Málokdy bylo všem tak jasné, že došlo ke zločinu za bílého dne, jako v případě pražské elektronické jízdenky Opencard. A málokdy byl každému od začátku znám viník, v tomto případě primátor Pavel Bém. Veřejné mínění se však hluboce zmýlilo.

„Praha nepotřebuje tunel Bémovka,“ komentoval Opencard na předvolebních plakátech roku 2010 lidovecký předseda Cyril Svoboda. Přidala se i sociální demokracie s billboardem s kartami, na kterých byli vedle Béma i politici ODS, s nápisem: „Pražané, vsaďte na správnou Open kartu!“

Od té doby případ vyšetřuje policie a soudí soudy, přitom politické strany ani protikorupční sdružení neustávají s výzvami, ať se už konečně někdo zavře. „Půjdou praví viníci za Opencard do tepláků?“ ptal se koncem roku šéf Pirátské strany Jakub Michálek a jako kandidáty kriminálu uvádí skupinu „Bém a spol.“.

Podrobnější studium neveřejných soudních dokumentů přesto ukazuje, že Opencard byl maximálně příliš ambiciózní projekt na elektronizaci městského života, který se vymkl kontrole. Městská rada i primátor Bém udělali v projektu nejméně jednu chybu, neexistují však důkazy ani vážné indicie o tom, že by opravdu zbohatli nebo chtěli zbohatnout na neprůhledných zakázkách.

Aféra Opencard se do dějin zapíše jako jeden z největších mediálních lynčů. A protože úředník magistrátu Ivan Seyček skončil na tři a půl roku ve vězení, dostane se případ nejspíš také do análů justičních omylů.

Jak odhalili zločin

Všechno začalo v říjnu 2005, když pražské zastupitelstvo jednohlasně schválilo plán „Cesta k e-Praze“, který měl převést na internet veškerou komunikaci občanů s radnicí a městskými firmami. V květnu 2006 navázala městská rada v čele s Pavlem Bémem (ODS) a Petrem Hulinským (ČSSD), když schválila speciální plán na zavedení Univerzální karty Pražana.

Ředitel magistrátního odboru informatiky Ivan Seyček záhy uspořádal veřejnou soutěž na dodávku serveru s názvem Pražské servisní centrum, který by umožnil kartu provozovat. S nabídkou 82 milionů vyhrála společnost Haguess, jež stejnou kartu zaváděla už v Liberci. Na jaře 2007 Seyček ohlásil, že je všechno připraveno k plnému spuštění na podzim. Každý Pražan si mohl pořídit Univerzální kartu, která obsahovala dva čipy. Bezdotykový čip mohl zajistit funkci tramvajenky, parkovací karty nebo vstupenky do knihovny a na kulturní akce, dotykový čip byl vytvořen jako elektronická peněženka, ze které se měly hradit poplatky za městské služby, a mohl posloužit i jako průkaz pro on-line jednání s úřady.

Pak došlo v projektu k největší chybě. Elektronizace Prahy byl hlavní volební tahák staronového primátora Béma, který naléhal na její urychlení. V dubnu 2007 proto rozhodla městská rada, kde byli kromě občanských demokratů do počtu pouze zelený Petr Štěpánek a nezávislá Markéta Reedová, že se město v první řadě soustředí na tramvajenku, kterou tehdy nově pojmenovali Opencard.

Kartu dostal na starost Bémův první náměstek Rudolf Blažek, jenž zároveň převzal vedení dozorčí rady Dopravního podniku. Právě on Univerzální kartu Pražana nejspíš neodvolatelně pohřbil. V červenci 2007 vyměnil ředitele Seyčka za Václava Krause, který pak uzavřel s Haguessem nové smlouvy na provoz systému i pronájem licencí. Podle nich se na konci roku 2008 rozjela mohutná operace. Dopravní podnik zrušil papírové kupony na předplatné pro městskou dopravu a statisíce Pražanů si musely povinně během několika týdnů pořídit elektronickou Opencard.

