Prokázání právní, případně trestní podstaty je úkolem policie a žalobců. Z čistě politického pohledu je ale na první pohled vidět, že Andrej Babiš udělal při obstarávání své víkendové haciendy Čapí hnízdo levárnu. Na klíčové roky ji vyvedl do firmy s neznámými majiteli, aby tato mohla získat padesát milionů z evropských dotací na podporu určenou pro malé a střední firmy. Na první pohled je to jasné proto, že se Andrej Babiš sám veřejně k vlastnictví dotovaného Čapího hnízda hlásil. (Jak v dokumentu Víta Klusáka Matrix AB, tak třeba v rozhovoru pro časopis Včelař či svými hláškami na Twitteru.).

Dá se kolem toho všelijak rétoricky chytračit, vymlouvat se, že to nikdy nepatřilo Andreji Babišovi jako „fyzické osobě“, a dělat podobné kličky. Podstata je ale jasná. Evropské dotace, z nichž se financovalo Čapí hnízdo, nebyly nikdy dostupné na příspěvky na víkendová sídla miliardářů. Bylo by skutečně zvrácené, kdyby evropští daňoví poplatníci byli ochotni něco takového platit. Babiš dotaci přinejmenším z čistě společenského a politického pohledu zneužil.

Dotuje vám Brusel chatu?

Řada Babišových případů, které vyšetřují nejrůznější české i evropské instituce, je složitá a pro běžného voliče, jenž se detailně neorientuje ve finesách veřejných zakázek, dotací a střetů zájmů, abstraktní a těžko srozumitelná. Točí se v nich miliardy na obtížně představitelné věci. Patří sem biopaliva, případ podezřelých zakázek firmy Agrotec v České poště, ohnutí pravidel pro čerpání dotací pro velké firmy.

Čapí hnízdo je z politického pohledu jiné. Konkrétní a velmi srozumitelné. Je to padesát milionů korun dotace na víkendovou haciendu. Kdo z vás to má? Kdo se může pochlubit, že na svou chatu, chalupu nebo horský apartmán získal miliony z evropských dotací? Je to příklad, na němž může značné části společnosti dojít, co je Andrej Babiš skutečně zač.

Každý i méně bystrý politický soupeř by takovou příležitost využil. Zvlášť když za Andreje Babiše jako svého ministra financí nese jako premiér zodpovědnost. Když vidíte, že někdo zneužívá na víkendový ranč dotace, a mlčky s ním dál sedíte ve vládě, stáváte se jeho komplicem.

Bohuslav Sobotka i koaliční lidovci se ale snaží Čapí hnízdo vytěsnit. Není to jen strach, jak by razantní, prchlivý Babiš se svou obrovskou ekonomickou a mediální mocí na ostřejší kritiku vládních partnerů reagoval. Je to politická strategie, jež je postavená právě na strachu. Proto se především ČSSD drží zpátky.

Netřeba znovu připomínat, že s takovou náloží podezření by musel dnes i v minulosti každý jiný politik rezignovat. Andrej Babiš a jeho média by byli první, kdo by na to tlačil. Sociální demokraté se bojí, že kdyby na Babiše tlačit začali, přejde, jak je jeho zvykem, do protiútoku a začne vyhrožovat odchodem z vlády.

Už dnes se při dotazech na financování Čapího hnízda nebrání věčně. Vykřikuje, že je to další pokračování cílené kampaně proti němu, vedené tradičními stranami, jež chtějí jeho, který přišel čistit českou politiku od zlodějin, za každou cenu odstranit. Sám velmi mazaně připomíná předchozí kritiku kvůli spolupráci s komunistickou Státní bezpečností nebo nově kvůli zvýhodnění biopaliv. Utvrzuje tím svůj obraz bojovníka proti starému prohnilému politickému systému, který na značnou část lidí stále funguje. Babiš je na rozdíl od svého koaličního partnera Bohuslava Sobotky hráč připravující se na všechny alternativy. Trpitelská role je přesně tou image, kterou by Babiš nasadil po případném odchodu z vlády.

Luxusní dvojrole

Z jeho různých výroků v posledních týdnech je ale zřejmé, že Andreji Babišovi se z vlády skutečně nechce. Dobře si uvědomuje, že má obojí. Na jedné straně obrovskou moc a přístup k informacím, které s sebou nese jeho post ministra financí, ale i křesla jeho dalších ministrů. Přesto všechno si na druhé straně dokáže držet pozici toho, kdo jde proti sytému. Tradičně ji upevňuje útoky na svého premiéra Bohuslava Sobotku, který je jeho největší soupeř. Babiš se podle toho chová, Sobotka nikoliv. Šéf ANO si zároveň velmi dobře uvědomuje, že pobyt ve vládě v této atmosféře přináší další velké bonusy. Ekonomika rekordně prosperuje a lidé mají vždycky dojem, že na tom mají zásluhu ti, kdo zrovna vládnout. Navíc cítí v migrační krizi ohrožení, což je unikátní příležitost předvést, že je umím chránit. I bonus za starost o bezpečí bere ten, kdo je u moci. I kdyby opozice přicházela jako první se sebelepšími nápady. Právě Babišovi se nejvíc dařilo zaujmout svými názory k migrační krizi.

Když máte unikátní šanci těžit z toho, že jste vlivný insider, a zároveň vás považují za outsidera, proč se té luxusní dvojrole vzdávat?

Sociální demokraté a lidovci by v ataku na Babiše museli zajít skutečně hodně daleko, aby ho donutili k odchodu z vlády. Byla by to klasická hra nervů, v níž je vždy pro vnitřní klid důležité vědět, co je zájmem vašeho protihráče. A Babišovým zájmem je jednoznačně zůstat v kabinetu. Ideálně s co nejvíce vynervovanými a slabými partnery, k čemuž mu především sociální demokraté nahrávají.

Strkají hlavu do písku, protože ten odchod považují za reálnou a nebezpečnou variantu. Bojí se toho, že je Babiš onálepkuje jako ty, kdo rozbili úspěšnou vládu, která tady přece lidem zařizovala rekordní prosperitu a bezpečí. Ale ještě víc se bojí toho, co by Babiš začal předvádět z opozice. Toho, jak by jeho média v plné síle začala metat špínu a posilovat obraz Babiše jako statečné oběti prohnilého systému.

Je to ten typ úvahy, že antisystémového predátora je lepší svázat vládní odpovědností a připravit ho o apel protestu. V české polistopadové historii se takto čas od času spekulovalo o oslabení komunistů tím, že se zatáhnou k vládní odpovědnosti. Jako to kdysi udělal francouzský socialistický prezident Francois Mitterand.

V případě Babiše ta paralela ale nefunguje. Sedí totiž ve vládě, a přitom sbírá protestní hlasy nespokojených. Pokud budou sociální demokraté pokračovat ve vytěsňování babišových extempore a neustále mu ustupovat, bude Babiš neustále sílit a oni stagnovat nebo oslabovat – stejně jako koaliční lidovci. Babiš díky své luxusní dvojroli insidera a outsidera podle různých průzkumů za ty dva vládní roky posílil kolem deseti procent. Sociální demokracie nezískala vůbec nic. Spíš ztratila. Když bude stále stejně defétistická, bude to dál pokračovat.