Závěrem svých biografických úvah (Paměť esejisty, Atlantis 2006) jsem napsal: „Zeměpisná poloha poblíž křivolaké čáry duchovního zlomu mezi Západem a Východem, mezi Čechy a Němci, mezi zbožnou pokorou a iluminátskou pýchou poznamenala mou existenci nejvíce. Právě skrze tuto zkušenost četných duchovních i politických fraktur jsem vlastně Čechem, ale také Středoevropanem. …

Ve srovnání s tím, co prožili mí rodiče narození v první dekádě 20. století, já a mí vrstevníci jsme vyvázli z dějin ještě poměrně lacino. Tak se nám alespoň zatím zdá. K českému údělu však trvale patří pobyt na hranici tektonických zlomů.“ Jeden z recenzentů tenkrát reagoval nevrlou poznámkou o překvapivém apokalyptickém tónu. Byl by udiven i dnes, kdy českými médii i veřejností zmítá přímo psychické vlnobití skutečných i zálibně prožívaných a demagogicky vytěžovaných strachů?

Příčiny neklidu jsou zřejmé a poměrně početné: řecký dluh, ruská agrese na Krymu a válka na východní Ukrajině, migrační vlna, brexit. Přidružují se úvahy o významu dominantního vlivu Německa. Pro Čechy jistě ne druhořadé téma. Škodolibější eurooptimista by mohl podotknout, že na roli, již hraje v posledních letech Berlín, si můžeme ověřit, jak by asi vypadal politický provoz Evropy národních států bez bruselského aparátu. Ale kdo by si opravdu přál, aby v Aténách, v Minsku, v Istanbulu, případně s Donaldem Trumpem v Bílém domě místo kancléřky Merkelové jednali Jean-Claude Juncker, Martin Schulz nebo snad Federica Mogheriniová?

Jsem přesvědčen, že tak jako v dávné i nedávné minulosti poměry v Česku i dnes nejvíce závisí na vývoji v Evropě jako celku a ve střední Evropě zvláště. Zúčastnili jsme se evropských dějin v čase šíření křesťanství, v době obrany Evropy před Mongoly a Turky, za náboženských válek, za imperiálních sporů o rozhodující vliv na kontinentě, při budování průmyslové společnosti, za výbuchů nacionalistického i ideologického sektářství. Vždycky jsme byli „při tom“. A opět budeme. Záleží ovšem i na tom, v jaké kondici bude Česká republika.

Zkouška dospělosti

Optimisticky soudím, že žijeme na území obhospodařovaném zastupitelskou demokracií, vybavenou v podstatě fungujícím aparátem, poprvé od roku 1939. Myslím si to proto, že Česká republika dosud celkem pragmaticky a vlastními silami překonala dvě velké (a ovšem i řadu menších) vnitropolitické krize.

První zkouškou dospělosti byl sám vznik státu, tedy rozdělení Československa. Událost, jíž se Evropa svého času obávala – ve světle krvavé krize v Jugoslávii – mnohem víc než my, prošla hladce, kvalifikovaně řízena s pragmatickou pečlivostí. Vlády, zastupitelské sbory a státní aparáty Česka i Slovenska vyvodily v létě 1992 věcné důsledky z výsledků všeobecných parlamentních voleb. Průběh celé akce byl svižný, plynulý, nestál nás jediné rozbité okno, jediný lidský život. Nikoho vlastně tenkrát ani nenapadlo, že by mohlo dojít i na kalašnikovy, avšak v Německu i Rakousku takové obavy nebyly výjimečné.

Okna bychom jistě zacelili. Ale každá prolitá kapka krve by nás i Slováky přišla v následujících letech zpropadeně draho. Jestli jsme měli kdy příležitost prokázat před Evropou, že meziválečná ČSR nám odkázala humanismus spojený s praktickým smyslem pro realitu, bylo to právě v době dělení Československa. Nebyla to možná naše nejskvělejší hodina, ale nebyly to ani dny výbuchů zaslepené nepříčetnosti.

Dodnes se skoro pravidelně objevuje výhrada, že rozdělení státu nepředcházelo referendum, v němž by občané vyslovili svůj názor, případně přání po zachování Československa. Avšak pokud bychom se opravdu shodli na tom, že referendum mělo skutečně zásadně ovlivnit průběh událostí, znamenalo by to, že výrok širší veřejnosti bychom nadřadili ústavě zastupitelské demokracie, která konkrétní řešení problémů svěřuje příslušným institucím. Tehdejší i dnešní kritici způsobu rozdělení Československa také pomíjejí, že průzkum veřejného dění se v roce 1992 konal.

