Od oslav šedesáti let od formálního položení základů dnešní Evropské unie si někteří slibovali nový start společenství po brexitu. Ceremoniální schůzka hlav zbývajících sedmadvaceti států, na niž už odmítla přijet britská premiérka Theresa Mayová, nic takového nepřinesla. Žádný nový Řím se nekoná.

Dokument o tisíci slovech, na němž se dokázali lídři sedmadvacítky dohodnout, je v zásadě prázdným slohovým cvičením o jednotě a nedělitelnosti. Nevystupuje z něj žádný jasný směr, kterým by se chtěla Evropská unie ubírat, aby dokázala získat zpět ztracenou důvěru svých obyvatel.

Bezradnost byla v Římě vidět hlavně na projevech špiček Evropské unie. Polský předseda Evropské rady Donald Tusk se nořil v patosu a sentimentu, ale žádnou konkrétní vizi nenabídl. Pořád to ale ještě byl slušný výkon proti lucemburskému šéfovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi, který lamentoval, že odchod Velké Británie je pro zbývající sedmadvacítku tragédií. Věcně má samozřejmě pravdu. Když klub opouští jeden z nejúspěšnějších a nejatraktivnějších členů, má ten klub zjevně vážný problém. Místo toho, aby Juncker promýšlel, jak s Londýnem vyjednat co nejlepší a nejužší partnerství po odchodu, hledá cesty, jak Brity co nejvíc potrestat a ponížit. Aktuální návrh jeho úředníků, nutící Británii k tomu, aby do roku 2020 zaplatila do společné unijní kasy 50 miliard liber (přes 1,5 bilionu korun), protože jinak by mohla skončit před mezinárodním tribunálem v Haagu, je dosavadní vrchol.

Kdo sleduje klidné a pragmatické přípravy na co nejvíce přátelský odchod v Londýně, a hysterické a výhrůžné křepčení v Bruselu i některých členských zemích Unie, musí mít pocit, že brexit je skutečně daleko horší problém pro Evropu než pro Británii.

Jedním z mála racionálních hlasů v Římě byl nový italský premiér Paolo Gentiloni. Jako jeden z mála totiž uznává i veřejně přiznává, že Evropská unie jako celek selhala. „Brexit jasně ukázal, že Unie potřebuje zásadní změnu. Ukázal, jak selhala ve včasné reakci na změny, které přinesla globalizace.“ Evropská unie podle něj zažívá tvrdou „krizi odmítnutí“. „Evropa zaspala. V rychle se měnícím světě reagovala příliš pozdě na migraci, bezpečnost, prosperitu a pracovní místa. Nemůžeme se, jak říkal Jean Monnet, zastavit, když se celý svět kolem nás mění. Bohužel jsme to udělali. Zastavili jsme se. A tím jsme vyvolali odmítavou reakci ve velké části společnosti, která se ve Velké Británii ukázala být většinou. To je krize odmítnutí. S ní přicházejí nacionalistické sentimenty, o nichž jsme byli přesvědčeni, že jsou už dávno jen součástí dějin. To je hlavní zpráva, kterou bychom si z dnešní oslavy měli odnést,“ řekl Gentiloni.

Všechny ty fráze o jednotě, o tom, kdo je a není proevropský, kdo je v hlavním proudu a sedí u stolu, jsou přesně tím mentálním haraburdím, které vedlo ke slepotě vůči měnícímu se světu i společnostem ve členských zemích. K ustrnutí, jež vyvolalo krizi odmítnutí, o které mluví Gentiloni.

Prvním velkým testem, jak je Evropská unie schopná na měnící se svět reagovat, bude vyjednávání o nových vztazích s Británií. Theresa Mayová oficiálně spustí odchod z Unie tuto středu. V zájmu všech zbývajících členů EU je udržení co nejlepších obchodních a bezpečnostních vazeb s Londýnem. Realismem je přiznání si, že volný pohyb za prací mezi kontinentem a Spojeným královstvím je pro Brity v této chvíli nepřijatelný. Řeči o tom, že volný obchod a volný pohyb jsou nedělitelné, jak dnes slyšíme i od některých vládních expertů na Evropu, jsou ukázkou nepochopení toho, co se kolem děje.