Bém ani občanští demokraté si tímto nařízením oblibu nezískali. Průšvih přesto nastal až na podzim 2009, kdy Blažek pověřil auditorskou firmu Nexia kontrolou projektu. Přímí účastníci historie Opencard dnes spekulují, že si Blažek audit objednal s úmyslem zlikvidovat Béma, který předtím prohrál v boji o předsednictví celé strany s Mirkem Topolánkem. Dnes už to nejde ověřit, v každém případě náměstek publikoval výsledky Nexie až čtrnáct dnů poté, co ho Bém při volbě pražského předsedy o pár hlasů porazil.

Audit Nexie vytvořil příběh o selhání Opencard a dokázal to jednoduchým způsobem. Sehnal informace o všech možných nákladech, které s Kartou Pražana nějak souvisely, a došel tak k šokujícímu číslu 888 milionů korun, desetkrát vyššímu, než byla původní smlouva s firmou Haguess. Blažek výsledek komentoval slovy, že projekt Opencard není efektivní. „Náklady jsou nepřiměřené a systém negeneruje žádné příjmy,“ formuloval základní námitky primátorův náměstek. Titulky typu „Předražená kartička“ každý překládal jako jasný tunel a kampaň do parlamentních voleb na jaře 2010 objevila viníka, primátora Béma. Investigativci mezi novináři i pražskými zastupiteli záhy našli další terč, samotnou firmu Haguess, jíž nepomohlo, že do roku 2009 připouštěla tržby mezi dvěma a třemi sty miliony.

Sám Blažek využil výsledky auditu nanejvýš rozumným způsobem, když přinutil Haguess ke snížení ceny licencí za vydávané karty. Nad průběhem událostí však už ztratil kontrolu. V únoru 2010 začala na výzvu pražské zastupitelky Jany Ryšlinkové případ vyšetřovat policie a jako první se do jejího hledáčku dostali oba ředitelé odboru informatiky Seyček a Kraus.

Auditoři neumějí počítat

Tažení proti korupci při Opencard je příkladem, jak je možné z jednoho znaleckého posudku vytvořit virtuální realitu, ve které se rychle adaptují média, politici i justice. Audit Nexie byl ušit horkou jehlou a později se od něho distancovala i Komora auditorů. Snažil se vyčíslit všechny náklady na Kartu Pražana, přitom byly jeho výpočty nepřesné a tendenční. Z auditu třeba není jasné, jak se došlo k efektní částce 888 milionů. Jisté přitom je, že se do ní započítaly částky, které Haguess a další dodavatelé nefakturovali, a také imaginární částka, o kterou přišel Dopravní podnik, když koncem roku nežádal po Pražanech za vydání karty stokorunový poplatek.

Bez těchto dvou položek zbývala částka 732 milionů, z auditu však není zřejmé ani to, jak Nexia došla k této cifře. Vysvětlením může být, že pražský magistrát ani Dopravní podnik neměly v účtech úplný pořádek, a také skutečnost, že se budování Opencard účastnily kromě Haguessu desítky dalších firem. Z toho jich patnáct inkasovalo víc než deset milionů. Sotva to však může být omluvou nepřesností, zvlášť když se v auditu objevují prokazatelné chyby, třeba dodavateli hardwaru XT-Card auditoři jednou připisují tržby 24 miliony, jindy 28 milionů.

I když se shrnou všechny výdaje, které v souvislosti Opencard zmiňuje audit Nexie a jež publikovalo město v databázi zakázek, dojde se k výsledku, že do července 2009 Praha utratila za Opencard 635 milionů. Samotná firma Haguess inkasovala necelých 300 milionů, z dalších IT firem dostala společnost Monet+ 55 milionů za dodávku karet. Dopravní podnik zaplatil společnosti CSC 43 milionů za propojení softwaru od Haguessu se svým operačním systémem. Mezi pět největších dodavatelů se dostal ještě španělský projektant Indra se 45 miliony a marketingový poradce Ju-turn Media s 28 miliony.

Větší podezření než kontrakty s firmou Haguess vyvolávají početné zakázky na technické, mediální a právní služby, které bývaly zpravidla zadávány bez veřejné soutěže a za něž utratil nejvyšší částky Dopravní podnik. Mediální investigativci přesto ve spleti dodavatelských společností neodhalili nic zajímavého. Nejdál se dostalo Aktuálně.cz, když našlo značně volné personální propojení firem Ju-turn Media a Grand Princ s pražským „kmotrem“ Romanem Janouškem.

