Na Ctirada Mašína mělo mnoho lidí v téhle zemi velmi silný názor a svědčí o tom i další kolo diskusí, které se roztočilo při nedávném čtvrtém výročí jeho úmrtí (zemřel 13. srpna 2011). Skutky, jichž se dopustila protikomunistická odbojová skupina, kterou založil se svým bratrem Josefem, se jednou za čas stávají předmětem ostře polarizované diskuse, jež se od pádu komunismu vlastně moc daleko neposunula.

„Obvyklí podezřelí“ v ní přehráli své neměnné party, pak bylo nějakou dobu ticho – až do další reprízy. Zhusta to byly postoje přiklánějící se k jedné z krajností – hrdina, nezpochybnitelný ve všech ohledech, nebo vrah, který v životě kromě svých zločinů ničeho podstatného nedosáhl, jen zbytečně proléval krev.

Ta snadnost, s níž Ctirad Mašín a jeho druzi byli a jsou kategorizováni, se může zdát protikladná tomu, jak nesnadné k uchopení jejich postavy mohou být a jak moc se vymykají kontextu české společnosti posledních desetiletí. Navíc, nemalá část té společnosti má problém s hrdiny jaksi obecně. Nechápe hrdinské postavy jako lidi anomální, z principu představující spíš výjimku než pravidlo, zároveň ale taky inspirativní. V Česku však zhusta bývají nevítanou připomínkou špatného svědomí, jsou to ti lidé, kteří udělali to, co většina ne. A proto je „potřeba“ je nějak srazit na úroveň ostatních, dokázat, že to s tou jejich odvahou bylo všelijaké, abychom si nakonec mohli říct, že jsme všichni jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Nikdo přitom netvrdí, že společnost musí být hrdinská v masovém měřítku, aby se dalo říct, že nějakou historickou zkouškou prošla. A navíc, obraz české společnosti jako až na pár výjimek uniformně kolaborující za nacistů i komunistů je zkreslující, lidí, kteří se o něco snažili, zas až tak malinko nebylo, i když by to tak třeba apologeti jakž takž zajištěného přežívání v časech normalizace rádi viděli.

Do toho přicházejí bratři Mašínovi a jejich druzi, kteří v některých ohledech moc neodpovídají soudobému hrdinskému ideálu. Ten sice toleruje bojovníka, měl by ale být jistým způsobem váhavý – přinucený k boji a počínající si v něm vždy s ohledem na to, aby jeho obraz byl pro budoucí generace dostatečně ušlechtilý. Boj si zvolí pod tlakem okolností, jeho ambice v životě byly původně jiné, jednou se k nim třeba vrátí, pověsí flintu na hřebík a začne – já nevím – pěstovat proso. Pravděpodobněji se však té penze nedočká, hrdinsky padne za dobrou věc. Byli i tací. Ctirad a Josef Mašínovi ale představují jiný typ – lidé, kteří v boji vidí svoje poslání. Byli to „vojáci do války“, jak o nich a o jejich otci ve svém výborném románu Zatím dobrý píše Jan Novák. Navíc žádní „váhaví střelci“, pro něž je působení ztrát nepříteli jakousi bolestnou nutností, bez níž se boj sice neobejde, bylo by to tak ale lepší. Bojovat chtěli a to, že za nimi zůstali mrtví, je zas až tak netrýznilo, od toho tam přece byli. Aby komunisti taky poznali, zač je toho loket.

Drzost přežít

V porevolučních letech by asi jejich obrazu ve staré vlasti pomohlo, kdyby projevili nějakou lítost, především nad smrtí strážmistra Jaroslava Honzátka na podzim 1951 v Čelákovicích, jejž při krádeži policejních zbraní ze strážnice omámili a Ctirad Mašín ho pak podřezal. Těžko si však představit, že by lidé jejich typu v jejich situaci byli k něčemu takovému svolní, asi by to brali jako podbízení se lidem, jichž si nevážili, zemi, která je odvrhla. Možná by jejich hrdinství uznala, kdyby během toho svého grandiózního útěku do západního Berlína hezky ukázněně padli, oni ale měli tu „drzost“ přežít, dělat všechno pro to, aby se tak stalo.

