nibelunga či něco velmi německého, stála pak mezi válkami na libereckém náměstí. Zničena byla pro svou „teutonskost“ po roce 1945. Menší pavilony byly svěřeny jabloneckému rodákovi, začínajícímu Josefu Zaschemu (autorovi obou slavných modernistických jabloneckých kostelů), který je koncipoval v duchu pozdní secese a art deca. Vedle exponátů na návštěvníky čekaly restaurace různého druhu a atrakce jako alpské panorama, tyrolská vinárna, ale i exotická „súdánská kavárna“ s pravými mouřeníny. Dále obří skluzavka do přehrady, na níž se konala lodní bitva s modely lodí. Novinkou byl kinematograf. 

V katalogu, který k výstavě vyšel, je podobně popsáno, jaká sláva to byla: střed města se poprvé rozzářil elektrickým osvětlením, slavnostní iluminací byly osvětleny hlavní budovy. Arcivévoda Ferdinand Karel – jenž ještě není zavržen císařem, kterého zklame v roce 1909 dalším morganatickým sňatkem v rodině, neboť si stejně jako jeho bratr vezme ženu z nižších vrstev – se dostavil ve slavnostní uniformě. Hraje se rakouská hymna a zapěje se slavnostní sbor z Mistrů pěvců norimberských. Starosta Franz Bayer zdůrazní vůdčí přínos českých Němců na tom, že Čechy jsou nejprůmyslovější oblastí monarchie. V podobném duchu mluví i ostatní řečníci. Česky nemluví nikdo.

Na výstavě v libereckých Lázních, po nedávné rekonstrukci možná nejkrásnější galerii v Čechách, jsou shromážděny střípky oné dávné cizí slávy. Lze ji zahlédnout nejen na fotografiích, ale i v osobitých výtvarných dílech umělců, kteří se účastnili umělecké části výstavy. Jsou to jména tvůrců většinou v Čechách narozených a zde působících (zpravidla aspoň do roku 1918), umělců, které už ale zná kromě fajnšmekrů u nás málokdo: Richard Teschner, Emil Orlik, August Brömse nebo Richard Müller. Každý z nich je pozoruhodný a stojí za samostatnou pozornost. Například Teschner, jejž bychom mohli označit za surrealistu bez doktríny, za magika, jehož loutky uchvátí každého, kdo je spatří. A tak by se dalo pokračovat.

A hlavně, i v těchto umělcích je přítomen obraz této země, kterou ztvárňovali s nemenším zaujetím (a možná dokonce s větší senzitivitou, neboť patřili k těm, kteří ustupují) než ti, kteří do ní „bezproblémově“ patřili.   

1906. Německočeská výstava Liberec. Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Oblastní galerie Liberec, do 16. září.