Před šesti sty léty 30. května byl na kostnické hranici upálen Jeroným Pražský, jedna z nejvýraznějších postav českého intelektuálního života přelomu 14. a 15. století. Většinu vrstevníků, aktivních na pražském vysokém učení v letech, kdy se rodila česká reformace a propukl otevřený boj s německými mistry, převyšoval svým evropským rozhledem. Jeroným totiž nebyl pouze mistr pražské univerzity, ale zároveň i pařížské a heidelberské. Mnoho univerzitánů v jeho době sice studovalo na dvou univerzitách po sobě, aby však někdo putoval z univerzity na univerzitu jen dle vlastního intelektuálního zájmu, bylo čímsi výjimečným. Jeroným však měl neklidného ducha: netoužil po nejvyšších titulech univerzitní vzdělanosti, kariéru nespojoval se získáním místa v některé mistrovské koleji, s uplatněním v univerzitní správě coby zkoušející, přísedící u komisí, děkan artistické fakulty, či dokonce rektor, jako tomu bylo v případě univerzitně velmi aktivního betlémského kazatele Jana Husa. Přitahovaly ho intelektuální debaty, v nichž hrály prim logicky vystavěné filozofické výroky a z nich plynoucí náboženské konsekvence.

Toužil tedy objevovat myšlenky. Práce v univerzitní samosprávě ani přednášení patnáctiletým adeptům bakalářského studia fakulty svobodných umění ho nelákaly. Chtěl intelektuální svět, pražská univerzita nebyla nic pro něj. Ta v době, kdy získal svůj první, bakalářský grad (1398), stála na rozcestí. Vrcholná léta zažila v 70. a 80. letech, kdy na ní studovalo nejvíc studentů a bujely první reformní myšlenky. Do roku 1400 však většina reformistů z bavorského, saského a polského národa z Prahy odešla a české alma mater zůstali pouze ti, jimž stačil poklidný akademický provoz. Ostatně, v 90. letech univerzita získala vyšší autonomii, za velké finanční náklady obdržela nová papežská privilegia a obecně na ní panovala svornost. Víc než takové pohodlí přitahovaly Jeronýma myšlenky oxfordského mistra Jana Viklefa, pronikající tehdy do povědomí vzdělanců. Jeho realistická filozofie získávala ohlas právě mezi českými mistry, kteří se pokoušeli odlišit od německé většiny, vyznávající filozofický nominalismus.

Výpravy pražského mistra

Právě v letech, kdy zápas o Viklefa nabýval na síle, se Jeroným vypravil do Oxfordu, aby se tam seznámil s novými filozofickými názory a přinesl do Čech další Viklefovy spisy. Po návratu do Prahy, kde přijal nižší svěcení, se Jeronýmovi naskytla možnost vypravit se do Jeruzaléma. Poutnictví do Svaté země mělo zkraje 15. století sice téměř turistický charakter, přesto nebylo ani pro učeného syna novoměstského měšťana snadné se na takovou pouť vydat. Cestoval zřejmě v doprovodu rytíře Filipa Louta z Dědic, proč však Jeroným do Jeruzaléma odjel, nevíme. Snad ho lákala možnost seznámit se s názory východních křesťanů – vždyť o několik let později, opět v šlechtických službách, se vydal na Litvu, obývanou pravoslavnými křesťany i posledními evropskými pohany. Zajímalo ho totiž vše na pomezí náboženské ortodoxie.

Záhy opět zamířil na západ, získat tam univerzitní grady i možnost konfrontovat svou filozofii s největšími učenci doby. Bylo to jistě naivní od obyčejného pražského studenta, Jeroným však zaujal, uměl provokovat. Na kostnickém koncilu se vzpomínalo, jaké pozdvižení vzbudil přirovnáním Svaté Trojice k přírodním živlům. V Heidelberku nakonec po jeho vystoupení změnili univerzitní statuta, podle nichž každý nový uchazeč o přijetí do sboru mistrů musel nejdřív písemně předložit text své disputace. Mělo se tak napříště předejít skandálu, jaký vyvolal Jeroným prohlášením, že autority, o něž se univerzita opírá, jsou „heretiky pravé dialektiky“. Možná i proto v příštích letech heidelberská škola stála v pozadí žalob na české heretiky.

