Příkladem budiž takzvaná Istanbulská úmluva, která se tváří prostě jako úmluva proti násilí na ženách. Když před třemi týdny v české vládě byla hádka o její ratifikaci, předkládající ministryně práce Michaela Marksová-Tominová (ČSSD) vzdorující lidovce shazovala otázkami, jestli snad doma bijí své manželky. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se dotčeně bránil: tady přece vůbec nejde o násilí na ženách, to máme dávno ošetřeno českými zákony, ale o to, že se tu pod krycí maskou ochrany žen zavádí genderová ideologie – do českých zákonů i do škol. Kulturní válka je pojem z konce 19. století a z Bismarckova Německa, ale kulturní války probíhají i dnes, jen si tak neříkají.

A skutečně při detailnějším pohledu do Istanbulské úmluvy vidíme, co například obsahuje: zákaz diskriminace na základě pohlaví, genderu, genderové identity apod., dále závazek potlačovat „předsudky, obyčeje, tradice a veškeré další zvyklosti“, které se týkají nejen údajné „méněcennosti žen“, ale i – pozor, pozor, – „stereotypního pojímání rolí žen a mužů“.

Kromě toho se signatářské země Istanbulské úmluvy zavazují k „využívání výukového materiálu“ (čti: indoktrinaci) o „genderových rolích bez stereotypů“, a to „ve školách, ale i v neformálních vzdělávacích zařízeních“. A konečně v době migrační krize zaujme i povinnost posuzovat důvody pro přidělení azylu „genderově citlivě“ – takže pokud azylant naznačí, že se cítí být příslušníkem jiného pohlaví, než jaké mu nadělila příroda, a je ze země, kam ještě genderová ideologie nedorazila, měl by azyl dostat zřejmě automaticky.

KDU-ČSL byla při hlasování ve vládě poražena, a pokud se nevzpříčí sněmovna, Česká republika se k úmluvě připojí. Pak se nad textem na nějakou dobu zavře voda. Ale podle pravidla, že co frčí na Západě, dostane se s větším či menším zpožděním i k nám, nazrál čas podívat se, kam až genderová teorie dosud došla a co tu časem můžeme, třeba jako procitnuvší signatáři Istanbulské úmluvy, čekat.

Sufražetky, feministky, genderistky

Přestože posouzením dopadů na genderovou rovnováhu dnes končí nejeden úřední dokument, většina lidí by asi pořád měla problém vysvětlit, co se tím genderem vlastně myslí. Genderová ideologie je třetí fází vývoje, který začal jako zcela legitimní boj za zrovnoprávnění žen v raném 20. století. Když té bylo dosaženo před zákonem (studium na vysokých školách, hlasovací právo), přišla zhruba v 60. letech minulého století fáze radikálního feminismu, který chtěl dosáhnout zrovnoprávnění žen i v reálném životě, tedy včetně rodinného života a trhu práce: odtud legalizace potratů, kvóty pro ženy v politice, ve vrcholné ekonomice, ale i otcovské dovolené. A protože od přijetí kvót ke skutečné paritě v představenstvu kótovaných firem je cesta dlouhá, vypukl ještě před dosažením cílů druhé fáze niternější pokus o všemožné odstranění rozdílů v postavení mezi mužem a ženou, který končí popíráním skoro všech rozdílů mezi mužem a ženou. Podle hlasatelů genderové rovnosti sice biologické rozdíly mezi mužem a ženou existují, ale nejsou až tak důležité ani nepřekonatelné, neboť kromě biologického pohlaví omezuje ženy a muže hlavně pavučina zvyklostí a konvencí. Vedle tradičně vnímaného biologického pohlaví (sex) prý existuje ještě pohlaví sociální (gender neboli rod). Toto sociální pohlaví se radikální feministky rozhodly „dekonstruovat“. A nakonec i s tím biologickým pohlavím se dá ještě leccos dělat.

