Dosavadní ředitel odboru zahraniční politiky na Pražském hradě Hynek Kmoníček je nominován na velvyslance České republiky ve Spojených státech, protože ale dosud nemá od americké strany agrément, mluvíme v rozhovoru o českém velvyslanci ve Washingtonu ve třetí osobě.

Bývaly doby, kdy česká ambasáda ve Washingtonu stejně jako v Berlíně platila významem za něco jako menší ministerstvo ve vládě. Co vlastně může a zmůže český velvyslanec ve Washingtonu?

Já řeknu, co si myslím, že je pro českého velvyslance ve Washingtonu dosažitelné maximum. Sloučení mentálních a fyzických map. Když ve Spojených státech řeknete Vídeň, všichni vědí, že je to někde na Západě. Když řeknete Česká republika, v lepším případě začne diskuse, jestli to je střední, nebo východní Evropa, jak se tyhle Evropy liší a kde mezi nimi leží hranice. Fyzicky je Vídeň od nás na východ, čili je-li Vídeň na Západě, jsme my na Západě ještě víc. A nám se zatím nikdy nepodařilo skutečnou mapu s mapou, co mají lidi v hlavách, sloučit do jedné. Tak aby se neustále neobjevovaly otázky, kde se vlastně nacházíme. Náš velvyslanec by v Americe prostě měl být vidět jako člověk, který je automaticky za Západu.

Po roce 1989 to dlouho bylo tak, že velvyslanec si do Ameriky vezl nějaký bilaterální projekt: členství v NATO, česká jednotka při amerických intervencích, radar. Dá se jet do Ameriky bez takového projektu v kufru a nenudit se tam?

Tak jistě se dá, ale je vždycky výhodné, aby ta agenda byla tažena jedním velkým, snadno popsatelným tématem, které je možná zajímavější pro Spojené státy než pro nás nebo minimálně stejně zajímavé pro obě strany. On ten náš vztah nikdy nemůže být rovnovážný – už proto, že český velvyslanec reprezentuje zemi velikosti jednoho amerického velkoměsta. Čili on se musí zvětšit o to téma.

Jaké téma se rýsuje?

Když to popíšu dvěma slovy, tak i když se to někomu nebude líbit: Miloš Zeman. Protože se jedná o jediného prezidenta, který má v této chvíli komunikaci s prezidentem čínským, ruským a, doufejme, brzy i americkým. A zároveň je představitelem země natolik střední velikosti, že může sehrávat svoji byť omezenou, ale přeci jen komunikační roli pro některé diskuse mezi těmi velkými.

A ti velcí by se bez něj mezi sebou nebyli schopní spojit sami?

Byli, ale často nechtějí nebo v nějakou chvíli nemohou. Příklad: máme dnes dvě největší bezpečnostněpolitické agendy, které budou zastiňovat všechno ostatní: Sýrie, Ukrajina. V obou zemích má Česko svůj vlastní bezpečnostní zájem, dostatečně velký na to, aby byl popsatelný, a přitom dostatečně malý, než abychom byli vnímáni jako nevyvážený partner. Ve chvíli, kdy my zastupujeme USA v Sýrii, kdy jsme tam ze zemí NATO a EU poslední ambasáda s velvyslankyní, kdy se Syřani nemohou dost dobře napřímo bavit se Spojenými státy, a zcela jistě se nechtějí bavit skrze Francii, tak státy velikosti České republiky se přirozeně nabízejí jako občasné depozitorium zpráv, které mají dojít ke správnému uživateli. Už jsem to někde říkal: kdykoliv jsem v USA, dostávám v průměru dvě zdvořilostní otázky na ČR a asi tak 300 na Sýrii. To znamená, že každý, kdo by dnes českou ambasádu v Sýrii uzavřel, ohrozí transatlantickou vazbu naší republiky. A pokud jde o Ukrajinu: my v ní máme taky svůj zájem. Poprvé historicky je ukrajinská národnostní menšina u nás větší než slovenská. Už z toho pramení náš bytostný zájem na udržení teritoriální integrity Ukrajiny.

Aby se ukrajinská menšina u nás exponenciálně nezvětšovala?

Samozřejmě že ve chvíli, kdy by na Ukrajině nastaly problémy, které by způsobily několikamilionovou migraci, by na rozdíl od klasických blízkovýchodních a asijských běženců, kteří spíše směřují do Německa, ukrajinští asi taky směřovali tam, kde žije jejich bratranec. To by bylo k nám. Takže my na Ukrajině své bezpečnostní zájmy máme, ale všem je jasné, že nejsou tak veliké, abychom mohli být obviněni z toho, že ten náš národní bezpečnostní zájem hrajeme proti realitě. A to dává jisté diplomatické možnosti.

Jste si vědom toho, že kdyby český prezident jaksi napomáhal domluvě Ruska s Amerikou, okamžitě tu vznikne podezření, že náš stát pomáhá domluvě velkých nad hlavou a na úkor toho menšího, v tomto případě Ukrajiny?

