Sebestředná západní Evropa se probudila a začala zjišťovat, kdo jsou její sousedé. Dokladem je výbuch, kterému se neubránil německý vicekancléř Sigmar Gabriel, když v rozhovoru pro deník Bild vypočítával, že jasnou většinu současných uprchlíků musejí přijmout pouhé tři státy, vedle Spolkové republiky ještě Rakousko a Švédsko, zatímco ostatní země migranty odmítají. „Část států EU bere Evropu očividně jako společenství zisku, se kterým spolupracuje, když dává peníze, a ze kterého vystupuje, když jde o odpovědnost. Kdo se tak chová, ten Evropu zničí,“ rozčílil se Gabriel.

Bild ani jiná německá média nepochybují, že Gabriel myslel státy východní Evropy, zvláště ty ze skupiny Visegrádu. Oblíbenou ilustrací nezodpovědnosti je český příslib ubohých 2,1 milionu eur na uprchlické tábory v Jordánsku a Libanonu, citace českého prezidenta Miloše Zemana či maďarského premiéra Viktora Orbána: „Teď nepotřebujeme solidaritu, ale trestní zákoník,“ komentoval Orbán příliv uprchlíků v uplynulých týdnech.

Pokud budou Západoevropané o svých východních sousedech dále uvažovat, mohou dojít až k poznání, že ve státech bývalého socialistického bloku nevznikla otevřená demokratická společnost založená na občanském principu, ale státy vyznávající nacionalismus a autoritářské vládce.

Mohli to vědět i bez uprchlické lekce, kdyby se o východní Evropu zajímali a četli například každoroční studii Nations in Transit od americké nevládní společnosti Freedom House. Letošní vydání potvrdilo trend, který začal někdy v roce 2006. Tehdy východoevropské státy ukončily budování demokracie, zařadily zpátečku a v jejich politických systémech znovu začaly posilovat autoritářské prvky. Tento vývoj popisuje politický vědec Florian Bieber ze Štýrského Hradce jako „autoritářské pokušení“. Dochází k němu ve „slabých státech, jejichž instituce využívají vládní strany, aby zaopatřily své příznivce, a které jsou udržovány v chodu pomocí neustálých ideologických kampaní“. V takových zemích, dodává Bieber, jsou média závislá na vládě, justice je slabá a ve státem ovládaném veřejném prostoru je opozice vytlačena na okraj. „Tento model se etabloval uvnitř i mimo Evropskou unii, od Řecka po Bulharsko, od Srbska po Rumunsko,“ vypočítává vědec.

Bieberův seznam evropských zemí s autoritářskými sklony však není úplný. Analýzy společnosti Freedom House ukazují, že stejný trend se týká i Chorvatska a Slovenska, obdobné rysy se najdou v Polsku, Litvě, Česku a Slovinsku.

Světová velmoc Makedonie

Často citovaným příkladem východoevropského návratu k diktatuře je Makedonie, kterou Freedom House nazývá „hybridním režimem“ mezi demokracií a autoritářským systémem a deník Neue Zürcher Zeitung „autoritářskou polodemokracií“. Zásluhu na vytvoření takového modelu má Nikola Gruevski, který vládne od roku 2006. Nastoupil jako liberální politik, jenž slíbil nastartovat ekonomiku a zatočit s rozmáhající se korupcí. Jakékoli reformní snahy však ukončil o dva roky později, když NATO na nátlak Řecka vstup Makedonie odmítlo. Od té doby vládne pevnou rukou na základě nacionální ideologie, kterou loni nechal zobrazit v gigantických sochách makedonského světovládce Alexandra Velikého a jeho rodičů. Gruevski postavil i muzeum popisující bitvy hrdinského makedonského národa s Turky, Srby, Bulhary a Řeky. Premiér kontroluje média a podporu velkých podnikatelů si kupuje rozsáhlým klientským systémem. V chudé zemi s nízkou spotřebou a nedostatkem technologií je spolupráce se státem jedinou bezpečnou cestou ke zbohatnutí.

Západoevropané Makedonce nekritizují, protože mají špatné svědomí, že je kvůli Řekům odmítli. Ovšem Bulhary neodmítli, a ti se přesto vydali stejnou cestou. Upozorňují na to bulharské internetové noviny Capital.bg, jež Gruevského přirovnávají ke svému premiérovi Bojku Borisovovi. „Borisov a Gruevski nenaplnili ideální image liberálního politika. Zato vybudovali politický systém, který funguje,“ píše Capital v článku „Zpáteční jízdenka“ a dodává, že to není vina samotných politiků nebo Evropské unie. Může za to neschopná socialistická opozice, jež používá nesrozumitelný jazyk 90. let minulého století plný frází o lidských právech a solidaritě, kterým voliči nerozumějí.