Ideologové genderu se hodně zaměřují na dětství a výchovu, tak aby děti už v útlém věku získaly povědomí (kritici řeknou: aby se jim vymyly mozky) o tom, že pohlaví, do něhož se narodily, není žádná klec. Nejprve je třeba demaskovat žalářníky. A tak u nás například vznikla studie o genderových stereotypech v českých pohádkách. Je třeba se vší vážností konstatovat, že Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo Karel Čapek by si výsledky této studie placené z fondů EU za klobouk nedali. Zato už vznikají obrázkové knížky pro děti, v nichž ženy v autoservisu pracují s autogenem a muži sedí za volantem a maximálně tak přepínají dálková světla; nebo pohádky, kde na konci princezna odmítne očekávanou svatbu s princem a radši jde vstříc pestřejší budoucnosti. Patří sem i rušení chlapeckých a dívčích uniforem v některých privátních školách v Británii, jemné ponoukání ve školkách, aby se kluci nebáli holčičí a holky klučičí garderoby. Genderový mainstreaming si zřejmě představuje, že kvůli zanedbatelnému množství dětí, které třeba jednou zjistí, že jim v jejich těle a s jejich pohlavními orgány není dobře, je potřeba drtivé většině dětí rozvrátit jejich představu o základní polaritě muž-žena.

Nejde o to, šlapat po citech transsexuálů, ti mají zpravidla těžký život i bez naší pozornosti, stejně tak jako při protestech vůči uzákonění manželství pro páry stejného pohlaví nešlo většině odpůrců o trápení homosexuálů. Jde o to, jestli kvůli malým až mikroskopickým menšinám (i mezi homosexuály se jen zlomek žení) měnit společenské normy a předělávat jazyk.

Revoluce požírá své mámy

Lidská řeč je dnes bezesporu hlavním bitevním polem genderové ideologie. Aby se ženy náhodou necítily opominuty, potlačuje se tzv. generické maskulinum, tedy mužský tvar názvu pro celou profesi. V češtině nás systematické rozepisování vět typu „Doktoři z venkova odcházeli za prací do Prahy“ tak, aby za prací odcházeli „doktorky a doktoři“, teprve čeká. Zato v Německu, kde si každá pitomost najde světového šampiona, zašel už boj proti generickému maskulinu tak daleko, že když jeden významný politik hledal pietní slova k holocaustu, promluvil o „vyvraždění milionů Židovek a Židů“. V Severním Porýní-Vestfálsku nařídila levicová zemská vláda univerzitám, aby přejmenovávaly Studentské koleje (v němčině Studentenwerk, doslova Kolej studentů) na Koleje studujících. A když už jsme v Německu, před třemi lety tehdejší spolková ministryně pro rodinu, staré, mladé a ženy nadhodila, aby bůh v němčině už nebyl uzurpován mužským pokolením a nesl střední rod – das Gott.

Slova mají následky. Velkou módou akademického světa, showbyznysu a nakonec i politiky v anglosaském světě se dnes stává boj za práva transsexuálů a transgenderových lidí obecně. Transsexuálové jsou lidé nespokojení se svým pohlavím do té míry, že z něj utíkají k opačnému pohlaví, skrze hormonální terapii, chirurgii nebo třeba aspoň permanentní odstranění chlupů na intimních částech těla, transgenderoví lidé mohou být i ti, kteří nejdou na operaci a klidně zůstávají v hraničním pásmu mezi pohlavními identitami, respektive se pohybují přes hranice sem a tam.

Ve světě, kde se různí lidé označují za „trans“, „genderově fluidní“ a někdy i za „pansexuály“, můžete mít pohlavní identitu doslova, jakou si usmyslíte.

Na vrcholu zájmu dnešního genderového hnutí jsou lidé, kteří se nějak nekonvenčně pouze slovně deklarují. Včera ráno jsem ještě byla žena, dnes v sobě cítím víc chlapa.