Jakmile máte nějakou myšlenku, vždycky se obratem najdou lidi, kteří vás obviní buď z toho, že myšlenka je špatná, nebo zaměřená proti nim. Pro nás je základní optikou, bez ohledu na aktuální obsazení prezidentské funkce či vlády, národní zájem České republiky. To je normální a všichni to pochopí. Jako v obchodě: uděláte obchod s firmou A, a tím poškodíte firmu B, protože nedostala obchod s vámi ona.

Myslím to tak, že Ukrajina má mezinárodně uznané hranice, které byly porušeny jednou ze zemí, jíž by se prezident Zeman mohl snažit dělat pojítko s dalšími zeměmi.

Tady je zcela jasné, že došlo k porušení Budapešťského memoranda z roku ’94, které pro Evropskou unii kvůli precedenčnímu významu činí v podstatě nemožným uznat anexi Krymu. A bude důležité tuto optiku vysvětlit i Spojeným státům, zejména tam, kde by Spojené státy mohly být v pokušení uzavřít nějaký velký obchod, z nějž by EU byla vynechána. To samozřejmě vždycky hrozí ve chvíli, kdy Evropská unie sama neví, co chce. Viz jednání o Sýrii v Astaně, kde se nakonec u jednacího stolu kromě zúčastněných hráčů objevila i OSN, pak i USA, ale nevím, že by u toho stolu seděla EU. Jako kdyby v Sýrii už nebyla. A jsme zase u toho: ona v Sýrii je – a jmenuje se ČR.

Bude Zemana Trumpovi přibližovat i to, že oba vyhráli prezidentskou volbu navzdory vůli mediálně-politického komplexu?

Myslím, že ten komplex, o němž mluvíte vy, vznikl z toho, že někdo měl tak velký komplex z toho, že svět se stále chová jinak, než by podle něj měl. K otázce: ne mnoho. Američané netrpí čechocentrismem. Že by sledovali detaily naší politické scény, to je iluzorní. Ale je práce ambasády a pak i prezidenta při diskusi s prezidentem, aby dokázal poukázat na některé paralely, které je vzájemně mohou činit bližšími. Miloši Zemanovi se to v prvním rozhovoru s Donaldem Trumpem povedlo, protože v rozhovoru padly dvě věty, na které já jsem čekal. Ta první Trumpova věta byla: „You sound like my kind of the guy.“ A ta druhá: „You have a deal.“ Obě jsou specificky trumpovské a obě byly potřeba. Ano, ten deal je návštěva Miloše Zemana koncem dubna v Bílém domu, kdy by měli pokračovat v tématech, která po telefonu načali. Hlavním tématem byl samozřejmě boj proti politickému extremismu ve formě terorismu.

Co NATO? Trump několikrát řekl, že aliance je přežitek, minulý týden ale britská premiérka po setkání s ním reportovala, že Trump stojí za NATO na sto procent.

Pro NATO je myslím základní, aby se v očích Donalda Trumpa dokázalo prezentovat jako organizace, která není součástí establishmentu. My to tak na dálku čteme, že jakmile Donald Trump něco vyhodnotí jako establishment, začne proti tomu bojovat. Establishment je typický tím, že se bezohledně zabývá něčím, co bylo, aby mohl zapomenout na to, co je teď. Myslím, že Donald Trump se bude snažit, aby o NATO nemusel říkat, že je obsolentní, aby mohl říci, že jeho tlak na alianci znamenal, že si členské státy začaly více platit za svou vlastní obranu. A že k tomu ty státy budou více motivovány tím, pokud se aliance shodne, že přes veškeré naše politické problémy s Ruskem není v této chvíli jednou měsíčně napadena bombovým útokem z Ruska. To nám dělá Islámský stát a islámský politický terorismus.

Pojďme k působení amerických velvyslanců v Praze. Poslední dva, Norman Eisen a Andrew Schapiro, o dost víc než jejich předchůdci zasahovali i do českého vnitropolitického dění – nemyslím jen Schapirovu roztržku s prezidentem Zemanem ohledně jeho cesty do Ruska, ale předtím třeba i okázalou podporu tzv. protikorupčního tažení, podporou Rekonstrukce státu. Je pro vás takové vystupování velvyslance normální?

Já bych to nikdy nepřipisoval konkrétně velvyslanci. On je krasobruslař, vykonává piruety, ale ty mu do tance píše ústředí. A jestliže vaše prostředí po vás chce, abyste aktivně vyvážel jeho interpretaci některých amerických hodnot v politice, tak to prostě děláte. Amerika je vždycky mezi dvěma póly – mezi mesianistickým zatížením vyvézt Ameriku do světa a naopak se před ním izolacionisticky uzavřít. K prvnímu měl sklony prezident Obama, trumpovská administrativa jako kdyby se vymezovala k opačnému extrému. A jako vždycky je ideální zlatá střední cesta. Pro Českou republiku je v tomto případě ideální střední poloha v americké diplomacii: Amerika má svou roli ve světě, zároveň je ale dobré, když si uvědomí, že některé věci nejsou dost dobře přenositelné z jednoho kulturního prostředí do druhého. Můj oblíbený příměr je přesazení americké květiny do Himálaje: ta květina buďto zmutuje, nebo chcípne. Nikdy to nebude ta samá květina. A měl bych velmi vážně přemýšlet nad tím, jestli do jiného ekologického systému posílat své květiny, které tam buď mutují, nebo chcípnou – a já to pak v obou případech budu muset řešit.

