Autoři televizní Hry o trůny velice dlouho a velice důkladně ujišťovali publikum, že Jon Snow je mrtvý, a že seriál tak přišel o jednoho z mála skutečně ctných hrdinů, jenž si v davu postav mohl nárokovat označení protagonisty, navíc velmi oblíbeného mezi divačkami.

„Je mrtvější než mrtvý,“ řekl letos na jaře jeden z režisérů seriálu David Nutter v odpovědi na starostlivý dotaz prezidenta Obamy. Možná by se teď měl na ulici častěji ohlížet přes rameno, jestli na něj neletí dron. Protože Jon Snow, jak se miliony diváků minulý týden dozvěděly, tak docela mrtvý není. Oči otevřel, nadechl se. A byl to tedy pěkný antiklimax. Těžko to ale vyčítat výhradně autorům. Napínat globální publikum je úkol v něčem možná až nezvládnutelný. Pokud hladina zájmu dostoupí určité výše a internet je několik měsíců přetížený spekulacemi, je prakticky nemožné diváctvo skutečně překvapit. O čem a jak vyprávět ve světě, kde se všechno rozkecá nebo na tom přestane záležet? Má smysl chystat pro spekulující publikum nějaká velká odhalení? A pokud ano, pak jaká?

V poslední scéně loni vysílané páté řady Hry o trůny to Jon Snow (Kit Harington) fatálně schytal. Nastoupili na něj jemu podřízení členové Noční hlídky, neznalí souvislostí se domnívali, že je zradil. Jeden po druhém do něj bodali dlouhými noži. Jon Sníh padl. Do sněhu. Pod ním se rozlévala kaluž temné krve. Jeho oči byly prázdné a nehybné, u úst ani stopa po obláčku páry, kamera ho ukázala dost dlouho na to, aby nebylo nejmenších pochyb. Oči setrvale nehybné a nemrkající, dech absentující, krvavá kaluž utěšeně narůstající. Tutový exitus. Pokračování za rok.

Publikum ovšem tu informaci odmítalo přijmout a dalo se do spekulací – možná ten exitus nebyl tak tutový, možná se ty mrtvé oči pohnuly hned potom, co vypnuli kameru. Anebo: nedaleko místa vraždy se přece vyskytuje Melisandre, ta mocná čarodějnice, jejíž charakter je sice krajně sporný, schopnosti má ale značné. Možná by mohla Snowovu smrt změnit v epizodu charakteru jaksi neterminálního. Autoři dokola opakovali: Je mrtvý. Smiřte se s tím. Představitel Jona Snowa Kit Harington je v tom podporoval: Je mi líto, ale jsem mrtvý. Internetoví slídilové ho ale párkrát vystopovali na místě natáčení (Jon Snow možná bude vystupovat v nějakém flashbacku), a především – publikum došlo ke shodě na tom, že zabití téhle postavy nedává z hlediska potřeb vyprávění žádný smysl a ani série, která si ve vybíjení protagonistů libuje, by něco takového neudělala jen tak. Avšak autoři dál opakovali to svoje, i Obamovi na nos bulíky věšeli – a pak to přišlo. Druhý díl šesté série. Ser Davos se Melisandre ptá, jestli by se s tou mrtvostí Jona Snowa nedalo něco udělat. Ona dělá fóry. Zná sice pár fíglů, ale mrtvého ještě nekřísila, navíc teď prožívá hlubokou krizi důvěry. Ale nakonec to zkusí, úkony provede, zaklínadla oddrmolí. A nic. Od diváka se v tu chvíli očekává zklamané přesvědčení: nějak to nevyšlo. Jenomže pak Melisandre odejde a tělo Jona Snowa v místnosti samo zůstane, najednou a zčistajasna oči otevře a prudce se nadechne. A je to. Překvápko? Ani ne. Celá ta scéna působila jako udělaná z povinnosti, je tady ještě jedna lapálie k vyřízení, tak ho teda pojďme vzkřísit, ať to máme z krku. Nějak tu povinnost zvládli, Kit Harington se pak dotčenému publiku omluvil: Trochu jsem vám lhal, stane se.