Osudový rok

Bojko Borisov se stal bulharským premiérem v roce 2009, pak jedny volby prohrál, loni se však k moci vrátil. Tím se zařadil do celé řady předchůdců, kteří zastavili, nebo dokonce zvrátili dosavadní vývoj k demokracii. V Rumunsku zahájil návrat k autoritě už v roce 2004 prezident Traian Basescu, ve Slovinsku Janez Janša, o rok později nastoupil v Albánii Sali Beriša. V roce 2006 se stal slovenským premiérem Robert Fico, v Polsku převzal vládu Jaroslaw Kaczyński. Ten rok byl klíčový i pro Maďarsko, kde dubnové volby ještě vyhrál socialista Ferenc Gyurcsány, ovšem v létě rozhlas vysílal tajnou nahrávku s premiérovým přiznáním, že v kampani lhal voličům. Od té chvíle se stal národním lídrem Viktor Orbán, který dostal možnost přestavět demokracii po následujících volbách v roce 2010. S nástupem zmíněných politiků se kvalita demokracie v hodnocení Freedom House začala zhoršovat.

Organizace zaznamenala tento trend ve všech postkomunistických zemích Evropské unie s výjimkou Lotyšska a Estonska a v šesti státech západního Balkánu, které ještě v Unii nejsou. Země se postupně mění ze stabilních na nestabilní demokracie, k hybridním státům a v případě Kosova už i na nestabilní autoritářský režim. Každá země přitom prožívá vlastní příběh.

Jak demokrati přicházejí o iluze

Obrat od demokracie obvykle nastal ve chvíli, kdy společnost prožila nečekaný šok, který zpochybnil dosavadní vývoj. V Makedonii to byl konec nadějí na vstup do NATO, a tím i do Evropské unie, v Maďarsku tajná nahrávka premiéra Gyurcsányho. Rumunsko šokoval liberální prezident Basescu, se kterým veřejnost spojovala značné naděje, když roku 2004 vyhrál se slibem ekonomického oživení a boje s korupcí. Měl skvělé podmínky, když se kandidát liberální strany Calin Popescu-Tariceanu stal ve stejném roce premiérem. Oba příliš sebevědomí politici se však záhy dostali do konfliktu, který vyvrcholil v roce 2006, když Basescu zveřejnil Tariceanuovu žádost, aby z pozice prezidenta zabránil stíhání miliardáře Dinua Patriciua za podporu organizovaného zločinu. Tariceanu se marně pokusil prezidenta svrhnout a sám byl nahrazen novým premiérem. Basescu se tehdy vyprofiloval jako bojovník s korupcí a tvrdě kritizoval ministry, kteří byli podezřelí z úplatkářství. V roce 2009 se však zjistilo, že se naopak snaží před vyšetřováním zachránit ministryni pro mládež Monicu Iacobovou Ridziovou, která byla podezřelá ze zpronevěry státní dotace na mládežnický festival. Později vyšlo najevo, že Iacobová Ridziová z těchto peněz financovala úspěšnou kampaň prezidentovy dcery Eleny při volbách do europarlamentu. Nakonec ministryni odsoudili k pětiletému vězení.

Ztráta iluzí se v krizovém roce 2009 projevila minimální účastí při prezidentských volbách. Znovu těsně vyhrál Basescu, ovšem i Freedom House připouští, že mohlo dojít k manipulacím s volebními lístky. Snaha o volební podvody se pak stala folklórem každých důležitých lidových hlasování. Basescu objevil pro Rumuny také nacionalismus. Před čtyřmi lety se dokonce přihlásil k dědictví šéfa rumunského fašistického státu maršála Antonesca a řekl, že by se na jeho místě také účastnil nacistického tažení proti Sovětskému svazu.

