Tak úspěšného premiéra Česká republika dlouho neměla. Vládne už druhým rokem bez karambolů, jeho popularita se drží nad padesáti procenty, udržuje klid a prosperitu i v pohnuté době uprchlíků a teroristických útoků. Muž bez vlastností Bohuslav Sobotka dokázal něco, co by mu mohli závidět všichni polistopadoví velikáni včetně Václava Klause a Miloše Zemana.

Kdo z vás to dokázal

Nebýt Sobotkova nedávného rozhovoru s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, veřejnost by nic nevěděla o jeho otci. Český premiér čínskému prezidentovi prozradil, že otec pracoval v Číně jako stavební technik, a vždy když přijel domů, vypravoval dětem o té velké zemi.

Historku prozradil český velvyslanec v Pekingu Libor Sečka Hospodářským novinám, a zajímavé na ní není jenom svědectví, jak dobře se tuzemský premiér orientuje v prostředí komunistických aparátníků. O tak srdečných rozhovorech s evropskými státníky svědectví neexistují. Významnější je jiný rozměr příběhu. Dosvědčuje, že se o samotného Sobotku nikdo nezajímá, za pozornost nestojí seriózním médiím ani bulváru. O jeho soukromí mají větší zájem než Češi dokonce Číňané.

Přesto nezajímavý politik, kterému ještě nebylo pětačtyřicet a jenž si dosud zachoval vizáž vzorného žáka gymnázia v Bučovicích, patří do skupiny lidí, kteří nejvíce ovlivnili poměry po listopadu ’89. Která vláda je nejstabilnější od Zemanova kabinetu v dobách opoziční smlouvy? Samozřejmě Sobotkova. Kdy ekonomika rostla rychleji než za Sobotkovy vlády? Přece v dobách, kdy byl Sobotka ministrem financí. Který z politiků si během posledních deseti let udržel důvěru nejméně třetiny obyvatelstva a který premiér měl popularitu vždy nad 45 procenty? Odpovídat není třeba. Všechno nemůže být náhoda ani šikovný kariérismus. Kouzlo Bohuslava Sobotky existuje, jenom ještě nebylo pojmenováno.

Ministři i jejich zastupující náměstci si často stěžují na to, jak jsou zasedání vlády svázána byrokracií. Čas na projednání vládních materiálů určuje Sobotkův aparát a stanovená lhůta se vždy vyčerpá, třeba jen čtením nesrozumitelných materiálů. Jen výjimečně se přetáhne, když je na pořadu zvlášť komplikovaný případ. Sobotka je chladnokrevný byrokrat, který konečně dokázal zavést kázeň mezi ministry, a to ještě za situace, kdy se nejdůležitějším z nich stal impulzivní slovenský miliardář.

Přesto není hlavním motivem poslušnosti ministrů kapitulace před byrokratickými schopnostmi premiéra. Důležitější je mnohokrát ověřená jistota, že premiér své lidi podrží, i když podnikají něco, s čím osobně nesouhlasí. I když chce ministr financí Andrej Babiš vyprofilovat své hnutí ANO na sporném zákoně o elektronických pokladnách, může počítat s tím, že Sobotkova sociální demokracie bude věrně stát po jeho boku až do případného hořkého konce. Dosud byli z vlády vyhozeni tři ministři, ve dvou případech na žádost Babiše. Z vlastní iniciativy Sobotka odvolal pouze Marcela Chládka, který se dostal do podezření z mobbingu vůči úřednicím ministerstva školství. Tento fakt starosvětský Sobotka nebyl ochoten překousnout. Výměnu pouhých tří ministrů za dva roky fungování vlády země nezažila od dob prvního Klausova kabinetu.

Slovo skutečného státníka

Novináři rádi opakují klišé, že Sobotka roste v krizových okamžicích, a do určité míry to je pravda. Dříve se ovšem krizím vyhýbal. Například v hektickém období na jaře 2005 byl prvním zástupcem premiéra Stanislava Grosse a při jeho politické agónii raději odjel na dovolenou. Tím přenechal ČSSD i vládu Jiřímu Paroubkovi, kterému pak opět dělal zástupce, vždy ochotného k ústupkům. Když sněmovna včetně sociálních demokratů zničila jeho dosavadní střídmou rozpočtovou politiku zvýšením sociálních dávek o desítky miliard, omezil se na formální gesto a jako jeden z mála poslanců hlasoval proti. Pak připravil rozpočet, který zvyšoval výdaje podle předvolebního hnutí sněmovny.