Kdy se Jeroným vrátil do Prahy, nevíme. Nepochybně zde byl na konci roku 1408. To už vztahy mezi českými a německými mistry byly napjaté a arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka otevřeně vystupoval proti české straně. Zároveň řada dvořanů Václava IV. podporovala reformní snažení českého univerzitního národa. A zdá se, že výraznou úlohu v tom sehrál světa znalý Jeroným. Ve výpovědích v Kostnici uvedl, že spolu s Janem Husem přemluvili krále, aby na Starém Městě pražském změnil mocenské poměry a vládu předal českým měšťanům. Vystupuje v tomto období jako bojovný nacionalista, dokonce ho lze považovat za spoluautora programu, jenž měl v duchu přirozenoprávní argumentace vydobýt Čechům práva, jež jim náležela jako původním obyvatelům země – tedy jako pravým Čechům, hovořícím česky. Okruh intelektuálů kolem Husa a Jeronýma, podporovaný českými dvořany, šlechtici a pražskými měšťany, tvrdil, že Češi jako přirození dědici jsou ve svých právech utlačováni cizáky Němci, kteří si na úkor Čechů uzurpovali moc. Do tohoto konceptu Jeroným přidal nový argument: čistotu víry. Podle něj Češi na rozdíl od Němců nikdy nebyli heretiky. Důraz na čistotu víry se pak stal častým argumentem stoupenců české reformace. Po proměně pražské radnice se Jeroným zasadil spolu s Husem i o změnu hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů, což oběma, a Jeronýmovi především, v Kostnici vyčtou jeho nepřátelé a soudci.

Disident dávných věků

Zatímco Hus se po prosazení Dekretu kutnohorského ujal univerzitní správy, nechal se zvolit rektorem a pokoušel se prokázat, že pražská alma mater odchodem německých mistrů neztratila nic ze svého původního intelektuálního lesku, Jeroným se opět vydal na cesty. Nejprv provokoval v Budě, kde popudil římského krále Zikmunda a byl poprvé uvězněn. Po čtrnácti dnech však byl propuštěn – patrně za pomoci šlechtických přátel. Následně se vydal do Vídně, kde se chtěl nechat přijmout mezi členy univerzity. To si ale rozmyslel, jistě i kvůli setkání s bývalými pražskými univerzitány, kteří vůči němu chovali nenávist. Nakonec byl obviněn z hereze a byl proti němu zahájen inkviziční proces. Uvěznění se Jeroným vyhnul přísahou, že Vídeň před vynesením rozsudku neopustí, a vídeňští duchovní mu kupodivu uvěřili. Jeroným samozřejmě svou přísahu porušil a v létě roku 1410 uprchl. Vlastně se právě stal disidentem.

Možná i proto toho o Jeronýmových aktivitách do roku 1415 víme málo: byl exkomunikován, nacházel se v klatbě, církevních trestů však nedbal ani se neuchýlil do ústraní. V roce 1412 v Praze organizoval bouře proti vybírání papežských odpustků; rok nato se mu v Polsku dostalo audience u Vladislava Jagellonského, po níž neváhal před polskými preláty odpřisáhnout Viklefovy heretické články (přísahám a křivopřísežnictví Jeroným nepřikládal váhu). Z Krakova se vypravil na Litvu a na čas ztratil kontakt s Čechami. Když se však dozvěděl o Husově uvěznění, okamžitě vyrazil do Kostnice – snažil se nejen pomoct vězni, lákal ho i samotný koncil, na němž se sešly dobové filozofické elity. Oslovil je svérázně: 7. dubna 1415 přibil na kostelní vrata výzvy koncilu a králi Zikmundovi k veřejné disputaci. Pochopil však marnost svého snažení a rozhodl se utéct – jenže před českými hranicemi byl zajat a převezen zpět. Ve vězení se nacházel v horší situaci než Hus: trpěl osaměním, nesměl se stýkat s českými šlechtici, číst ani psát. Byl zapomenut a odsouzen k pochybování, naplněnému strachem ze smrti.

V této úzkosti se 23. září 1415 rozhodl odpřisáhnout herezi a zříct se Jana Husa. Snad si myslel, že se tím zachrání, možná to byl trik. Jeho čeští odpůrci a nepřátelé na koncilu mu však nevěřili a prosadili obnovení procesu. V jeho průběhu Jeroným nabyl někdejší intelektuální síly. Soudce a žalobce provokoval a zesměšňoval, což mu přineslo obdiv některých účastníků koncilu. Byl rozhodnut nepodvolit se tlaku, nepřistoupit na nabízené kompromisy a znovu se přihlásil k Husovi i Viklefovi. Ve vězení zřejmě prodělal vnitřní boj, v němž nakonec zvítězil mravní imperativ: nesvedl zahodit, co dřív hlásal. Třebaže věděl, že jeho soudci jsou pokrytci a že jim je možné cokoli nalhat, rozhodl se zůstat jako Hus věrný své pravdě. Pro koncil byl Jeroným z hlediska církevního práva odpadlý heretik, který vzal zpět dřívější přísahu. Proto byl odsouzen na hranici. Když se zprávy o jeho upálení dostaly do Čech, získal pražský mistr aureolu svatosti. Postupem doby však povědomí o jeho upálení upadlo, stejně jako bylo zapomenuto jeho zřeknutí se Husa. Jeroným nebyl až na výjimky zobrazován, jeho díla, nečetná a pouze latinsky psaná, nebyla vydávána knihtiskem, a Jeroným tak zůstal v Husově stínu. Jenže modernímu člověku je možná svým vnitřním zápasem a snahou uchovat si život za každou cenu bližší než kategorický Jan Hus. K jeho maximám se sice vztahujeme, ale jsme spíš váhajícími a rozervanými Jeronýmy.