Jak parádně vytočit fanoušky

Podobným způsobem si letos zavařili tvůrci jiného globálně a masově populárního seriálu – Živých mrtvých (The Walking Dead). Postapokalyptického dramatu o skupině přeživších ve světě promořeném zombie, rovněž proslulého ochotou odrovnávat důležité postavy jako na běžícím páse. Jednoho z populárních hrdinů, Glenna (Steven Yeun), nechali zemřít. Nebo přesněji – ukázali jej zavaleného hromadou zombíků na místě, z nějž nevedla úniková cesta, křičícího, zatímco žraví nemrtví cupovali jeho útroby. Autoři v rozhovorech o postavě mluvili jako o mrtvé, její představitel v příštím díle zmizel z titulků. S Glennem je amen. Jenomže diváci to tvůrcům nebaštili, neviděli záběr, na němž by to Glenn měl už jaksi nezpochybnitelně za sebou. A měli pravdu – o pár pokračování dál se hrdina objevil zdravý jako rybička. Jeho přežití autoři vysvětlili předvídatelně nejapným způsobem – úniková cesta tam byla, útroby nebyly Glennovy a tak dále. Fanouškovská obec, spíš než aby ji ten „převratný“ vývoj překvapil, byla parádně vytočená. Nemalou její část dál pobouřilo vyvrcholení poslední odvysílané série Živých mrtvých. Byla v něm uvedena figura nového ústředního padoucha Negana (Jeffrey Dean Morgan), měl to být impozantní vstup. Několik důležitých postav se dostalo do zajetí jeho tlupy, on k nim pronesl velice dlouhý monolog, oznámil jim, že jednoho z hrdinů umlátí baseballovou pálkou omotanou ostnatým drátem. Stalo se. Scéna je ale ukázána ze subjektivního pohledu oběti, její totožnost tak zůstává neodhalena. Přesněji, není odhalena divákovi, který vůči aktérům zůstává jaksi pozadu – oni dobře vědí, kdo byl zabit, to jenom autoři se rozhodli to lidem neukázat, počkat s tím do podzimu, kdy půjdou další díly. Pohráli si s nimi, nic víc.

Jenomže vyprávění by nemělo být jenom nějaká manipulativní hra, která se navíc v propojeném a spekulujícím světě hraje čím dál obtížněji. Hra o trůny i Živí mrtví jsou zábava pro masy, ale prezentují se a do určité míry i jsou taky vážná věc. Přistupují vážně ke svým postavám, ukazují je jako bytosti s nějakým vnitřním životem, které ve vyhrocených situacích musejí činit vyhrocené volby. Díky tomu může diváctvo snadno přijmout fantaskní, možná absurdní okolnosti a kulisy jejich životů – jsou obydlené lidmi, jejichž lidství je jaksi uvěřitelné. Jejich světy mají s tím naším přes všechny extravagantní odlišnosti taky ledacos společného, lidské skutky v nich vedou k nějakým důsledkům, člověk je vláčen okolnostmi, zároveň má ale pořád nějakou svobodu volby a tak dále a tak podobně. A postavy těch seriálů v něm procházejí mimo jiné taky zkouškami lidství, obstávají v nich všelijak a pak se s tím zase vypořádávají – a nakonec právě tohle ta díla nejsilněji táhne a vede publikum k tomu, aby je roky sledovalo. Ne draci a zástupy zombie, to jsou jenom jistě atraktivní rekvizity. Autoři Hry o trůny a Živých mrtvých za roky vysílání jistě mnohokrát různými směry ujeli, v tom základním se jim ale daří uspět alespoň tak často, aby jejich příběhy měly dramatický tah a snad i nějaké opodstatnění a aby se jejich postavy milionům věrných diváků za tu dobu dostaly pod kůži. V okamžiku, kdy do vyprávění vstoupí rádoby efektní a manipulativní hra, ale to spojení mohou ohrozit. Ukázat publiku, že nejde o nic víc než o moc autorů pohrávat si s divákovou myslí, žádný jiný význam jako kdyby to celé nemělo.