V debatách o událostech minulých dob pamětníci často argumentují tím, že by se nemělo zapomínat na kontext, neposuzovat tehdejší skutky dnešními měřítky. Takový přístup by si jistě zasloužili také Ctirad a Josef Mašínovi a jejich další spolubojovníci. Co všechno za sebou už měli v těch Ctiradových třiadvaceti letech, kdy vyrazili k československé hranici? Rané dospívání ve válečné době, ve stínu obrovské a zároveň nepřítomné otcovské autority, snahu nějakým způsobem k otcovu boji – v mezích možností náctiletých kluků z menšího města – přispět. Adrenalin a bláznivé riziko, divoké dětství prožívané hodně na vlastní pěst, do nějž se vešlo sabotování německých vlaků a ukrývání uprchlých sovětských zajatců stejně jako bratrská péče o postiženou mladší sestru. Vítězství a taky definitivní potvrzení smrti jejich otce, hrdiny odboje Josefa Mašína. Oslavy svobody a velké veřejné uznání rodiny, z níž se ale zase rychle stanou nepřátelé státu, obraní a ponižovaní. Stát, který bratrům ještě nedávno dával vyznamenání, je nechce nechat studovat, rodinní přátelé končí na popravišti.

Ctirad se dostane do vězení a pak do jáchymovských dolů, kde vidí komunistickou represivní mašinerii obnaženou, demaskovanou, ve vší její hrůze, jistě ho to nějak poznamená, zatvrdí. Do toho otázka: Co by na jejich místě dělal otec? Synové se nějak pokusí žít odpověď. Kdekdo jim vyčítá, že odbojová skupina bratří Mašínů ve srovnání s podplukovníkem Mašínem (in memoriam povýšeným na generálmajora) toho skutečného odboje moc nepředvedla. Zapálili pár stohů. A jinak se spíš připravovali – kradli zbraně, přepadli transport peněz. Je to ale nespravedlivé srovnání – na jedné straně zkušený voják, který měl pro svou odbojovou práci nějaké širší zázemí, organizaci. Na druhé sotva dospěvší kluci z Poděbrad, již měli jenom jeden druhého.

Vstoupili do světa bojovníků mimo pravidelnou armádu, kteří se nemohou opírat o nějakou další autoritu, jež vydá rozkaz, a sejme tím z člověka trochu odpovědnosti. Svoje rozkazy si museli vydávat sami ve výhni vzrušeného okamžiku. A přesto dokázali provést ten neuvěřitelný únik, ohromující důkaz toho, že moc ve vší její zdánlivé všemocnosti a obrovské početní převaze nemusí stačit na pár kluků. Tohle dědictví bratrům Mašínovým a Milanu Paumerovi nikdo nemůže vzít a je to dědictví nepominutelné. Příběh jejich útěku je neuvěřitelný, triumfální a taky tragický. Zvítězili v tom nerovném boji s mocí, mnozí jejich blízcí za to ale strašně zaplatili, bratři nedostali příležitost pokračovat v boji, za níž na Západ šli. Ani změna poměrů ve vlasti jim nepřinesla uznání, které si pro sebe asi představovali. Když ta slavná a pro někoho jistě i sporná éra života Ctirada Mašína skončila, bylo mu třiadvacet, měl před sebou ještě 62 roků. Prožitých spíš osaměle, poselství, jež do vlasti v posledních letech posílal, mohla znít zcestně a hořce. Snad ale pro sebe v té dílně v Clevelandu našel nějaký smysl, nějaké zachmuřené štěstí. Ať dál odpočívá v pokoji.