V první krizi obstál až v roce 2011, když na brněnském sjezdu v boji o předsedu strany porazil ve druhém kole Michala Haška. Tehdy Sobotka zvolil nečekanou strategii, když na rozdíl od soupeře nesháněl příznivce přísliby politických či ekonomických funkcí. Sázka na to, že Hašek nebude schopen domluvit podporu s dostatečným počtem delegátů, nakonec vyšla, a navíc mu zajistila mandát, který nebyl vázán na splnění konkrétních slibů.

Málo charismatický Sobotka dal Haškovi ještě jednu šanci v roce 2013, když ve volbách do sněmovny získal jen 20,5 procenta hlasů, tedy ještě méně než před třemi lety Jiří Paroubek, který pak okamžitě rezignoval. Haškův následující pokus o svržení Sobotky ovšem ztroskotal podobně jako šestnáct let předtím „sarajevský atentát“ na Václava Klause, i když i tentokrát měli vzbouřenci za sebou prezidenta. Z pohledu členské základny šlo o puč proti regulérně zvolenému předsedovi, což demonstrovalo shromáždění několika stovek sociálních demokratů na Hradčanském náměstí u sochy T. G. Masaryka. Dodnes zůstává hádankou, jestli se na Hradčanském náměstí sešla předem domluvená klaka, anebo šlo o spontánní vzepětí straníků. Sobotka v každém případě projevil větší obratnost než svého času Klaus, když pučisty v čele s Haškem udržel uvnitř strany a pouze je odsunul do regionů. Poté hladce domluvil vládu, se kterou musel souhlasit i Sobotkovi nepřátelský prezident Miloš Zeman.

Za další hvězdný Sobotkův okamžik je považován konflikt se Zemanem kvůli shromáždění na Albertově. Společné vystoupení prezidenta s šéfem protiislámského hnutí Martinem Konvičkou glosoval dvěma větami pro Hospodářské noviny. „Všichni jsme v sociální demokracii naštvaní na pana prezidenta za to, co udělal. Tím, že vystoupil na Albertově 17. listopadu s lidmi, s nimiž stál na pódiu, pro publikum, které se tam shromáždilo, v zásadě legitimizoval šíření xenofobie a nenávisti,“ řekl premiér, který tím získal hlasitou pochvalu liberálně a protizemanovsky smýšlejících občanů nebo aktivistů za postoj „skutečného státníka“.

Ani sporadické výkony v krizových situacích ze Sobotky nedělají strhujícího vůdce, který za sebou dokáže shromáždit nadšené davy, případně přesvědčit soupeře v dramatických slovních přestřelkách v parlamentu.

Premiérovo tajemství

Sobotka nikdy neprosazoval politiku, kterou by mohl nazvat vlastním jménem. Držel se programu sociální demokracie, nikdy však mnoho nesliboval ani voličům. Proto také nemohl být obviněn z nesplněných slibů, naopak se už po roce svého premiérství mohl pochválit, že ČSSD naplnila volební program. Vláda zvýšila minimální mzdy a opatrně i důchody, zastavila dva neúspěšné projekty pravicových vlád, tedy poplatky u lékaře i druhý pilíř penzijního systému, a snížila DPH na léky. Další kroky včetně vyšších daňových slev pro rodiny s více dětmi nebo placenou otcovskou dovolenou si už může zapsat jako mimořádný bonus.

Umírněné vystupování a ochota ke kompromisům vynesla Sobotkovi pochvalu řady pravicových politiků. Petr Nečas (ODS) ocenil jeho volbu předsedou ČSSD tím, že odvrátí stranu od Paroubkovského populismu, Miroslav Kalousek (TOP 09) ho dokonce nedávno vyzval k vytvoření koalice protibabišovských sil. Sobotka na takové zdravice rozumně nikdy nereaguje.

Dokonce ani soupeři na levici nehrotí konflikty s premiérem. Pučisté z roku 2013 Hašek, Zimola i Tejc přijali bez velkých řečí vyhnanství ve funkcích hejtmanů či předsedy sněmovního výboru. Dokonce Zeman snesl okřiknutí po svém vystoupení na Albertově blahovolně a spokojil se otcovským pokáráním, že se premiér chová jako „drzý kluk“. Nakonec Sobotkův vzestup začal účastí na Zemanově volební kampani v autobusu Zemák v roce 1996.

Tolerance od politických soupeřů se nemusí vysvětlovat pouze tím, že považují Sobotku za nejmenší zlo. Sobotka dokáže vždy najít společný jmenovatel různých zájmů. Při tomto hledání dokáže zajít mnohem níže než kterýkoli z jeho soupeřů, a dokáže proto vždy vytvořit širší koalice. Jeho mistrovským dílem je v tomto směru stabilní vláda, jejíž politika je pozoruhodným konglomerátem prosazování zájmů voličské základny ČSSD a majitele Agrofertu.