Feministická revoluce nejpozději loni začala požírat své rodiče. Některé tradičnější feministky dostávají zákaz vystupovat na univerzitách a v debatních společnostech právě proto, že trvají na takových zastaralých kritériích ženství, jako jsou pohlavní orgány. Sedmasedmdesátiletá světoznámá feministka Germaine Greerová čelí kampani od chvíle, kdy loni na jaře během jedné veřejné přednášky v Cambridgi prohlásila, že trans ženy prostě nevědí, co to je, mít „velkou tlustou chlupatou smrdutou vagínu“. Podle Greerové i některých dalších feministek tradičního ražení muži předělaní na trans ženy zasluhují soucit pro své potíže s identitou, ale ženy z nich nikdy nebudou. Australanka Greerová si vždycky zakládala na prořízlé puse, ale co třeba další zasloužilá feministka, Angličanka Julie Bindelová, která si v roce 2004 v jednom článku dovolila zpochybnit konkrétní trans ženu, že se soudí o právo dělat v poradně pro oběti znásilnění? Bindelová se ocitla na černé listině Národní unie studentů, což prakticky znamená, že ji studentské spolky nezvou na veřejná vystoupení, a pokud by se to snad k někomu nedoneslo, může počítat s tím, že bojovnice proti „transfobii“ přijdou na onu přednášku pokřikovat a dělat dusno. Z univerzit a kampusů ve Spojených státech jsou hlášeny případy rušených diskusních večerů o takových evergreenech feministického hnutí, jako je menstruace nebo těhotenství – protože přeci když některé posluchačky nikdy nebudou menstruovat ani neotěhotní, mohlo by jim to vyvyšování žen, které se jako ženy už narodily, vadit.

Jsme trans a jsme na to pyšní

A není to pouze fenomén zdivočelých kampusů. V Americe a v Británii se z transgenderu stala móda, doslova součást popkultury: Amerika loni s otevřenou pusou a čím dál větším nadšením sledovala proměnu Bruce Jennera, desetibojaře, olympionika, posléze herce a hvězdy reality show, který se loni, ve svých 66 letech, transformoval na Caitlyn Jennerovou. Proměna byla dokonána na titulní straně magazínu Vanity Fair. Řada rodičů dnes svým dětem dává jména, která jim, až vyrostou, patrně mají dát najevo, že pohlaví není danost a mohou si to rozmyslet: dcera zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga narozená před Vánocemi se jmenuje – Max! Tou dobou šel i do českých kin film Dánská dívka, jehož hlavní hrdina Einar Wegener, malíř v meziválečné Kodani, je žena v mužském těle a jako jeden z prvních lidí na světě si operací nechá změnit pohlaví. Představitel Einara, herec Eddie Redmayne, je (přinejmenším dosud) heterosexuál, snad pod dojmem kritiky ze strany trans-aktivistů, že transku by měla i ve filmech vždycky hrát transka, se v několika rozhovorech loni na podzim proměnil v jakéhosi mluvčího komunity pro veřejnost: „Je nanejvýš naléhavé, aby se cis-genderoví lidé (nás 99,9 procent lidstva, my, co zůstáváme muži v mužských tělech a ženami v ženských tělech – pozn. aut.) vzdělávali v trans-problematice.“ Režisér filmu svou volbu pro hlavní roli omlouval slovy, že Eddie v sobě má „jistou genderovou fluiditu“.

Nebudu čtenáře unavovat dalšími příběhy ze světa anglosaského showbyznysu. Ale ta móda už je tak rozšířená, že v průzkumu YouGov, nejrenomovanější agentury pro výzkum veřejného mínění ve Velké Británii, se loni téměř polovina Britů ve věkové kohortě 18–24 let odmítla přímo zařadit do kolonky hetero- či homosexuál. Nedávno pak výbor Dolní sněmovny pro ženskou rovnost přijal doporučení, aby Britové mohli měnit pohlaví nikoliv poté, co si ho nejprve změní chirurgicky, ale prostě deklaratorně. To už je dnes možné v Dánsku, Irsku, v Argentině, na Maltě. Šéfka výboru, poslankyně za Konzervativní stranu (!), pléduje za to, aby z úředních dokumentů zmizely všechny genderové údaje.

