Není na světě dost růžové barvy, aby stačila na vykreslení budoucnosti fotbalové Slavie poté, co podíl v klubu koupila čínská firma CEFC, která má blízko k tamní vojenské rozvědce. Českému tisku tu lákavou vizi zprostředkoval Jaroslav Tvrdík, jenž zájmy investora ve vedení klubu zastupuje.

Jaroslav Tvrdík. Osten výčitky mě v tu chvíli bodl. Moje fotbalová konfese by se dala popsat jako „platonický slávista“. Tu zděděnou příslušnost jsem ale nikdy moc neprožíval ani nerealizoval, vzpomněl jsem si na ni, jen když Slavia něco vyhrála, což se poslední dobou zas až tak často nestávalo. O svůj klub jsem nedbal, jeho roli neoral, takže se nemám co divit, že do ní tu svou brázdu s elánem vyrývají jiní. Po Aleši Řebíčkovi se bude činit i Jaroslav Tvrdík. Zvláštní osoba.

Chlap musí s city ven

Práce politického zpravodaje je vhodná pro člověka, řekněme, blazeovaného, který dění kolem s mírně znuděnou grimasou odzívává, všechno už to přeci viděl xkrát, nic ho nemůže překvapit, trocha vzrušení jím projede, jen když dojde na všelijaké ty insiderské fórky a drby. Přijdou ale dny, kdy i bytost tohoto typu zazírá, snad i ta čelist poklesne. Jeden z takových dnů přišel na konci května 2003. Ve čtvrtek třicátého oznámil Jaroslav Tvrdík, ministr obrany ve vládě Vladimíra Špidly, svou rezignaci; vedlo ho k ní snížení resortního rozpočtu v rámci tehdy probíhající reformy veřejných financí. Vysvětloval ji tak, že nebude moci splnit sliby, jež vojákům a spojencům dal, závazky, které vůči armádě cítil, nechtěl zklamat. Vlastně docela principiální stanovisko, podané se značným patosem. O to překvapenější byla novinářská obec následující ráno, kdy Jaroslav Tvrdík svolal tiskovou konferenci, na níž oznámil, že po zralé úvaze tu rezignaci stahuje, protože je rozhodnut svou armádu v té těžké chvíli neopouštět, bojovat dál. Pane jo, řekli jsme si tehdy. Co se stalo odpoledne, ale novinářské praktiky zanechalo oněmělé. Jaroslav Tvrdík svolal další tiskovou konferenci, na níž oznámil, že z vlády přeci jenom odejde, taky proto, že je lepší vypadat jako hlupák jeden den než tak působit celý život. Všechna ta tři protichůdná vystoupení měla něco společné – citovost, místy až vypjatou; prožívá-li Jaroslav Tvrdík nějaké silnější citové hnutí, publikum o něm bude zpraveno, v tom ohledu není třeba se nechat znervóznit.

Moderní muž by prý měl být schopný projevovat city, nedržet je v sobě, zachovávaje obligátní poker face. Je trochu zvláštní, že průkopníkem tohohle typu progresivní maskulinity byl v prostředí české politiky zrovna ministr obrany, jehož životní dráha navíc s nějakou modernou moc společného neměla – vojenská vysoká v době pozdní normalizace, v časném věku vstup do komunistické strany. Do čela resortu postoupil z pozice ekonomického náměstka, vystřídal tam Vladimíra Vetchého, komunikačně nijak zvlášť zdatného muže, učitele matematiky, jemuž armádní „bordel“ přerostl přes hlavu. Ta změna byla výrazná. Místo katedrově působícího „suchara“ čahoun vojenského vzezření, knír mocný a pusa povídavá. Velkou změnu signalizovala už ta jména. Místo Vetchého... Tvrdík! K novinářům vstřícný způsobem až úporným. Pohled vojensky přímý, přetékající chlapskými city, jež při vhodných příležitostech přejdou až v takové to mužné skorobrečení – hlas se zachvěje, oči zvlhnou, ale chlapská síla to nakonec nějak udrží. „Je mi z vás na blití,“ napsal novináři, který zjišťoval okolnosti jeho telefonátů s pověstnou paní Barkovou – hvězdou aféry kolem premiéra Grosse. „Je mi do breku,“ řekl zas při jiné příležitosti. Charakteristické. Důležitější než to, co se děje, je moje citová reakce. Zároveň to ale může působit jaksi upřímně, nic před vámi nezastírám, moje srdce je vám otevřené.

Aerolinky se z něj už nevzpamatují

Strana se k němu zachovala loajálně, mírně řečeno. Vyslala ho do funkce prezidenta Českých aerolinií. O svojí vizi pro ten podnik mluvil se stejným entuziasmem jako o plánech reformy armády. Politici, kteří se dočkají nějaké trafiky, často bývají rádi, že jsou rádi, moc se do chodu podniku nemontují, užívají si zasloužených výhod v naději, že to tak dlouho vydrží. Ne tak Jaroslav Tvrdík, jehož manažerský zápal byl až maniakální a velmi rozhazovačný. Rozhodnutí stíhalo rozhodnutí, většina z nich špatná, některá velice špatná. Z jeho krátké éry se ten podnik už asi nikdy nevzpamatuje. Tvrdíkova reputace ale jako kdyby tím byla nedotčena, stal se z něj silný zákulisní hráč v politice, lobbista, kterému byl přičítán značný vliv. Těžko říct, jestli ta reputace byla podepřena nějakými pozoruhodnými pracovními výsledky, exministr asi ví, na koho se s čím obrátit, dávat ty potřebné lidi dohromady, nosit informace.

Na poli politické strategie se ale neprojevil právě jako hvězda. Byl volebním manažerem sociální demokracie a šéfem poradců Jiřího Paroubka před sněmovními volbami v roce 2010, které pro sociální demokracii dvakrát dobře nedopadly, byť je přivolala shozením Topolánkova kabinetu během předsednictví EU. Tvrdík poradcoval taky Michalu Haškovi, prý ho dával dohromady s lidmi z okolí prezidenta. Kariéra jihomoravského hejtmana ale v celostátním měřítku neprochází obdobím zrovna prudkého rozvoje, těžko to však přičítat exkluzivně Tvrdíkovi, podíl Haškova politického génia na tom je víc než zjevný.

Talent přišel až s exotikou

Evropská kultura a historie jsou plné příběhů bílých mužů, kteří se skutečně našli a v dobrém či zlém se naplno projevili až v exotických zemích. K téhle skupině se připojil i Jaroslav Tvrdík. Našel se, jak známo, v Číně. Možná je tamní systém přizpůsobený jeho přednostem, založený – přinejmenším ve vyšších patrech – na politických a osobních konexích, nutnosti dostat se k té správné klice a trpělivě ji leštit. Možná v tom světě, kde se hledí na hodnosti, hraje roli někdejší ministerská pozice. A možná tam Jaroslav Tvrdík také jaksi zapadá, třeba čínští generálové a tajemníci pod neproniknutelnou maskou chovají podobné chlapácké sentimenty. A nevadí, že se s nimi Tvrdík nemůže domluvit, jedná jedině přes tlumočníka. Anebo je tam užitečný – nejenom českým politickým byznysmenům, ale taky jejich čínským partnerům i jejich politickým patronům. No nic. Fotbalová Slavia se teď díky němu dostala do blízkosti čínské rozvědky. Snad bude mít alespoň exkluzivní informace z táborů pohárových soupeřů. Ale ani na to bych dvakrát nespoléhal.