Jak zůstat věren svému dílu

Tahle hra se navíc stává čím dá těžší a zároveň méně účinnou, zvlášť pro ty tvůrce, kteří měli to štěstí a jejich dílo se stalo masově oblíbeným. Čile komunikující masu je totiž prakticky nemožné překvapit nějakým velkým odhalením, které jí otřese půdou pod nohama, ohromující a nečekanou pointou, zvlášť je-li nějakým způsobem signalizovaná, většinou to tak bývá. Způsobů, jak rozřešit nějakou dramatickou situaci, většinou není zrovna moc – pokud autor nerezignuje na logiku, pravidla světa, v němž jeho postavy žijí, a jejich charaktery. Jon Snow je buď mrtvý definitivně, anebo se ze světa mrtvých vrátí (pravděpodobně ne docela jako Jon Snow), Glenn útok zombíků přežil, anebo ne, Negan tou pálkou umlátil někoho z malé a jasně definované skupiny lidí. Je možné se spolehnout, že spekulacím propadlí diváci si mezi všemi těmi extravagantními nesmysly na netu přečtou i to, co se skutečně stane, po všem tom čekání uvidí něco vlastně už dlouho známého. Dlouhé očekávání bude nějakým způsobem zklamáno, protože možná bylo nepřiměřené. To neznamená, že by autoři měli rezignovat na snahu publikum překvapovat – koho by taky bavilo sledovat příběhy, jež se odvíjejí přesně tak, jak jeden sám čekal. Přestává ale být prakticky možné vyprávění na nějaké velké pointě založit, táhnout k ní diváka jako oslíka za mrkví. Už první velký hit nové seriálové éry – Ztracení – na tohle hodně doplatil.

Roky se lidi na síti vášnivě dohadovali, co to celé vlastně znamená, zatímco autoři se s pokračováním série čím dál složitěji zamotávali do mytologie, již vytvořili. Nakonec to celé nějak rozsekli, ale bylo už vlastně pozdě a třesk to velký nebyl. Nejenom proto, že odhalení, že všichni jsou už tak trochu mrtví, v něčem potvrzovalo tu nejohranější diváckou teorii, ale taky proto, že od určitého momentu se s nějakým uspokojivým rozřešením ohlášené záhady, podobou velikého odhalení skoro přijít nedá. Alespoň ne nějakým manipulativním způsobem.

Může to nakonec znít pateticky, ale ta divácky nejuspokojivější finále, která neztratí na síle, ani když je člověk vidí podruhé a ví, jak to všechno bylo, jsou ta, v nichž autoři zůstali svému dílu jaksi věrní. Nechali ho vyvrcholit tak, aby vyniklo ústřední, nejvnitřnější téma série. První řada Temného případu spustila v publiku mraky dohadů, spekulací a teorií – jak to všechno bude, co to celé znamená… Vyvrcholení příběhu dvou detektivů z Louisiany se ale tolik netýkalo tajemných vražd dětí a ještě tajemnějšího společenství mocných, které za ním stálo, jako spíš toho, co série celou dobu popisovala zblízka a výstižně – dvou mužů, kteří se snaží vypořádávat se se světem kolem, ducha toho světa, plynutí času. Fantastická druhá série nekončila nějakým efektním rozuzlením, při němž by se hodně střílelo a padalo hodně „hlášek“, ale spíš melancholicky, až něžně, blízko postavám. Ve finále Breaking Bad se stalo, co se stát muselo, a všichni to věděli, konec Waltera Whitea to ale nepřipravilo o emocionální sílu a autorům se v jednoduchém posledním záběru podařilo vyjádřit pomíjivost všeho, čeho ten v drogového krále se přerodivší učitýlek dosáhl. Publikum se možná bez velkých překvapení obejde docela dobře. Nebo spíš té skutečné překvapivosti se dá dosáhnout tehdy, když autoři nějakým nečekaným či pronikavým způsobem nasvítí obraz, který divák už třeba viděl, jenom si úplně přesně neuvědomoval, co na něm vlastně bylo.