Byly jím přece jarní parlamentní volby, v nichž byly zvoleny dvě velmi odlišné národní reprezentace. Mezi ODS a HZDS nebyly jen zásadní programové rozdíly. Lišily se i základní slovníky, jimiž se politici obou národů úspěšně domlouvali se svými voliči.

Tenkrát jsme se prostě setkali se skutečností, ostatně dobře známou z našich soukromých životů, že občas nemůžeme mít všechno, co chceme. Důležité bylo, že krizová situace byla věcně zvládnuta příslušnými institucemi, nikoliv komplikována manifestací negativních nálad. Rozdělení státu snad zejména v Praze zanechalo jistou porci kalných nálad, avšak stejně dobře je můžeme chápat jako doklad zralosti a akceschopnosti obou nových států.

Poté byl vývoj v ČR občas provázen a ilustrován projevy užší nebo širší nespokojenosti (výzva Děkujeme, odejděte! či televizní krize apod.). Ty byly, jak zpětně nahlížíme, více nebo méně lobbovány ve prospěch některých konkrétních zájmových uskupení a byly vesměs pomíjivé. Za skutečně významný střet, v němž šlo případně o změnu charakteru vládnutí v této zemi, považuji dění na počátku léta 2013.

Zpětně lze zajisté rozpoznat poměrně dlouhodobou přípravnou fázi spočívající v tom, že média i část politické scény upřela vyhraněnou pozornost na korupci ve veřejné správě. Specialitou této několikaleté kampaně, která možná původně měla získat médiím platící zákazníky a diváky, ale která se posléze vymkla aktérům poněkud z kontroly, bylo zdůrazňování, ba glorifikace role represivních, zejména policejních složek.

Vypadalo to posléze tak, že policie je snad jediným objevitelem a ručitelem pravdy v tomto státě. A pak snad ještě několik investigativních novinářů, o jejichž motivech nebylo slušné pochybovat. Za stavu, kdy každý, kdo vyslovil podezření vůči ministrovi, primátorovi, starostovi, zastupitelstvu byl – bez ohledu na osobní motivaci – veleben jako národní hrdina, nebylo divu, že akceschopná složka mocenského aparátu přikročila k činu. Situaci jistě také nahrálo, že čerstvě přímo zvolený prezident netajil ambice zasahovat do výkonné moci: Miloš Zeman slíbil svržení vlády Petra Nečase.

Odnesl jsem si z tehdejšího dění dvě výrazné vzpomínky, jež ani plynoucí čas příliš neoslabil. Při pohledu, jak mně osobně nijak zvlášť sympatická žena je voděna před kamerami s pouty na rukou i na nohou, mi více než postižené bylo líto české demokracie. Vůbec spektakulární způsob zatýkání sotva vycházel z obavy, že zajišťovaná bude ohrožovat policii, nýbrž se jednalo o očividnou manifestaci moci. Dívejte se, jak jsme schopni s vámi přes noc zatočit, padni, komu padni! Až vám dveře vyrazí kukláči, budete takhle malincí!

Živě si též vzpomínám na televizní přenos tiskové konference, na níž nám bylo sděleno, že bylo právě odhaleno rozsáhlé a bohatě strukturované protistátní spiklenecké a sabotážní centrum, tentokrát nevedené bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, nýbrž někým sice dosud nezatčeným, avšak rovněž funkčně vysoce postaveným. Prezentované údaje spojovala jména politiků a nepopulárních byznysmenů s údaji o zabavených kontech, penězích v hotovosti, a dokonce cihlách zlata. Ukazovány nám byly také zajištěné pytle písemností a spousty počítačů.

Neměli jsme pochybovat o tom, že skupina vysoce kvalifikovaných osobností nás uchránila nejhoršího, totiž obecného propadu státu do všeobecné korupce a kupy dalších nemravností. Pamatuji si na dojem z té tiskovky možná i proto, že se v mé paměti uložil poblíž místa, kde spočívá vzpomínka, jak jsem byl co gymnazista nucen naslouchat hodinovým rozhlasovým přenosům procesu s Rudolfem Slánským a spol. I tentokrát byl celkový dojem z dobového dění tísnivý, i když pracující už neodhlasovávali rezoluce požadující přísné potrestání zrádců.

