Lidé se silně vyvinutou obrazovou pamětí si z významných událostí obvykle uchovají nějaký typický výjev. Ti, kteří sledovali jednání slovenských politiků po výsledcích parlamentních voleb, si mohli jen stěží nevšimnout krátké novinářské videonahrávky.

Ta se opakovaně objevovala na zpravodajských webech a kolovala po sociálních sítích. Předseda strany Síť Radoslav Procházka, donedávna označovaný za nadějného sjednotitele pravice a pravděpodobného premiéra, na ní až komicky popírá, že jednal s dosavadním předsedou vlády Robertem Ficem o sestavení koalice.

„Síť se nezúčastní jednání vedeného předsedou Směru o sestavení nové vlády,“ říká nejprve Procházka. Při následné otázce redaktorky, jestli se nějaké takové setkání neuskutečnilo už dříve, nasadí politik vyjukaný obličej, podobný výrazu provinilého chlapce, jehož maminka nachytala při lži. „Ne,“ odpovídá rádoby přesvědčivě Procházka a diváci tuší, že nemluví pravdu. Po pár dnech bylo ostatně jasno, že Procházka zašel už druhý den po volbách spolu se svým místopředsedou na Úřad vlády. Pravděpodobně už tehdy se vedly rozhovory mezi Ficovým Směrem, Procházkovou Sítí a dalšími dvěma stranami o koalici, které po necelém týdnu a půl vyústily do dohody o sestavení vícebarevné vlády.

Pokud byl někdejší šéf českých lidovců, nebohý Josef Lux někdy pro svoji úskočnost nelichotivě přirovnáván k hadovi, Procházka by si musel vysloužit přezdívku „multiplaz“. Jeho příběh je nevídanou politickou tragédií, dovedenou do trapnosti. Opakovaným lavírováním, vykrucováním a vylháváním promrhal větší část kapitálu, jímž disponoval po nečekaném úspěchu v podobě třetí příčky v přímých prezidentských volbách před dvěma roky. Přestože v průzkumech dostávala jeho Síť kolem patnácti procent, což ji papírově pasovalo na nejsilnější pravicovou stranu, ve volbách jen mírně překonala pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Z opozice nejvíc zabodovala liberální Svoboda a solidarita, nejspíš hlavně proto, že se jednoznačně vymezila vůči Ficovi a nekompromisně odmítla možnost koaličních jednání se Směrem.

Velké ambice na sestavení vlády měl po volbách šéf liberálů Richard Sulík. Jak se ale ukázalo, byla to předem marná snaha. Jazýčkem na vahách se podle očekávání nakonec stali nacionalisté (SNS), kteří se přiklonili k Ficovi. Jeho Směr sice ve volbách přišel o velkou část voličů, stále byl ovšem s obrovským náskokem první. Fico nenechal nic náhodě a souhlasil se snížením daní nebo přijetím zákona, který má omezit anonymní vlastnictví firem přes zahraniční skořápky. Kromě SNS a Sítě k sobě přizval i Most-Híd. Ten si od komentátorů vysloužil stejné pohlavkování jako Síť za ohebnost a nepřekonatelný pud k účasti na moci. Most totiž zčásti reprezentuje umírněnější část voličů maďarské národnosti, což vyzní při vládnutí se slovenskými nacionalisty poněkud absurdně. Druhá, slovenská část strany zase zklamala městské intelektuály, kteří dali Mostu hlas coby zásadové, protikorupční straně, která zúčtuje s předchozím čtyřletým vládnutím Směru.

Fico, Procházka i předseda Mostu Béla Bugár zdůvodňovali rychlé a o to více překvapivé nalezení „programových průniků“ zodpovědností a snahou vyhnout se úřednické vládě a předčasným volbám, které by podle nich zemi ještě více uškodily. Jako strašáka použili neonacisty vedené předsedou Banskobystrického samosprávného kraje Marianem Kotlebou, jejichž průnik do parlamentu byl asi nejpřekvapivějším výsledkem voleb.

Až hysterické odmítání úřednické vlády a předčasných voleb působí podezřele. Neobávají se strany spíš většího zapojení nezávislého prezidenta Andreje Kisky, který by při sestavování přechodné vlády musel dostat větší slovo? Procházka a Bugár raději upřednostnili krátkodobou jistotu v podobě vládních prebend před elementární zásadovostí, přestože si tím s velkou pravděpodobností chystají vlastní pád. Z budoucích poslaneckých klubů se už ostatně vydrolují lidé, kteří s Procházkou či Bugárem nesouhlasí. Stále platí to, co jsme napsali v minulém čísle týdeníku – volby posunuly Slovensko do nestability, z níž se v dohledné době jen těžko vymaní.