Mýtus velkých čísel přesto žije dodnes a užívá ho i primátorka Adriana Krnáčová. Nechala si opět od Nexie vypočíst, že za Opencard už město utratilo 1,741 miliardy korun, z toho 650 milionů prý inkasoval Haguess, resp. jeho nástupce eMoney Services. Přesnější data primátorka odmítla zveřejnit. Podle neoficiálních informací přispěl ke zvýšení celkové částky fakt, že se nově započítaly zakázky v hodnotě nejméně 340 milionů pro společnost Cross Point, která pro Dopravní podnik provozovala ve stanicích metra přepážky na nabíjení karet.

Oběť za bezpečí mocných

Z nepřesných čísel přesto vyplynuly přesné závěry. Audit Nexie nešetřil výtkami o předražení projektu. Zvlášť výmluvné bylo srovnání s elektronickými tramvajenkami v Liberci a Plzni, kde se náklady udržely na desítkách milionů. Pod veřejným tlakem musela justice konat, z dokumentů je ovšem jasné, že se jí příliš nechtělo.

Na začátku všech potíží bylo chybné rozhodnutí městské rady z jara 2007, když rozhodla, že se Univerzální karta Pražana změní na Opencard, které stačí bezdotykový čip, a druhý, dotykový čip, nevyužívá. Tím fakticky zmařila investici do Pražského servisního centra, které je dosud připraveno zajišťovat další funkce Karty Pražana včetně elektronické peněženky. Tím přinejmenším dočasně vyloučila možnost, aby se investice vrátila třeba zprostředkováním platebních služeb a reklamy. Zároveň zvýšila náklady projektu na úroveň stamilionů, když tramvajenku koncem roku 2008 rozdávala zadarmo statisícům lidí.

Ohled na politiky stíhané mediální kampaní zřejmě vedl justici v čele s městskou státní zástupkyní Dagmar Máchovou k tomu, že se obdobím 2007–2009 prakticky nezabývala. Policie pouze v únoru 2011 obvinila ředitele informačního odboru Krause, že dělil zakázky pro právní a poradenské firmy, aby se vyhnul veřejným soutěžím. Zakázku v hodnotě pod dva miliony pak mohl z ruky svěřit svým dosavadním partnerům, například právníkům z kanceláře Řanda Havel Legal. Podle spisu dokázal Kraus tento přestupek obhájit upozorněním, že zakázky sice dělil, zároveň je však zadal v elektronických aukcích, kterých se vždy účastnily další dvě firmy. Jeho případ byl ještě před koncem roku 2011 odložen. Zakázky Dopravního podniku policie neřešila vůbec.

Ve snaze zjednodušit případ a dojít vůbec k nějakému výsledku se státní zástupkyně Máchová soustředila na úplně první zakázku pro Haguess na vybudování Pražského servisního centra za 82 milionů. V srpnu 2011 byl obviněn ředitel Seyček a v prosinci 2014 ho pražský Vrchní soud definitivně odsoudil k tříapůlletému vězení. Paradoxně to odnesl, i když tramvajenka Opencard vznikla až po jeho odchodu z funkce a i když datové centrum, které vysoutěžil, pracuje bez problémů dodnes.

Justice neměla se Seyčkem snadnou práci a rozsudek stále vyvolává rozpaky. Soudcům se nelíbilo, že se soutěže v roce 2006 účastnila jediná firma Haguess. Podklady si v otevřeném řízení sice vyzvedlo dalších 32 společností, nabídku ke komplikované zakázce však těžko mohly připravit v zákonné lhůtě dva měsíce, kterou Seyček neprodloužil. Tento argument však nebyl příliš silný, protože ani jedna z IT firem, jež měly o projekt zájem, si podle policejního hlášení na krátký termín nestěžovala.

