V podpoře vědy stát selhal a bude na nás, abychom to napravili. Tato věta shrnuje důvěrný dokument vicepremiéra Pavla Bělobrádka, kterým vládě navrhuje, jak financovat výzkum v letech 2016–18. „Stávající systém podpory výzkumu je dlouhodobě neudržitelný a neřiditelný,“ zní jeden z citátů kritické zprávy.

„Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze,“ prohlásil v roce 2007 premiér Mirek Topolánek, a zahájil tak program podpory výzkumu, který měl změnit tvář země. „Chci nastartovat modernizaci České republiky, učinit z ní centrálu světového výzkumu, inovací, nových patentů a špičkových technologií, producenta výrobků s nejvyšší přidanou hodnotou,“ hlásal na semináři v pražském Lichtenštejnském paláci, kde svůj program představoval. Každoročně se měla státní dotace na výzkum zvyšovat až o dvě miliardy, zároveň měla v období 2007–2013 každý rok přispět patnácti miliardami Evropská unie, tedy celkem stomiliardou.

Součástí Topolánkova projektu byla podpora mladých vědců, státní experti měli vyhledávat inovativní projekty ve firmách a pak do nich investovat. Měla se rozjet rozsáhlá spolupráce podniků s univerzitami a zvláště se měl podpořit transfer výsledků výzkumu do praxe. Podporovat se měl pouze ten výzkum, který bude mít prokazatelné výsledky. „Naším osudem není zůstat zemí laciných montoven, budeme centrálou nejvyspělejších technologií,“ uzavřel premiér Topolánek svou vizi.

Propast jsme nepřekročili

Osm let po památném setkání v Lichtenštejnském paláci to vidí vicepremiér Bělobrádek úplně jinak – a za pravdu mu dávají údaje z databáze European Innovation Scoreboard. Česko je podle nich skutečně něčím výjimečné. Státní výdaje na vědu vzrostly v Česku nejrychleji v celé Evropě. Ještě v roce 2010 dosahovaly vzhledem k ekonomické síle čtyř pětin evropského průměru, loni už to bylo 116 procent. V žebříčku podporovatelů vědy se český stát dostal v Evropě na osmé místo – za severské a německy mluvící státy. Tuzemskému vzestupu posledních let se přibližovaly jen další východoevropské země, které mohly využívat bruselské dotace, konkrétně Polsko, Slovensko a baltské státy. Zůstaly však hluboko pod evropským průměrem, jedinou výjimkou bylo Estonsko, které dnes utrácí ještě o pár procent víc než Česko. Věda tedy začala dělat z peněz znalosti, jak žádal Topolánek, druhý díl jeho plánu se však neuskutečnil.

O tom, jestli nové znalosti budou vůbec k něčemu a zda přinesou ekonomický efekt, se dá jen spekulovat. Tuzemské firmy si nevzaly příklad ze státu a do výzkumu investují ještě o něco méně než před pěti lety. Řada zemí je na tom ještě hůře, vesměs však jde o východní a jižní křídlo Evropské unie – s výjimkou Estonska, Slovinska a Portugalska. Podíl malých a středních firem vydělávajících na inovacích se snížil v Česku ještě víc, ve srovnání s Evropu poklesl také export znalostí. Nejhorší bilanci mají Češi při lákání rizikového kapitálu, kde dosahují pětinových úspěchů ve srovnání s průměrnou evropskou zemí. Je pravda, že ještě hůře na tom jsou Bulhaři a Řekové, ti ale aspoň do výzkumu tolik neinvestovali ze státního. Můžeme shrnout, že výzkumné investice s tak malým ekonomickým efektem neproběhly nikde jinde v Evropě.

Snaha překročit propast, která dělí východ a jih od technologických velmocí na západě nedosáhla svého cíle ani v případě Česka, které přitom utratilo mnohem víc peněz než ostatní. Přitom by nemuselo jít o osudové předurčení k technologické zaostalosti. Estonci se stejnými náklady na vědu jako Češi už evropský průměr dostihli.

Plním si svůj vědecký sen

Bělobrádkova zpráva odhaluje, proč stomiliardové investice do vědy nepřinesly očekávaný užitek. Dotace pro výzkum vyrostly, ale jen z evropských zdrojů. Topolánkův plán na zvyšování státních dotací ročně o dvě miliardy skončil v roce 2009, kdy vládní výdaje na podporu výzkumu dosáhly 25 miliard. Pak zasáhla krize. Ještě do roku 2012 státní příspěvek rostl aspoň o půl miliardy ročně. Dosažená částka 26,5 miliardy se ale pak už nezvýšila a podle dosud platného rozpočtového výhledu se nezvýší až do roku 2017. O to větší efekt měly dotace z Bruselu. Ze dvou dotačních programů na podporu výzkumu a firemních inovací začaly plynout peníze se zpožděním, v roce 2012 ale už překročily hranici dvaceti miliard korun. Tato finanční povodeň měla dosud jen negativní důsledky. Evropská komise trvala na tom, že se peníze použijí jen na investice do nových výzkumných kapacit. Začala největší investiční akce v dějinách tuzemské vědy.

