Minulý týden na Hospodářské komoře premiér Sobotka jakoby zničehonic zmínil, že Česká republika by se v dohledné době měla rozhodnout o vstupu do eurozóny. Vypadalo to jako další mimoběžné Sobotkovo vystoupení, než se začaly množit zprávy, že tvrdé jádro Unie, rozuměj Brusel, Německo a Francie, se k čemusi nadechují. V pondělí ministři financí obou zemí zakládají skupinu, která má do července identifikovat možnosti, jak víc centralizovat hospodářskou politiku v eurozóně. Už v neděli list FAZ publikoval zprávu o utajeném brífinku, na němž dva evropští komisaři seznámili vybrané europoslance s obsahem strategického memoranda, které vzniká v Komisi a jež se zabývá budoucností měnové zóny.

Němce především zajímá bod o tom, že by si eurozóna měla zřídit nový zdroj vlastních peněz (buď společný rozpočet pro eurozónu, nebo společné pojištění v nezaměstnanosti, nebo fond pro zajištění státních investic během recese). Co bude víc zajímat Čechy, je věta v zápise, z níž vyplývá, že do roku 2025 by měla být „dokončena“ eurozóna, tj. že euro přijme i zbytek EU, který jím ještě neplatí. Pokud by Brusel tímto směrem opravdu začal tlačit, mění to do značné míry situaci i v české politice.

Sobotka chce ukotvit ČSSD v pomyslném táboře pro euro, víc než vlastní stranická základna se s premiérem na tom shodnou TOP 09 a zřejmě i konglomerát lidovci-STAN. Kromě toho je tu dosti silná neparlamentní eurofronta: část velkého průmyslu, prezidentský kandidát Jiří Drahoš, většina novinářské obce a různí mainstreamoví ekonomové.

Zbytek politické scény se dál drží koruny. Vedle ODS jsou to komunisté a ovšem ANO, které ještě v roce 2013 chtělo zavést euro, mezitím si ovšem Andrej Babiš všiml průzkumů, v nichž tři čtvrtiny voličů euro odmítají.

Proč teď Sobotka o euru začal mluvit? Nedávno se konala schůzka šesti ústavních činitelů, na níž se diskutovalo o tom, zda téma vstupu do eurozóny teď otvírat. Pro byl v tu chvíli jen prezident Miloš Zeman (se svou tradiční prvoplánovou výhradou, že čas pro příchod České republiky nastane, až odejde Řecko), Sobotka nikoliv. Mezitím však ve Francii mají nového ostentativně proevropského prezidenta Emmanuela Macrona, němečtí politici z úlevy, že nevyhrála Marine Le Penová s programem odchodu z EU, mluví o jedinečné šanci na pokrok. Představa odjíždějícího německo-francouzského vlaku se pak v nesamostatných myslích stává psychózou. Čeští lumíci instinktivně chtějí nastoupit, ačkoliv neví a nemohou vědět, kam ten vlak skutečně pojede.

Budoucnost eurozóny si oba její hlavní členové pořád představují jinak. Macron v kampani sliboval jak společné dluhopisy, tak daňovou harmonizaci. Zatímco u daní by se s Němci mohl shodnout přinejmenším na harmonizaci výpočtu daňového základu, společný dluhopis je v Berlíně sprosté slovo.

A i kdyby se Paříž s Berlínem dohodly, není důvod do vlaku nastupovat. Eurozóna v mnohem větší míře než Evropská unie jako taková funguje jako spolek, v němž se politika dělá podle zájmu velkých hráčů. To nejsou slova eurofoba z postkomunistického prostoru, takhle hovořil Macronův předchůdce Francois Hollande v knize sestavené z neautorizovaných výroků, které při hovorech s prezidentem zaznamenali dva redaktoři Le Monde. Hollande autenticitu knihy nezpochybnil. K nám dolehly jen výroky o islámu, Hollande ovšem v knize mluví také o fungování eurozóny.

Francie měla, jak známo, problémy s povoleným schodkem veřejných financí. Uzavřela tedy s Komisí, jak to Hollande nazývá, „tajnou dohodu“: Komise na dohlednou dobu akceptuje, že francouzská vláda nebude dodržovat maastrichtská kritéria, výměnou po ní chce jen to, „aby dál veřejně usilovala o tři procenta, protože pak můžeme snadněji postupovat proti ostatním zemím“. Hollande toto zvláštní zacházení charakterizoval jako „privilegium velkých zemí“. Bohužel se projevuje i v tak důležitých věcech, jako je úroková politika Evropské centrální banky. Španělé, velcí rozlohou a malí politicky, by mohli vyprávět. Jejich realitní bublina před několika lety se nafoukla jako vedlejší efekt pomoci ECB zadýchávajícím se Němcům.

Táhnout nás ke stolu s takovými zvyklostmi stolování je politika oprávněně nepopulární. Sobotka tím nezajistí lepší výsledek pro svou ČSSD, maximálně tak poskytne výmluvu ODS, pokud by se po volbách skutečně rozhodla nakráčet do Babišovy vlády – což je po událostech posledních týdnů méně pravděpodobné, ale vyloučit to bohužel nelze.