Jeden z nejoriginálnějších českých ekonomů, bývalý šéf České spořitelny a viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka často obohacuje veřejnou debatu trefnými postřehy. Právě on je autorem známého výroku Václava Havla o blbé náladě při hospodářské krizi roku 2007. Schopnost, nebo spíš neschopnost Němců se v klíčových okamžicích správně rozhodovat vystihl slovy: „Němci nedělají malé chyby.“ Díky své pracovitosti, preciznosti a poslušnosti jsou schopni vyrábět auta a stroje, které poměrem ceny a kvality ve světě těžko hledají konkurenci. Naopak prohrávají v oborech, kde jsou zásadní rolí správná strategická rozhodnutí a s citem zvolená míra rizika. Typickým příkladem jsou finance.

Německý průmysl je symbolem kvality, spolehlivosti a konzervativní solidnosti. Německé finančnictví je symbolem spekulace bez citu pro věc, která jde velmi často za hranu, protože neumí improvizovat a pracovat s rizikem. Spisovatel, finanční novinář a někdejší investiční bankéř Michael Lewis proslul knihami a reportážemi ze zákulisí finančního byznysu. Po začátku finanční krize popisoval, jak si po pádu Lehman Brothers začali všichni velmi dobře uvědomovat, do jaké krize se svět řítí, a zbavovali se složitých finančních derivátů, do nichž byly rozmíchány pochybné americké hypotéky. „Jediný, kdo zůstával na trhu, byli němečtí bankéři. Speciálně z banky IKB. Všichni se jim smáli a říkali jim ‚kořeni‘ nebo ‚ti stupidní Němci z Düsseldorfu‘,“ píše Lewis. Investoři IKB velmi rychle odepsali a německá vláda ji musela v roce 2008 zachraňovat. Německý regulátor BaFin i ministerstvo financí ji opakovaně vyšetřovaly kvůli podvodům a machinacím.

Nebyla jediným německým finančním domem, který se do spekulací s divokými hypotečními deriváty namočil. Naplno v nich jela i největší Deutsche Bank. Ta se na rozdíl od britských nebo amerických bank, které spekulovaly stejně divoce, od té doby nedokázala z problémů dostat. Jen je tlačila před sebou a metla pod koberec.

Teď ji po osmi letech doběhly. Dnes se z ní stala rozbuška nové finanční krize, právě ona se může stát novým Lehman Brothers. Investoři se od ní odvracejí, hedgeové fondy z ní stahují peníze. Němečtí politici zuří a děsí se chvíle, kdy budou muset vymýšlet model, jak ji zachránit. Přestože to kabinet Angely Merkelové veřejně odmítá, kdyby došlo na nejhorší, nic jiného mu nezbude. Deutsche Bank je typickým příkladem systémově důležité banky, která padnou nemůže. Kdyby se to stalo, stáhla by s sebou mnoho dalších evropských bank, kancléřku a dost pravděpodobně by zasadila i poslední ránu euru. Němečtí politici to moc dobře vědí, ale odmítají o tom mluvit. Je to příliš citlivé.

Deutsche Bank je teď úplně závislá na rozhodnutí amerického regulátora. Ten jí za podvody a manipulace při finanční krizi 2008 udělil pokutu 14 miliard dolarů (336 miliard korun, jedna čtvrtina českého státního rozpočtu). Špatnými aktivy zaneřáděná „Deutsche“ na takovou pokutu nemá. Šéfové věří, že se s americkými regulátory dokáží dohodnout na smíru. Už se jedná o částce 5,4 miliardy dolarů. I to je ale pro banku, kterou investoři odepisují, obrovská zátěž.

Už se samozřejmě objevují spekulace, jak se Američané rozhodli přes prohnilou německou banku zničit evropskou ekonomiku. Rozehrávají se i interpretace, že je to pomsta za to, jak Brusel vymáhá po společnosti Apple miliardy za nezaplacené daně. Jenže srovnatelné, a dokonce vyšší pokuty za stejné zločiny při rozjezdu hypoteční krize vyfasovaly už dřív i velké americké banky.

Záchrana Deutsche je politicky velmi výbušná. Znamená totiž přiznání, že se za miliardy eur daňových poplatníků zachraňuje spekulant skutečně tvrdého ražení. A to spořiví a finančně velmi konzervativní Němci těžko překousnou. Mezi náturou německých střádalů a švábských hospodyň, jaké symbolizuje Angela Merkelová, a německých bankéřů, nepříliš schopných spekulantů, je totiž těžká mentální propast.

Historie Deutsche je historií nikoliv normálního solidního bankovnictví, nýbrž spekulací těžkého kalibru. Banka byla snad u všech velkých podvodů posledních let. Stejně jako další velké banky jela v manipulaci mezibankovních úrokových sazeb ve prospěch svých zisků, proti zájmu klientů. Na konci loňského roku dostala pokutu za to, že porušila americké sankce a obchodovala s Libyí, Súdánem, Íránem a Sýrií. Další vyšetřování se teď proti ní vede za to, že prala peníze Rusů, kteří se objevili na americkém sankčním seznamu.

Mezinárodní měnový fond už loni označil Deutsche za nejrizikovější banku pro celý světový systém. Je totiž skutečně globální bankou. Obchoduje v sedmdesáti zemích světa ve všech segmentech investičního bankovnictví. Ke dnu může bleskově stáhnout všechny, kdo s ní obchody uzavírali. A ty obchody jsou v drtivé většině spekulace.

Finanční krize se pak velmi rychle šíří nejen přes obchodní vazby, ale hlavně přes ztrátu důvěry. Deutsche je největší, nikoliv jediný problém německého bankovnictví. Masivní propouštění už oznámila Commerzbank a k dobré kondici mají hodně daleko i ostatní finanční domy.

Nervozitu a vztek německých politiků předvedl vicekancléř a ministr hospodářství za levicovou SPD Sigmar Gabriel, když se mu dostal do rukou interní dopis šéfa Deutsche Johna Cryana zaměstnancům, když akcie letěly na třicetileté dno. Cryan si stěžoval, že na „trhu jsou síly, které chtějí banku destabilizovat“. „Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo zuřit. Banka, která udělala ze spekulace svůj obchodní model, teď skuhrá, že se stala obětí spekulantů,“ řekl Gabriel s tím, že se skutečně bojí o lidi, kteří v Deutsche Bank pracují.

Navzdory uznání vlastních nesoudných spekulací se ale i Německem šíří spiklenecké teorie. Peter Ramsauer, šéf hospodářského výboru Spolkového sněmu z bavorské CSU, si ve Welt am Sonntag postěžoval, že obří americká pokuta „má znaky ekonomické války“.