To, co bylo ještě před pár týdny tabu, se stalo reálnou, a dokonce velmi pravděpodobnou variantou konce roky trvající řecké tragédie. Evropa se začala chystat na odchod Atén z eurozóny poté, co jednání mezi marxistickou vládou a mezinárodními věřiteli uvízla na mrtvém bodě a ztratilo smysl v nich pokračovat. Ve chvíli, kdy odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, dostali Řekové podle zprávy německého deníku Süddeutsche Zeitung poslední ultimátum.

Buď se do pátku dohodneme na pokračování záchranného programu a vy přistoupíte na reformy včetně snížení důchodů a zvýšení daně z přidané hodnoty, nebo se v pátek večer svolá mimořádná schůzka zemí platících eurem. Přes víkend se zavedou kapitálové kontroly. To znamená, že bude omezen výběr z bankomatů. Zavřou se na nějakou dobu banky. Lidé nebudou mít přístup k účtům. Budou omezeny převody peněz do zahraničí. A na hranicích se začne kontrolovat, jestli někdo necestuje s nepovolenou hotovostí. Tím začíná bankrot a odchod Řecka z eurozóny. Banky zůstanou zavřené až do chvíle, než se podaří rozjet novou vlastní měnu.

K tomuto bodu vede řada technických kroků. Klíčové bude především rozhodnutí Evropské centrální banky, co bude dál s přísunem hotovosti do řeckých bank. Ty žily v poslední době jen na kapačkách záchranného programu ECB, který se jmenuje ELA (Emergency Liquidity Assistance). Guvernér ECB Mario Draghi v pondělí 15. června při slyšení v Evropském parlamentu oznámil, že z Frankfurtu přes tento program poslali v posledních měsících 118 miliard eur. „Tato podpora nyní představuje 66 procent řeckého HDP. Je to nejvyšší úroveň ze všech zemí eurozóny.“ Půjčky v rámci systému ELA si mezi sebou dávají jednotlivé centrální banky. Pokud Řecko zkrachuje, je velmi pravděpodobné, že alespoň o část těchto peněz v Aténách přijdou. Draghi řekl, že úvěrové linky pro řecké banky budou pokračovat do chvíle, kdy budou solventní.

Tyto peníze jsou pro Atény ještě důležitější, než se na první pohled zdá. Je to fakticky jediný zdroj. Banky už několik měsíců nemůžou používat jako zástavu za půjčky z ELA řecké vládní dluhopisy. Nakupují za ně ale pokladniční poukázky. To jsou velmi krátké, nejdéle několikadenní půjčky vládě. Z nich prakticky žije a financuje provoz státu.

Hodiny obratu

Až se zpětně bude při rekonstrukcích událostí hledat den D, kdy se poprvé prolomilo tabu řeckého bankrotu a odchodu z eura, najde se nejspíš někde v druhé polovině týdne od 8. do 12. června 2015. Ten týden se podle zpráv Reuters o odchodu poprvé oficiálně mluvilo na večeři zástupců ministrů financí eurozóny v Bratislavě. Začínalo být zřejmé, že představy řecké marxistické vlády a věřitelů jsou neslučitelné. Ve čtvrtek 11. června přišel symbolický odjezd zástupců Mezinárodního měnového fondu z bruselských jednání s prohlášením, že rozpory jsou tak velké, že nemá cenu dál pokračovat.

Už v neděli 7. června ztratil s Řeky trpělivost předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Na summitu G7 v bavorském Elmau si otevřeně postěžoval, že řecký premiér Alexis Tsipras nedrží slovo. „Řekl mi, že dodá návrhy reforem ve čtvrtek. Pak v pátek. Pak v sobotu. Byl mým přítelem a stále jím je. Ale abychom si udrželi přátelství, musíme respektovat alespoň minimální pravidla,“ prohlásil Juncker, který byl do té chvíle největším odpůrcem debaty o řeckém odchodu.