Vznikají samozřejmě praktické obtíže. Pokud nám celebrity v přímém přenosu povlávají mezi mužskou a ženskou identitou, jak o nich psát a mluvit? Jenner se snad rozhodl definitivně, ale co s lidmi, kteří se dnes cítí víc jako žena, a zítra ráno v nich těsně převáží muž?Doporučený postup: nepoužívat při psaní o takovém člověku zájmen „on“ a „ona“, ale „oni“. Takže onikání, které zná němčina (a po ní i čeština 19. století), ale v angličtině zní naprosto negramotně.

Velký skok ČSSD

Vzniká samozřejmě otázka, proč se s takovým nasazením dělá politika pro jednu desetinu procenta (což jsou maximální odhady počtu transsexuálů ve společnosti; pro Českou republiku sexuoložka Hana Fifková odhadla celkem asi tisíc případů, což by bylo 0,01 procenta české populace). Německá konzervativní autorka Gabriele Kubyová ve své knize Globální sexuální revoluce (česky 2014 v Kartuziánském nakladatelství) na několika místech jakoby propadla podezření, že za touto revolucí je ekologistická noční můra přelidněné planety. Co začalo antikoncepční pilulkou, legalizací potratů a pokračovalo demografickým úpadkem Západu, dnes vyústilo v rozvrat tradiční rodiny, a dokonce zpochybnění sexuálních identit. Na jiných místech téže knihy však najdeme přízemnější, přitom mnohem uvěřitelnější vysvětlení: o radikálních feministkách, „často orientovaných lesbicky“, Kubyová píše, že pod záminkou boje za rovnoprávnost „ve skutečnosti bojovaly proti manželství, rodině, dítěti, proti ženě jako matce, za úplnou deregulaci sexuality. Bojovaly proti všemu, co bylo lesbičkám odepřeno. Bojovaly za přeměnu společnosti, která by je konečně vysvobodila z vlastní nenormálnosti...“

K tomu se přidává posedlost naší doby všemožnými právy menšin, kdy se nová levice po „vymačkání“ jedné menšiny plynule přesouvá k další menšině. V otázkách pohlaví přišla po ženách (jichž je v přírodě většina, ale o.k., dlouho skutečně diskriminované byly), homosexuálech a bisexuálech řada na už početně naprosto zanedbatelné trans-lidi. Člověk by si myslel, že dnes už není kam pokračovat, nicméně genderová fluidita posouvá cíl této jízdy kamsi za horizont.

Časem se pravděpodobně ukáže, že genderová fluidita byla především rozmar, z něhož drtivá většina účastníků na obou stranách Atlantiku vyrostla, ale není těžké odhadnout, že ten rozmar povede, respektive už dnes vede, k větší změkčilosti Západu. A hlavně jej už teď provázejí netolerantní manýry v akademickém světě, na univerzitách, v médiích a brzy asi i v politice. Čím je politika identity směšnější, tím fanatičtěji je prosazována.

Humorné prvky nepostrádají ani poměry u nás. Rovnost genderů prosazuje na české politické scéně ČSSD, která po listopadu asi tak dvacet následujících let trpěla zastaralostí. Byla to postkomunistická strana s mnoha bývalými komunisty, která s politickým životem na Západě měla jen málo styčných bodů. Ale tak jako kdysi Lenin přenesl Rusko z feudalismu rovnou do socialismu, otevírá se dnes před ČSSD zásluhou jejího modernistického křídla (Marksová-Tominová, Valachová, Dienstbier) šance přeskočit z dělnické třídy rovnou na třetí pohlaví.