Bulharsko prošlo podobnou zkušeností po skandálu v roce 2008, při němž bruselská protikorupční agentura OLAF obvinila ministry socialistické vlády ze zneužívání evropských dotací. Zklamaní voliči dali příští rok hlasy straně GERB (Občané za evropský rozvoj Bulharska), kterou nově založil majitel bezpečnostní agentury Bojko Borisov. Muž slibující tvrdý boj s korupcí se záhy dostal do podezření, že úzce spolupracuje s organizovaným zločinem. Jeho vládu provázely skandály ministrů i dramatické zprávy, jak se Borisov snaží zastavit vyšetřování daňových podvodů svých známých a že se účastní praní peněz. Borisov předloni odstoupil během bouří proti zdražení elektřiny. Za rok však vyhrál předčasné volby, při nichž mu pomohla jeho image lidového politika, který vyvlastnil penzijní fondy a přitlačil za zdražování ke zdi českou elektrárenskou společnost ČEZ. Vládu pak sestavil s pomocí tří nacionalistických stran. Bulharsko je příkladem médiokracie, protože politické strany často řídí či zakládají majitelé vydavatelských domů. Třetí nejsilnější stranu Hnutí pro právo a svobodu řídí mediální magnát Deljan Peevski, do současné Borisovovy koalice vstoupila Vlastenecká fronta, která se sama označuje za stranu televize SKAT, proslavené nacionalistickým obsahem.

Nejdřív média, pak ostatní

S korupčními skandály, propojením médií a politiky či mohutným využíváním nacionalismu, jaké jsou zvykem v Bulharsku, Rumunsku či v Chorvatsku, se nedá přímo srovnat Slovinsko nebo Litva, kde volby probíhají bez skandálů, justice se nemusí bát o svou nezávislost, míra korupce je pod průměrem východní Evropy a Freedom House je nazývá zeměmi se stabilním demokratickým systémem. Přesto se ani tyto země všeobecnému obratu k autoritářství nevyhnuly. Po volbách v roce 2004 prosadila středopravá slovinská vláda Janeze Janšy nový zákon, který ministrům umožnil vyměnit vedení státního rozhlasu a televize. Od té doby mohou politici účinně kontrolovat vysílání zvláště během voleb. Tamní úřady už několik let využívají paragraf trestního zákoníku, podle kterého je možné stíhat novináře za vyzrazení utajovaných informací a odsoudit je až na tři roky. Postihlo to například novinářku, jež informovala o vyšetřování jedné z vládních stran kvůli kontaktům na neonacisty. Nakonec ji zachránil tlak mezinárodních novinářských organizací, který přiměl státního zástupce ke stažení žaloby. Stejný paragraf by mohli využít i zdejší politici, zatím ho však nechali spát.

Něco podobného vyčítá Freedom House Litevcům. Klesající náklad tištěných médií vede k posilování státní televize a velkých mediálních koncernů, které s vládou spolupracují. Koncem roku 2013 zabavila místní kontrarozvědka počítače tiskové agentuře BNS, aby zjistila, od koho dostává citlivé informace.

Omezování svobody médií, jejich ovládnutí politiky i jejich koncentrace ve velkých mediálních domech bývá podle údajů organizace Freedom House prvním signálem, že se demokratické principy omezí i v jiných oblastech. Roli kanárků v dole, kteří jako první upozorní na jedovatý metan, sehráli novináři na Slovensku v období první Ficovy vlády, v Bulharsku za Bojka Borisova, v Rumunsku, Makedonii i v Bosně a Hercegovině. Stejné pravidlo se může uplatnit pro Česko, kde se soukromá média postupně dostávají do rukou úzké skupiny magnátů, přes Andreje Babiše úzce spojené s politikou. V českém případě zatím není úpadek médií provázen kolapsem ostatních institucí včetně justice, vlády nebo voleb, z příkladu ostatních zemí však vyplývá, že to je otázkou času.

Scénář Visegrádu

Právě v Česku je stejně jako v jiných zemích Visegrádu kvalita demokracie nejvíc ohrožena. Země Balkánu nebyly při budování liberální demokracie příliš úspěšné a návratem k autoritářskému režimu s nacionální ideologií tolik neztratí. Malé země s rozvinutou občanskou společností úzce napojené na západ, jako je například Slovinsko, se podle organizace Freedom House zatím dokážou úplnému přehození výhybky bránit. Ovšem ve Visegrádu existuje příklad, že autoritářské vůdce mohou následovat i státy, kde se demokracii dařilo po roce 1989 úspěšně zavádět.