To, co se dělo potom, už nebylo až tak deprimující. Celá okázale odstartovaná causa, v níž byly smíšeny vysloveně bulvární motivy s výbojně radikálními názory některých právníků na korupci i po komunisticku po léta mediálně šířené nechuti vůči některým jménům z podnikatelské sféry, celá tato kapustovitě hustá směska snad důvodných podezření, ale rozhodně i mazané demagogie byla krok za krokem rozčleňována a po částech postupně analyzována a odkládána stranou. Ze vší pompy – jíž se asi podivily bývalé špičky StB, která se naopak štítila pohledu veřejnosti, a proto zatýkala celkem diskrétně – zbylo několik rozvleklých soudních řízení. V nich se ale o žádném spikleneckém a sabotážním protistátním centru nejedná. Naše státní a justiční instituce situaci racionalizovaly.

Je ovšem asi pravda, že kdyby se prezidentu povedlo po pádu Nečasovy vlády získat ve sněmovně důvěru pro vládu jmenovanou takříkajíc z volné ruku anebo kdyby v následných parlamentních volbách získalo účelové seskupení známé jako SPOZ dostatečný počet hlasů pro zajištění účasti ve vládní koalici, můj instinktivní soucit s českou demokracií by asi – v nastoleném poloprezidentském systému – jen a jen narůstal. Jak se však věci vyvíjely, nabyl jsem naopak lepší nálady. Zatím věřím, že mohu věřit, že žiji v demokratickém státu, jehož instituce nejsou zevnitř vážně ohrožovány. Je ovšem jasné, že kromě nadějí ve stabilitu si s sebou do budoucna vlečeme i břemena.

Chceme pomazaného vládce?

Problematickým vývojem například prošla funkce prezidenta České republiky. Na počátku stála osobnost Václava Havla. Ten se těšil výjimečné osobní oblibě a také rád zdůrazňoval svou nezávislost na institucích spjatých s politickými stranami. K dosti podobné autostylizaci se pak uchylovali i Havlovi nástupci. Pro jednoduchý popis postupného vývoje obrazu českého prezidenta dnes stačí stupňovat adjektivum tíživý.

Máme tedy určitý problém: opravdu očekáváme od svých prezidentů, že se budou chovat jako zcela samostatný a nikomu neodpovědný politický fenomén? Má prezident vskutku právo manifestovat svou vlastní zahraniční politiku, odlišnou od vládního programu? A pokud se český prezident opravdu domnívá, že jeho úkolem je záškodnická válka proti vládě a dalším státním institucím, není pro něj vlastně škoda Pražského hradu? Neměl by přesídlit do levnějšího partyzánského srubu v Beskydech, odkud by se svou osobní družinou podnikal politické výpady? Ušetřili bychom.

Nezáleží snad ani tak na tom, zda parlament poněkud omezí, či neomezí prezidentské pravomoci, jako spíš na tom, zda se chceme, či nechceme opravdu rozejít s monarchistickou tužbou po extra lidem pomazaném vládci. Chceme? Nechceme?

Ke svému přesvědčení formulovanému úvodem, že totiž situaci Česka v zásadě určuje jeho poloha na hranici politických i kulturních tektonických zlomů, dodám, že té myšlence jsme v posledních letech odvykli. Zdálo se nám, že jsme „uvnitř“ evropského společenství, nikoliv na riskantních hranicích konfliktních zón. I dnes doufáme, že tento koncept platí, i když možná pouze podmíněně. Totiž tehdy, pokud EU vybalancuje záchvěvy vyvolané migrační vlnou, ruskou agresí vůči Ukrajině, brexitem.

Pocit nejistoty vyvolává také téměř „rakousko-uherská“ ležérnost vůdčí skupiny v Bruselu vůči akutním problémům Evropy. Nic neměnit, k ničemu se nevyjadřovat, jenom pokojně setrvávat v klimatizovaných bruselských kancelářích, jež jsou v nejvyšších patrech zřetelně provoněny „osmašedesátnickými“ kadidly levicového inženýrství. Jakási malá stabilizace v Evropské komisi skoro začíná připomínat jakešovskou éru vlády KSČ.