Právě onen víkend nato ukončil jednání s Řeky s tím, že nikam nevedou. Tsipras už v té době požadoval odpuštění části dluhů a rezolutně odmítal snížení důchodů a zvýšení DPH. Alternativní realistické reformy, které by přinesly srovnatelné snížení řeckých chronických propastí mezi příjmy a výdaji, ale nenabízel. Vyjednavači věřitelů včetně protřelého Junckera se zjevně v Tsiprasovi přepočítali. Považovali ho za umírněného lídra radikální marxistické Syrizy. Jednu chvíli dokonce pomýšleli na to, že ho přitlačí, aby se zbavil radikálního křídla své koalice a vytvořil novou vládu se socialistickou stranou PASOK a středovou To Potami. Umírněný a komunikativní jim ale nejspíš připadal jen v ostrém kontrastu se svým flamboyantním a žvanivým ministrem financí Janisem Varufakisem. Tsipras je ale jen člověk dvou tváří. V Bruselu mluví a koná úplně jinak, než když se vrátí ke svým marxistům do Atén. Tu dvojí tvář ale nešlo dlouho udržet. Alexis Tsipras si musel vybrat. A vybral si loajalitu ke svým voličům a příznivcům. Tím se jednání zablokovala. Důvěrného náznaku eurokratů vyzývajících ho ke změně politického uspořádání ještě využil k obvinění, že Brusel „chce změnit režim v Řecku“. Něco podobného tvrdil o Spojených státech loni v prosinci Vladimir Putin, kdy se prudce propadla cena ropy a rublu a spolu se sankcemi to začalo devastovat ruskou ekonomiku.

Německé „dost“!

Pak dostaly události spád. Trpělivost došla Němcům. Zastánce tvrdé linie, ministr financí Wolfgang Schäuble vypustil do médií zprávu, že je připraven na řecký odchod z eura. Začaly se objevovat zprávy, že Schäuble už promýšlí plán „sametového rozvodu“ a „Marshallova plánu“ pomoci po bankrotu Řecka a odchodu z eurozóny. Německý eurokomisař Günter Oettinger, který je stejně jako Schäuble členem křesťanské demokracie kancléřky Angely Markelové, vyzval Evropskou unii, aby se připravila na „stav nouze“. Ministr hospodářství Sigmar Gabriel, který v kancléřčině velké koalici zastupuje sociální demokraty, kteří byli dosud zastánci měkkého přístupu k Aténám, už v neděli publikoval v nejčtenějším německém deníku Bild ostrý článek. Začal sympatiemi k údělu běžných Řeků. Pak si ale nebral servítky. „Evropa a Německo se nenechají vydírat. Nedovolíme, aby němečtí pracující a jejich rodiny platili za přemrštěné volební sliby vlády, která je zčásti komunistická.“ Na zástupce německé levice jsou to hodně ostrá slova. „Všude v Evropě jsme se dostali do stavu, kdy si říkáme: Dost!“

Kancléřka Angela Merkelová zatím mlčí. Celkově to ale vypadá, že si Němci Dost! řekli konsenzuálně. Guvernér německé centrální banky Jens Weidmann šel ještě dál. „Čas se krátí. Pravděpodobnost, že se nepodaří najít řešení, se každým dnem zvyšuje. Je tady nedostatek vůle dosáhnout dohody.“ Rovnou zdůraznil, že už si nejde jen dál kupovat čas. „Řecko musí stát na vlastních nohách, a ne se pořád obracet na své partnery se žádostmi o pomoc.“

Guvernér ECB Mario Draghi prohlásil, že ECB je na bankrot a odchod Atén připravena. „Nikdo ale teď není schopen dohlédnout středně- a dlouhodobé důsledky.“ Francouzský prezident Francois Hollande z leteckého salonu v Le Bourget u Paříže vzkázal, že pokud nepřijde dohoda, Evropa míří do „časů turbulence“. To všechno jsou dost přesvědčivé důkazy, že už nejde o poker a napínání nervů Tsiprasova týmu, ale o začátek řeckého odchodu. Atény zjevně přetáhly strunu a přesně, jak říká Sigmar Gabriel, všem ostatním už došla trpělivost.

Mytické důchody

Věcně je dohoda nemožná kvůli Tsiprasově bloku snižovat penze a zvyšovat daň z přidané hodnoty. To je zásadnější spor než přetahování o výšku primárního deficitu (bez splátek dluhů a úroků). Tady už se požadovaný přebytek srazil z původních 3 procent pro letošní rok na 1 procento. „Jsme přesvědčeni, že ani tohoto sníženého cíle není možné věrohodně dosáhnout bez zvýšení inkasa DPH a omezení výdajů na penze. Proč se tak soustředíme na důchody? Penze a platy tvoří 75 procent všech výdajů (bez splátek dluhů a úroků). A to už bylo 25 procent ořezáno. Výdaje na penze představují 16 procent HDP. Věříme, že snížení výdajů na důchody o 1 procento HDP (z těch zmíněných 16 procent) je nutné. A dá se udělat tak, aby se nedotklo nejchudších důchodců. Jsme otevřeni debatám o podobě reformy penzí i DPH. Ty reformy ale musí přinést požadovanou úsporu veřejných výdajů,“ napsal hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard.