Maďarsko patřilo mezi nejúspěšnější demokracie Východu, dnes ho Freedom House hodnotí zhruba stejně jako Bulharsko. Média se dostala do vlastnictví podnikatelů spojených s Orbánovou stranou Fidész, vláda se snaží udržet u moci nefér změnami volebního systému a ve jménu národa zasahuje proti zahraničním investorům. Například vyvlastnila penzijní fondy, nařídila bankám odškodnit klienty, kteří splácejí úvěry v posilujícím švýcarském franku, zavedla speciální daně pro zahraniční obchodní řetězce. Maďarský premiér patří k nejvíce kritizovaným evropským politikům, je to však k němu do značné míry nespravedlivé, protože v jeho stopách jdou další. Také Poláci a Češi ruší soukromé penzijní fondy, Poláci žádají úlevy pro ty, kdo dluží ve švýcarských francích, Češi chystají zákon o významné tržní síle zaměřený proti řetězcům. Vedle Maďarska klesá kvalita demokracie nejrychleji na Slovensku, kde jí škodí především klientská síť podnikatelů navázaná na premiérovu stranu Smer a ovládnutí médií několika podnikatelskými skupinami.

Masaryk neměl pravdu

Cesta k demokracii po pádu komunismu se zastavila na celém východě Evropy v roce 2006, když cestu do evropského společenství nahradil větší důraz na národní hodnoty a vládu pevné ruky. Z dokumentů Freedom House vyplývá, že návrat kyvadla zatím nejde zastavit a některé pokusy vedou jen k eskalaci problému. Rozvrátit klientské vazby a posílit veřejnou kontrolu se pokouší více či méně nezávislá justice, která zaznamenala řadu dílčích úspěchů. V roce 2012 byl na osm a půl roku odsouzen bývalý chorvatský premiér Ivo Sanader, do vězení musel na několik měsíců nastoupit i expremiér Slovinska Janša, policejní vyšetřování vedlo v Česku k pádu vlády Petra Nečase. V nejlepším případě se však podařilo posilování korupce zastavit. Český případ, kdy regulérní Nečasovu vládu nahradila na půl roku parlamentem nepotvrzená prezidentská vláda, naopak ukazuje na další oslabení demokratických institucí.

Také Freedom House si sliboval, že bulharskou politiku očistí od korupce on-line pokladny zavedené před třemi lety jako nástroj proti šedé ekonomice. V posledních zprávách už o bulharských pokladnách nepíše, jenom eviduje rostoucí míru korupce. Stejně proběhlo zavedení pokladen o rok později v Chorvatsku a loni v Maďarsku. Překonat korupční riziko se nakonec podařilo pouze těm politikům, kteří dokázali přebít všechna podezření důrazem na národní hodnoty.

Freedom House neeviduje v posledních letech prakticky žádný případ, kdy se podařilo trend k autoritářství zvrátit. I když se při volbách podaří vyměnit politika s autoritářskými sklony, jeho následovníci už na dosaženém posílení centrální moci nic nemění, jak prokázal třeba Basescův nástupce v Rumunsku, socialistický premiér Victor Ponta. Existují pouze dvě výjimky. Tuzemský premiér Miloš Zeman se v období opoziční smlouvy pokusil změnit volební systém a omezit svobodu médií, přitom nedokázal čelit propojení politiky s organizovaným zločinem. Po jeho odchodu se poměry zlepšily a Česko znovu bylo hodnoceno jako stabilní demokracie. Podobné potíže zvládlo Polsko v období premiéra Kaczyńského, jemuž se nepodařilo získat kontrolu nad veřejnoprávním rozhlasem a televizí, prolustrovat minulost novinářů ani změnit volební zákon. Voliči však na oba příznivce pevné ruky nezapomněli. Zeman se vrátil jako prezident, Kaczyński jako favorit podzimních parlamentních voleb.

Při desátém výročí založení Československa požadoval prezident Tomáš Garrigue Masaryk padesát klidných let pro zdárný rozvoj demokracie. Zásahem cizích mocností Češi nikdy tento časový prostor nedostali. Dnes se zdá, že ho mají k dispozici, stejně jako jiné východoevropské národy ale mohou liberální demokracii zlikvidovat sami. Studie organizace Freedom House ukazuje jinou cestu než Masaryk. Kyvadlo se nevrací k autoritářskému režimu v zemích, kde je demokracie bezprostředně konfrontována s cizím nebezpečím. Rusko Vladimira Putina hodnotí Freedom House jako stabilizovaný autoritářský režim a na jeho hrozbu reagují sousední státy tím, že se snaží upevnit demokratické instituce. Vzornými Východoevropany, pokud jde o demokracii, jsou dnes Estonci a Lotyši, kteří jsou v žebříčku Freedom House hned za Slovinskem. Kvalita demokracie se přinejmenším nezhoršuje v zemích, jako je Ukrajina, Moldavsko nebo Gruzie.