Snížená pohyblivost, až netečnost reprezentace EU je také příčinou strmého vzestupu role Berlína. Proti němu v zásadě nemůžeme mnoho rozumného namítat: někdo si tu musel vzít slovo a převzít odpovědnost tváří v tvář akutním problémům. Ostatně kromě návrhu řešit migrační krizi povinnými kvótami se Praha s Angelou Merkelovou v ničem zásadně nerozchází. Stabilní a významné, diplomaticky akceschopné Německo je i pro nás nadějí, že se Evropa pod tíhou aktuálních nejistot nezačne rozpadat do regionů, jež se navzájem budou stále více odcizovat vlivem partikulárních zájmů a vášní. Když už tuto naději po brexitu očividně není schopna zajistit EU…

Ale co nastane zítra? Co když si v Berlíně na prstech spočítají důsledky brexitu, impulzivního Trumpa v Bílém domě, tlak řeckých finančních nároků, věčnou francouzskou labilitu, vytrvalé nevrlé poučování z Varšavy, Prahy, Bratislavy a Budapešti, neutuchající příboj ilegální migrace a netečnost Bruselu. Pak si možná také spočtou, že k jakési stabilizaci situace povede dohoda s Putinem o novém rozdělení sfér vlivu v Evropě. I na ten Istanbul by mohly mít užitečný vliv nějaké ty občasné přelety závojů MiGů nad Černým mořem. A Ukrajina? Ruce pryč od země, kde nerozhodují voliči a vláda, nýbrž zájmy lokálních atamanů.

Ruská vyhlídka

Co by v takové Evropě národů zažilo Česko, až by na našem území převážily vlivy nejmenované mocnosti, při nichž by se Berlín prostě díval trochu do země a trochu stranou? Asi nic, co už bychom tak trochu neznali. Rozmnožily by se nám politickohospodářské konglomeráty, jež by důkladně a nákladně zkoumaly velkolepé projekty, průplavy, průsmyky, koridory, tunely. Jejich političtí představitelé a manažeři by nám ještě drzeji než dnes dávali najevo, že sice stojí o naše peníze, ale svou moc odvozují od patronů, jejichž jméno neradno vyslovovat nahlas.

Sem tam by nějaký rýpal byl odveden před kamerami do vyšetřovací vazby a jeho PC a písemnosti by byly zabaveny k bedlivému prostudování. Po čase by byl dotyčný propuštěn a možná by ani nebyla vznesena žaloba. Ale mezitím by zase sebrali někoho jiného nebo jinou. Ctižádostiví akademici by určitě pochopili, že je záhodno spolupracovat s Institutem Zdeňka Nejedlého pro studium slovanských vztahů a jistě by se našel nějaký ten církevní hodnostář, který by vývoji požehnal v dojaté vzpomínce na východní kořeny našeho křesťanství.

Oficiální jazyk i společenské konvence by ovládla žoviální obhroublost a všichni bychom opět přivykali pantátovské duchovní otylosti, hojně zalévané pivem a vodkou. Elegantněji řečeno: pokud by Rusové dostali příležitost, opět by nás s pomocí dobře vydělávajících kolaborantů zavlékali do svých věčných potíží s modernitou, jež ale vůbec nejsou českým problémem.

Tváří v tvář takové noční vyhlídce bychom měli být možná poněkud pružnější a čilejší ve vztazích k západní Evropě. Naším zájmem není jen to, aby to fungovalo dobře u nás, ale i kolem nás. A také bychom se měli starat o svou vlastní identitu.

První republika dvacet let vystačila s idylickými vyprávěními o náboženských válkách v 15. století, o popravě na Staroměstském náměstí a Růžovém paloučku exulantů, strhujícím příběhem o vynalezení spisovné češtiny obrozenskými jazykovědci a bitvou u Zborova. My jsme zvyklí občas si připomenout statečné legionáře, odvážné stíhače RAF, muže bojující v kryptě do posledního náboje a politické vězně z 50. let, kteří uhájili svou lidskost i vůči teroru.

Ano, bez těch vzpomínek se neobejdeme, ale jsou to přece jen vesměs naučení z dob, kdy lidský život v Evropě neměl valnou cenu. A pro dorůstající mládí historismus ztratil přitažlivost. Je třeba žít a rozhodovat se zde a nyní. Měli bychom být schopni shledat důvody a způsoby českého lidského vyzrávání i dnes, kdy se nám vlastně daří velice dobře.

V posledních měsících ovšem vychází najevo, že stoupající výroba a prodej automobilů nás přece jen nechrání před temnými pocity úkornosti i případnými návaly okamžité paniky. Můžeme významněji ovlivnit vlastní pochopení lidského osudu? Místo vyhlížení utopických rájů, jemuž se tak ráda věnovala česká inteligence ve 20. století, zkoumejme, jak fortelně česky uchopit břemena a strachy současnosti, i případné problémy, jež by mohly na hraně kulturních a politických zlomů vyvstat v budoucnosti.