Rozhodla nakonec úvaha, podle které Seyček udělal chybu, když nekoupil celý operační systém, ale pouze licenci k jeho využívání. Tím způsobil závislost Prahy na Haguessu, která od něho musela později kupovat další služby. Stejnou úvahu využil před dvěma lety antimonopolní úřad k tomu, že za Seyčkovu soutěž udělil Praze pokutu 0,6 milionu. „Praha sice vybrala dodavatele na základě otevřené soutěže, následně však uzavřela licenční smlouvy, jimiž si do budoucna sama zablokovala možnost zadat následující zakázky jinému uchazeči,“ uvedl předseda úřadu Petr Rafaj. Jeho verdikt ovšem loni v říjnu zrušil Krajský soud v Brně, protože při zakázce nebylo prokázáno porušení zákona. Všichni účastníci soutěže přece museli vědět, že IT firmy na celém světě chrání svůj software licencemi a že za jeho užití obvykle chtějí platit.

Nakonec byl Seyček odsouzen, protože způsobil městu škodu nejméně 18,2 milionu, tedy procento z celkové částky, na kterou podle primátorky Krnáčové přišel projekt Opencard. Haguessu totiž podle rozsudku vyplatil před koncem roku 2006 neoprávněně zálohu 13 milionů korun na nákup hardwaru, navíc zakázku rozšířil bez soutěže o 11 milionů na software pro parkovací služby. Dovolání ředitele Seyčka Nejvyšší soud zatím nevyřídil.

Další na řadu

Soudy zřejmě chtěly šetřit politiky, sporným odsouzením ředitele Seyčka si však úkol neulehčily. Dnes stojí stejní soudci před otázkou, jestli se stejného zločinu jako ředitel nedopustilo deset radních v čele s primátorem Bohuslavem Svobodou (ODS) a jeho zástupcem Tomášem Hudečkem (tehdy TOP 09), kteří v roce 2012 v jednacím řízení s Haguessem prodloužili smlouvu a zvýšili zakázku o 74 milionů.

Všichni vědí, že Svobodovi radní byli pod veřejným tlakem a že hledali cestu, jak spolupráci s neoblíbeným Haguessem ukončit. Přesto byli předloni v červnu obžalováni, že městu způsobili škodu 25 milionů, a dosud není jasné, jak zabránit jejich odsouzení. Ve srovnání s ředitelem Seyčkem se totiž Svobodova rada dopustila ještě něčeho horšího, když se při další zakázce na Opencard ani neobtěžovala s vypsáním veřejné soutěže. Dokonce z pohledu soudu učinila další a vážnější chybu. Ještě před volbami v roce 2010 byla veřejná soutěž na nového provozovatele Opencard vypsána a Svoboda ji se svými radními zrušil. Na věci mnoho nemění ani to, že tehdy rada hlasovala v jiném složení, když Svobodovu ODS doplňovala ČSSD.

Dosavadní průběh procesů nedává už vůbec dobré vyhlídky současnému vedení magistrátu, jež se snaží nahradit Opencard novou kartou Lítačka. Tým primátorky Krnáčové založil městský podnik Operátor ICT s politickým zadáním nahradit „Bémovu kartu“ nějakou lepší tramvajenkou, která bude pod kontrolou radnice. Městští programátoři to nezvládli a už loni v říjnu uzavřeli bez soutěže smlouvu s firmou XT-Card, subdodavatelem pro Opencard z roku 2007. Cena zakázky dosahuje 1,6 milionu a primátorka tvrdí, že to je lepší než 1,7 miliardy za Opencard. Smlouva má ovšem nevýhodu, že licence na nový systém zůstává opět v rukou dodavatele. Za jakýkoli další rozvoj a údržbu Lítačky tedy bude třeba platit, jen namísto Haguessu bude příjemcem XT-Card. Případnému trestnímu oznámení bude primátorka čelit s horšími argumenty než Seyček i Svoboda.

Bém přežil mediální lynč na svobodě, přesto přišel o politickou kariéru a pověst. Lidé dodnes opakují legendu, že projektem Opencard připravil primátor Prahu o jeden a půl miliardy. Právě na konfliktní tramvajence je ovšem vidět, že se jeho nástupci chopili správy města s mnohem menšími ambicemi, než měl on sám před deseti lety. Při obcházení zákonů mají menší skrupule než jejich předchůdci, dokážou to však zdůvodnit tím, že Pražany chrání před důsledky Bémova vládnutí.