Orbán nebo Merkelová, všichni jedna rodina

Odhalit, kde leží pro Sobotku úplně nejnižší společný jmenovatel, pod který už není ochoten sestoupit, je nemožný úkol. Jak ukazuje jeho premiérování, dokáže měnit pozici podle potřeby. Dokáže být věrným vyznavačem evropských demokratických hodnot a jejich obráncem před protiuprchlickou hysterií. „Jakýkoliv autoritářský režim, jakákoliv izolace naší země mimo Evropskou unii by byly proti bytostným zájmům našeho národa. Znamenaly by hospodářský i sociální úpadek a zcela jistě i demontáž dnešní svobody a občanských práv. Odmítám, abychom dvacet šest let po sametové revoluci ztratili odvahu být demokraty. Strach a panika nesmí ovládnout naši mysl a naše srdce,“ prohlásil v oficiálním projevu k 17. listopadu.

To ovšem nebránilo tomu, aby se připojil k iniciativě zemí Visegrádu, které se pod taktovkou maďarského premiéra Viktora Orbána distancovaly od uprchlické politiky německé kancléřky Angely Merkelové a odmítly uprchlické kvóty schválené EU. Tím si také Češi vysloužili řadu podrážděných komentářů od západních médií. Například podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung znamená odmítání evropských plánů první krok na nebezpečné cestě, která země Visegrádu opět odvede ze svazku se Západem. Ovšem sám Sobotka se do výčtu nebezpečných středoevropských politiků nedostal, za Čechy to schytal „alkoholem inspirovaný povyk prezidenta Miloše Zemana“. Nakonec právě premiér rozhodl o tom, že se Česko na rozdíl od Maďarů nepřipojí ke slovenské žalobě proti kvótám.

Jindy Sobotka podpořil plán čínského prezidenta na zřízení „Nové hedvábné stezky“, která umožní Číňanům bez prostředníků obchodovat a investovat v Evropě a jejímž důležitým přístavem má být pražské letiště a celá Česká republika.

Pochopení k tak rozdílným principům, jako jsou havlovské dědictví, Orbánův nacionalismus, vítací politika Němců nebo expanze čínských komunistů, zřetelně ukazuje, že více než aby sledoval nějaký strategický cíl, Sobotka mistrně proplouvá v nepřehledném prostředí různých zájmů. Všechny překvapí, když se vymezí i proti extrémům typu Konvičky. Díky tomu získal funkci premiéra a dokáže se v ní udržet. Dnes už má tak silnou pozici, že ji neohrozí ani případná porážka v krajských volbách v příštím roce. A i kdyby ztratil proti Babišovi v parlamentních volbách pozici premiéra, bude mít dost rozhodnosti a síly, aby se do nejvyšších státních funkcí vrátil.

Nejbližší dva roky skoro jistě potrvá idyla, kterou nejlépe charakterizuje hlavní informace z vládního webu při jednom z předvánočních víkendů. „Předseda vlády Bohuslav Sobotka se setkal s místopředsedkyní Evropské komise pro rozpočet a lidské zdroje Kristalinou Georgievou. Tématem jednání bylo zastoupení Čechů v evropských institucích a rozpočet Evropské unie pro rok 2016.“ Nic důležitějšího se nestalo a nestane.

To nejlepší z osmdesátých let

Kritici se mohou zamyslet, kam Sobotkova kompromisní a byrokratická politika zavede Českou republiku. Jejím vedlejším produktem je nadprodukce zákonů, která nemá u předchozích vlád obdobu. Vstřícnost všem možným snahám na změnu platných norem už dnes zablokovala sněmovnu, a tím předem zabránila jakýmkoli významnějším reformám. Postavení Česka se uvnitř Evropské unie zhoršuje, protože o spojence, který si vždy dobře porozumí i s mým protivníkem, může být zájem jen ve chvíli, kdy není po ruce někdo jiný.

Přesto je Sobotka ideálním vůdcem v zemi, kde si nejvyšší sledovanost udržuje opakování normalizačních seriálů, případně jejich revitalizace v nekonečných soap operách z nemocničního prostředí. Premiér vyrostl v bezstarostném období 80. let, kdy pod patronátem Sovětského svazu nehrozilo žádné vnější nebezpečí, kdy se českým výrobkům a montérům bezproblémově otevíraly trhy dobré poloviny světa a kdy i ty nejchudší rodiny mohly spoléhat na pomoc státu včetně nenávratných půjček. Pokud chce premiér obnovit maloměstskou idylu, kdy se nikdo nemusel o nic starat, protože to za něho zařídila strana a vláda, pak může spoléhat, že jeho popularita dolů nepůjde nikdy. Zůstává otázka, jak Sobotkova politika obstojí, když přijdou skutečné potíže.