Ještě Topolánek předpokládal, že evropské dotace poslouží k modernizaci dosavadních ústavů, které fungovaly pod Akademií věd, univerzitami a jednotlivými ministerstvy, maximálně se postaví pár nových ústavů, které by pracovaly podle vzoru Frauenhoferových institutů známých z Německa. Ty se specializují na aplikovaný výzkum a vývoj, proto většinu svého rozpočtu kryjí ze zakázek pro průmyslový sektor. Místo toho vzniklo osm gigantických ústavů základního výzkumu, nejdražší za sedm miliard. Říká se jim „centra excelence“. Patří mezi ně obrovský laser v Dolních Břežanech u Prahy nebo největší tuzemský počítač zakoupený do Ostravy, které by měly v základním výzkumu konkurovat Akademii věd. Vedle toho byly za investice ve výši půl miliardy až miliardy korun postaveny čtyři desítky menších regionálních pracovišť, které se na praktické využití objevů zaměřují jen okrajově.

Podle očekávání se utrácí za nejdražší technologie dostupné na trhu. Pokud se nechá stranou zisk dodavatelů, pak se dá o účelnosti těchto výdajů pochybovat. Doložené jsou příklady nákupů přístrojů, které jsou z „vědeckých důvodů“, veřejnosti nepochopitelných, pořizovány bez veřejné soutěže, a tedy za cenu o desítky milionů vyšší, než za jakou se dají koupit na běžném trhu. Kontrolní výbor sněmovny třeba dnes řeší případ brněnského výzkumného centra CEITEC, které koupilo dvě údajně předražené magnetické rezonance od firmy Siemens. Mezitím si stejný přístroj za stejnou cenu a bez soutěže objednal také nově zřizovaný Národní ústav duševního zdraví v Klecanech u Prahy.

Investice do průmyslových inovací v regionech vytvořily hustou síť vědeckotechnických center, jež se energicky pustily do realitního byznysu, a s inovacemi obvykle ještě nezačaly. Centra se často využívají jako levné kancelářské prostory, které jsou k dispozici nově vznikajícím „inovativním“ firmám. Podnikateli stačí založit novou firmu, převést do ní svůj starý provoz a pak ji přestěhovat do nových, a ještě k tomu lacinějších prostor.

Investiční strategií posledních let se může beze zbytku vysvětlit, proč tuzemská věda nezaznamenala očekávaný vzestup. Kvůli stavbě nových budov a nákupu nových přístrojů se dosud nestihl výzkum. Některé ústavy sice vykazují činnost, často jde ale jen o formální výsledky, jak dokládá příklad brněnského ústavu ICRC zaměřeného na medicínský výzkum. Většinu výstupů tvoří citace v odborných časopisech, píší je však vědci z americké Mayo Clinic, kteří v Brně nikdy nebyli. Český ICRC jim za to platí padesát milionů korun ročně.

Smyslem nových kapacit může být nakonec jenom umělá zaměstnanost mladých vzdělanců. Vystihuje to reklama, jíž český stát v televizi vychvaluje své investice. „Plním si svůj vědecký sen,“ říká divákům mladý výzkumník, který našel práci v novém ústavu.

Marná mise zmocněnkyně Kislingerové

Pochybnosti o užitečnosti stomiliardové investice do českého výzkumu ovšem nejsou podle Bělobrádkova materiálu hlavním problémem, který musí vláda Bohuslava Sobotky řešit. Gigantické investice přivedly tuzemskou vědu do prekérní situace, kdy má k dispozici spoustu nových výzkumných kapacit, není však jasné, jak se bude financovat jejich provoz. O tom, že si nové ústavy na sebe vydělají, jak původně plánoval Topolánek, nemůže být vůbec řeč. „Dosavadní přístup je nutné zcela změnit,“ argumentuje vicepremiér, podle nějž už není možné zahajovat stále další a další aktivity, a přitom nevědět, kam povedou. Desítky nových výzkumných ústavů a vědeckotechnických parků jsme za sto miliard již postavili, teď je však třeba vymyslet, jak zajistit jejich dlouhodobý rozvoj – včetně lidských zdrojů, peněz na provoz a mezinárodní spolupráce.