Pro lepší představivost. Kdybychom vydávali na důchody tolik jako Řekové, stály by nás ročně 608 miliard korun. My na nich letos vyplatíme 390 miliard korun. Průměrná řecká penze dosahuje zhruba 22 tisíc korun měsíčně. U nás byl loni průměrný důchod poloviční, dosahoval 11 066 korun. Česká republika je přitom o desetinu bohatší. Ceny v Řecku jsou o dvacet procent vyšší než u nás. Dosahují 89 procent průměru Evropské unie, v Česku 69 procent.

Blanchard přesně vysvětluje, proč už se dál jít nedá. „Na druhé straně, evropští věřitelé musí odsouhlasit další finance a ulevit od dluhů tak, aby byly udržitelné. Věříme, že podle současného návrhu se dluhy dostanou do udržitelné výšky tím, že se rozloží jejich splatnost a sníží úroky. Pokud bude primární přebytek nižší, ať už teď, nebo kdykoliv později, vyžádá si to pravděpodobně odpuštění dluhů.“

O to tady jde. Evropští politici nechtějí odpouštět dluhy v eurozóně, a vytvářet tím morální hazard pro další zadlužené země jižní Evropy, které by mohly cítit, že mají nárok na podobné odpustky jako Atény. Zjevně si to vyhodnotili jako větší riziko než odchod Řecka z eurozóny. Proto ho začali narychlo chystat.

Až se přiškrtí bankomaty

Zásadní otázka zní, jak bude odchod vypadat. I guvernér ECB Mario Draghi připouští, že se Evropa vydává na cestu do neprobádaných vod a na tu cestu jí stále chybí mapa. Při sestavování scénáře odchodu je několik neznámých. Ty zásadní jsou dvě. Jak velkorysá a přátelská bude nabídka sametového rozvodu ze strany eurozóny? Jak bude vypadat Marshallův plán, který by měl Řecko po odchodu postavit na nohy? A hlavně: Jak moc bude spolupracovat na hladké cestě Tsiprasova marxistická vláda?

Řekové jsou ze symbolických důvodů na společnou měnu fixováni. 64 procent z nich si ji chce udržet přesto, co všechno s ní v posledních letech prožili. Je to pro ně symbol modernity a civilizační úrovně. Podobně ji vnímají třeba Slováci nebo lidé v pobaltských zemích. Když americký komentátor Christopher Caldwell ve Weekly Standard nedávno popisoval atmosféru v Aténách, citoval jednoho z místních podnikatelů: „Bez eura budeme v Africe.“ Mezitím se už ale také objevil průzkum, že 58 procent stoupenců vládnoucí Syrizy dává přednost opuštění eura před reformami, které se žádají jako cena za setrvání.

Tispras i Varufakis už dříve naznačili, že kdyby tu volbu museli udělat, rozhodnou se jít. Už před několika měsíci se dokonce chlubili, že dávají dohromady krizový plán pro návrat k vlastní měně.

Zmíněné kapitálové kontroly by byly prvním krokem. Rozhodnout o nich musí řecká vláda. V každém případě by přišly při rozhodnutí o bankrotu, odchodu z eura a odstřižení od záchranného lana Evropské centrální banky pro řecké finanční domy. Kapitálovými kontrolami se získává čas, než se země adaptuje na nové finanční podmínky. Evropa má z poslední doby dva příklady. V roce 2008 je musel zavést Island, když mu padly obří banky. Zkrachoval a nezaplatil část dluhů svým věřitelům. V roce 2013 k nim musel sáhnout Kypr poté, co ho Evropská centrální banka kvůli krizi jeho velkých bank odstřihla od úvěrových linek. Lidé tam přišli o část svých vkladů. V Řecku se ale dá čekat, že by banky byly zavřené déle než těch několik dní, které zažil malý Kypr. Návrat k vlastní měně je podstatně složitější operací.