Éra Václava Havla byla speciální, ale už za Václava Klause se začalo řešit, jestli to má český prezident dobré u amerického velvyslance. To samé později Miloš Zeman s pány Eisenem a Schapirem. Přeceňujeme americkou ambasádu v Praze?

Mluvíme na jednu stranu o vztahu se zemí, která je obrovským bezpečnostním garantem mírového stavu v Evropě. To se nedá podcenit. Na druhou stranu je vliv jednotlivých velvyslanců na rozhodování jejich vlád spíše poradní.

Proč se prezidentu Zemanovi nikdy nepodařilo dosáhnout přijetí u prezidenta Obamy?

Protože mezi našimi zeměmi nebyl problém a protože se mu nepodařilo najít velké téma zajímavé i pro americkou stranu, která by ho potřebovala řešit.

Teď ho má tím, kým je?

Ano, a to tím, že agenda, na které je jeho politická osobnost vybudována, má velmi zajímavé přesahy s tou Trumpovou. A ve chvíli, kdy Donald Trump bude hledat spojence v Evropě, a to dříve nebo později musí přijít, ten český partner může být tím spojencem možná víc než dřív a jednodušeji.

V Německu, i na úrovni vrcholné politiky, zažíváme výbuch antitrumpismu, ne-li přímo antiamerikanismu. Myslíte, že se tím v očích Washingtonu zvětšuje váha České republiky a podobných států, které nebudou Trumpa vidět tak nekompromisně?

Z pohledu Trumpovy administrativy je samozřejmě německá kancléřka tou političkou, kterou by podle svých slov volil Obama. A náš prezident je v očích Trumpovy administrativy ten, který řekl, že být Američan, volil by Donalda Trumpa. Proto v nás Američané mohou vidět spojence – a my to nijak nezakrýváme. Vždyť třeba na téma migrace a povinných kvót jsme v této chvíli díky pevné transatlantické vazbě získali významného spojence. Přiznejme si, že Donald Trump často hovoří tak, jako kdyby byl dalším prezidentem z Visegrádu.

Až na to, že nemá žádný hlas v Evropské radě.

Nemá. Ani prezident Obama ho neměl, a přece byl vždycky ten nejsilnější hlas ve vedlejším pokoji. Hlas tak silný, že zaznívá i dovnitř. Vždycky když jsme se s Němci snažili dohodnout, to bylo jednodušší, když jsme svoji pozici nedrželi sami a držel ji s námi někdo další, pokud možno dost velký. A co si budeme povídat, počkejte, jak až se budeme v EU bavit o ukončení ruských sankci, hlas z vedlejšího pokoje najednou bude víc slyšet i v tom pokoji evropském.

Vy jste člen ČSSD, levičák, že? V čem vaše levičáctví spočívá?

Jsem řadový člen ČSSD a sám sebe bych za levičáka považoval v přesvědčení, že podle mě trh nevyřeší vše. Například zdravotnictví nemůžete organizovat jako firmu zaměřenou na zisk. Ani školství.

Je šikovné, abychom do Ameriky posílali levičáka, když v Americe právě převzala moc republikánská strana?

A za levicového Obamy jsme měli velvyslance z pravicové ODS. To nevadí. Myslím, že pokud bych tím velvyslancem byl já, bude pro administrativu zajímavý můj vztah k prezidentu Zemanovi a Hradu, který bych si i po odchodu do zahraničí samozřejmě v nějaké formě nechával. Možná i formální vztah, o tom se teď bavíme s Milošem Zemanem.

Byl by pro vás v USA problém, že jste se v roce 2000 zúčastnil slavné Šloufovy mise do Saddámova Iráku? (Delegace jela do Bagdádu v utajení, dohadovala se irácká splátka dluhu, která by posléze byla investována do oprav rafinerií v zemi – pozn. red.)

Nebyl, protože tam jsem byl právě s americkými republikány.

Tehdy ta vaše mise – vedl ji Miroslav Šlouf – vzbudila v Americe nevoli, nebo mám špatnou paměť?

Zajímavé je, že tuhle otázku, kterou vždycky jednou za tři roky dostanu od českého novináře, jsem nikdy nedostal v Americe. Byli tam lidé s blízkými vazbami na republikánskou stranu, proto se to taky demokratické administrativě tak moc nelíbilo. Já tam byl kvůli penězům, českým pohledávkam, tehdy opakovaně vedených na příjmové straně českého rozpočtu. Osud Saddáma Husajna je mimochodem ukázka toho, jak se všechno vyvíjí: nejdřív to byl spojenec Západu proti radikálnímu islámu, posléze hlavní nepřítel a nakonec připomínka toho, že svět je složitější, než si někteří lidé mysleli.