Na fungování nových ústavů tedy musí bezpodmínečně sehnat další peníze stát, kdo jiný. To by znamenalo navýšit neměnnou roční dotaci 26,5 miliardy od českého státu na 28,7 miliardy v příštím roce a 29,3 miliardy v roce 2017. Tyto peníze je nezbytné poslat zvláště do všech nově postavených ústavů, aby se zajistil jejich provoz minimálně v horizontu příštích pěti let. Kdyby výzkumníci nezačali pracovat a nezůstali u přístrojů aspoň po oněch následujících pět let, museli by Češi vracet peníze za stavbu všech ústavů, které nerozjedou vědecký provoz, varuje vicepremiér.

Stejnou žádost o zvýšení vědeckých dotací přednesl Bělobrádek vládě už před rokem. Tehdy ministr financí Andrej Babiš odmítl přispět a prohlásil, že je třeba prověřit, jestli jsou nové ústavy vůbec k něčemu užitečné. Jmenoval proto komisi v čele s vládní zmocněnkyní, ekonomkou Evou Kislingerovou. Kislingerová, která se loni stala také náměstkyní pražské primátorky a dostala na starost rozpočet hlavního města, obešla všech osmačtyřicet nových ústavů a sepsala stručnou, padesátistránkovou zprávu. Popsala v ní oblasti, ve kterých ústavy chtějí bádat, a na závěr uvedla, že „v současnosti nejsou na pořadu dne úvahy o zavírání výzkumných center“. Babiš se tedy přestal zdráhat a také on dal za pravdu lobby výzkumných center, tedy univerzit, které většinu z nich provozují. I když mohou pouze slibovat budoucí užitek, ministr financí minulý týden při jednání koaliční rady souhlasil s tím, že peníze na Bělobrádkovu žádost přidá.

Nový Klondike na obzoru

Tím ovšem pouze zajistil provoz nových vědeckých kapacit pro příští rok. Nejde o obrat k lepšímu, ale o odvrácení bezprostředně hrozící katastrofy. Bělobrádkova zpráva upozorňuje, že Česko musí zároveň řešit i další problémy, které na sebe tuzemská věda přivolala čerpáním eurodotací. Peníze se nedostávají zavedeným ústavům, které dosud prováděly nejlepší základní výzkum v zemi. Podpora Akademie věd poklesla od roku 2009 o 650 milionů, „proto je nutné odkládat investice do infrastruktury, a narůstá tak vnitřní dluh akademie“. Do stejných problémů se dostala Univerzita Karlova, protože výzkumné dotace z Bruselu mířily výlučně mimo Prahu, do krajských metropolí. Nešlo jen o to, že pražské vysoké školy nic nedostaly, stát omezil jejich příjem, aby měl peníze na spolufinancování evropských projektů méně výkonným vědeckým centrům v Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci atd. Úzkým hrdlem české vědy se stala Grantová agentura České republiky. O státní podporu nepřišla, se vznikem nových superústavů a regionálních center však roste počet žádostí o granty. Úspěšnost žádostí pochopitelně klesá a peníze se nedostanou ani na nepochybně kvalitní výzkumné projekty.

Bělobrádek ve svém materiálu shrnuje, na jakém řešení se s výzkumníky dohodl. Někde je třeba najít peníze na lepší financování již zavedených vědeckých institucí, zároveň je nutné i v dalších letech dotovat provoz nových ústavů. Tady nepomůže nic jiného než nové evropské dotace na období 2014–20. Evropská komise vždy rezolutně tvrdila, že na vědu pošle pouze investiční dotace, a při jednání s českou vládou před sedmi lety si dokonce výslovně vymínila, že za další provoz nově postavených ústavů převezmou odpovědnost sami Češi. Teď se naštěstí ukázalo, že to Brusel nemyslel vážně.

Komise opět schválila dva programy na podporu výzkumu a inovací a znovu v celkovém objemu sto miliard. Tentokrát půjdou peníze přímo do provozu výzkumných ústavů, univerzit a podniků, které se prohlásí za inovativní. Bělobrádkova zpráva upozorňuje, že se může opakovat Klondike z minulých let, protože vědci mohou žádat opět miliardové částky a v roce 2018 by měl dosáhnout příliv evropských peněz na vědu dvaceti miliard. Vicepremiér neprotestuje proti tomu, že se dotace utratí za platy vědců a za obnovu jejich přístrojového vybavení. Upozorňuje však, že půjde jen o další vyhazování peněz, pokud ústavy a firmy dostanou podporu a stát ani tentokrát nestanoví jasné podmínky, co bude ze evropské peníze požadovat. „Je bezpodmínečně nutné, aby byly jednoznačně definovány přínosy, jaké bude mít Česká republika z veřejných prostředků určených pro vědu,“ opakuje Bělobrádek mantru premiéra Topolánka, který také svého času očekával, že zásluhou lepších znalostí zbohatne celá země. Vicepremiér tím nemyslí nic nemožného. Prostě jen od vědců a techniků žádá, aby za další dotace už konečně začali psát víc špičkových článků a zvýšili vývoz moderních technologií.