Kapitálové kontroly podstatně ztíží život v zemi nejen Řekům, ale i turistům, na nichž je země existenčně závislá. Z pohledu klíčového byznysu přichází v nejhorší době, na začátku turistické sezony. Z Řecka v poslední době odtéká obrovské množství peněz. Ve chvíli, kdy se vážně začalo mluvit o odchodu z eura, to bylo kolem 400 milionů eur denně.

Kapitálovými kontrolami získá Tsipras čas. Mezitím si vláda může potvrdit svůj mandát. V něm se může voličů natvrdo zeptat, jestli chtějí přijmout reformy včetně škrtů důchodů a vyšších daní, jimiž je podmíněno setrvání v eurozóně, nebo z eura odejít. Syriza už dříve o referendu mluvila.

Kritický bod přichází 1. července, kdy končí záchranný program, ale vláda hlavně musí zaplatit důchody a mzdy. A na ně nemá. Pokud dál zůstane i přes kapitálové kontroly otevřená úvěrová linka do ECB a nebudou zpřísněny podmínky, na co můžou banky peníze využívat, Tsipras se je nejspíš bude snažit zaplatit z pokladničních poukázek. Pokud ne, bude muset začít vydávat nezajištěné dluhopisy známé jako IOU. Ty by se poté konvertovaly do nové řecké měny.

Sametový rozvod

Další zásadní otázka je, komu se bude snažit vláda Syrizy splácet dluhy. Už dříve různí její členové spekulovali, že by si mohli mezi věřiteli vybírat. Neplatit Mezinárodnímu měnovému fondu, ale zaplatit Evropské centrální bance, na jejichž úvěrových linkách jsou Atény závislé. ECB má dost velký manévrovací prostor, jak se k Řecku chovat, a není tady žádný precedens.

Dá se čekat, že Atény se ale budou snažit platit hlavně soukromým věřitelům, aby si získaly dobrou pověst pro příští půjčky, až se vrátí k samostatné měně. Pokud Řecko zkrachuje a odejde z eura, začne se vyjednávat, o kolik peněz věřitelé, což jsou dnes MMF, Evropská centrální banka a země eurozóny, přijdou.

Pak se musí zavést nová měna, která proti původnímu euru o desítky procent oslabí. Musí padnout rozhodnutí, v jakém poměru se převedou úspory a dluhy v bankách. Tady bude hodně záležet na tom, jak velkorysou pomoc v rámci sametového rozvodu a „Marshallova plánu“ Evropská unie Řecku k obnově jeho měny a ekonomiky nabídne. Ty peníze se dají využít na různé věci. Může se jimi třeba dotovat převedení úspor v poměru 1:1 do nové měny.

Je otázka, jak Řekové dokážou nové měkčí měny využít. Země je s výjimkou potravin a zemědělských produktů schopná vyvézt jen velmi málo zboží. O desítky procent tam bude levnější turistika. Jenže Řecko nemělo o klienty nouzi a nemá prostor, aby jich ze dne na den dokázalo pohostit o desítky procent navíc. Na to je potřeba nejdřív postavit nové hotely a další infrastrukturu. To nebude v zemi s rozloženou státní správou, kde ani nefunguje katastr nemovitostí, snadné. Prvotřídní atraktivní místa jsou navíc obsazená. A přelidněná letoviska zpravidla nenesou vyšší zisky.

Pak už bude záležet jen na Tsiprasově vládě, jak rychle přesvědčí soukromé investory, že jsou země, kde je šance na prosperitu a zhodnocení peněz. Už se nebude na co vymlouvat.

Evropští politici musí celou operaci provést velmi citlivě, aby bylo Řecko co nejméně frustrované. I po odchodu z eurozóny zůstává členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Navíc leží na extrémně citlivé středomořské hranici, přes niž se do Evropy hrnou desítky tisíc uprchlíků. Nikdo soudný si nemůže přát padlý marxistický stát přímo v Evropě.

Řecká krize je zároveň jedinečnou šancí. Když se povede Atény v klidu vrátit k vlastní měně, padne nesmyslné a uměle udržované klišé, že eurozóna je spolek, odkud není návratu. Naopak bude vidět, že se dá odejít spořádaně a kultivovaně bez toho, abyste zničili sebe i ostatní. To se může stát cenným vzorem pro ostatní. Do měnových unií se vždy vstupovalo a zase se odcházelo. Nebyly to zamčené pokoje bez klíče.