První, co člověka napadne, je: jak se něco takového mohlo stát? My jsme zažili rozpad státu, který ale existoval jen 70 let, z toho jen 20 let v demokracii (ty tři roky od pádu komunismu byly už poznamenány počínajícím rozpadem). Skotsko ale tvoří součást Velké Británie od roku 1707! Je neoddělitelné od všeho, co pro nás znamená Británie, zápletkami Shakespearových her (Macbeth!) počínaje přes myslitele skotského osvícenství (Adam Smith!), britskou průmyslovou revoluci (James Watt!), britské bankovnictví (předchůdce největší britské banky HSBC založil Skot; název druhé, Royal Bank of Scotland, mluví sám za sebe), britské školy (St. Andrews, která je prakticky povinná pro členy královské rodiny) až po ikony globální popkultury (představitel Jamese Bonda Sean Connery!). Ne každý sice ví, že jde o skotské příspěvky britské a světové civilizaci, ale žádný z nich by bez britského zprostředkování nedosáhl svého globálního významu. A od toho všeho chtějí Skoti odejít?

A hned to druhé, co člověka napadne, když začne sledovat kampaň před referendem o skotské samostatnosti 18. září, je: jak je to podobné rozdělení Československa! Navzdory tomu, že v britském případě trval společný stát o tolik déle, navzdory tomu, že v britském případě neplatí to, co objektivně platilo u nás v roce 1992, že Slovensko byla chudší a méně vyspělá země a Slováci mohli mít v kolektivní paměti pocit ústrků, se ukazuje několik trvalých pravd o postmoderním nacionalismu.

Hlad, který nelze nasytit

Jakmile se jednou pocit sounáležitosti v určité komunitě probudí, nelze jeho hlad nijak nasytit. Britská vláda v roce 1997 přistoupila na referendum, jehož kladný výsledek znamenal (znovu)zřízení skotského parlamentu, na nějž přešly některé pravomoci v rámci tzv. devoluce. Tvrdý postup centrální vlády mívá za následek jen posílení separatistů. Do devoluce jsou naopak vždy a všude vkládány naděje, jež se nejen nenaplní, ale mají opačný efekt – s jídlem roste chuť. Což neznamená, že se země musí rozpadnout, ale separatismus nemizí. V Belgii měly ustavičné ústavní reformy posledních dekád jen ten výsledek, že obě komunity spolu mají čím dál tím méně společného, aniž by byly spokojenější. V Británii přitom existoval paradoxní stav, kdy poslanci westminsterského parlamentu zvolení ve Skotsku rozhodovali o anglické politice i v oblastech, jež byly ve Skotsku doménou tamního parlamentu. A Skoti byli ve špičkách britské politiky silně zastoupeni – Blairovu „New Labour“ si nelze představit bez Gordona Browna a mediálního poradce Alastaira Campbella (a jeho televizního alter ega Malcolma Tuckera z geniálního seriálu The Thick of It). Nic naplat, pro pravověrné Skoty nic z toho není podstatné.

Tak jako v Československu, i v Británii postoj, že Skoti svým odchodem připraví o společnou vlast i Angličany, nemá šanci vůči názoru, že pokud Skoti chtějí jít, mají na to právo.

Skotové už dlouho nemají nárok na pocit, že by byli v Británii ustrkovaní občané druhého řádu. Podle statistických dat je Skotsko s Anglií ekonomicky srovnatelné. Hrubý domácí produkt na hlavu ani nezaměstnanost se příliš neliší, některé regiony ve Skotsku jsou chudší než britský průměr, jiné bohatší. To, co v posledních letech naostro rozjelo hnutí za samostatnost, je velice zajímavé: Skotsko je levicovější.

Od éry Margaret Thatcherové konzervativci, kteří ve Skotsku nikdy nebyli většinoví, víceméně trvale ztráceli hlasy. Vůdce Skotské národní strany Alex Salmond dnes v diskusích boduje připomínáním, že ze Skotska byl do současného parlamentu zvolen jediný konzervativní poslanec. Nacionalisté nabízejí voličům, že Skotsko může být sociálnější, méně volnětržní a s větší mírou přerozdělování. To teoreticky nabízejí labouristé taky, jenže ti se v Londýně nedostanou k moci tak často.

Referendum bylo vyhlášeno loni a postupem času tábor „YES“ (tj. pro samostatnost) posiloval. Je zjevné, že skotská společnost je rozdělená. Posilování separatistů experti vysvětlují obratnější kampaní. Separatističtí lídři dbají na to, aby působili optimisticky, apelují na důvěru v budoucnost a ve své vlastní schopnosti. Oponentům se příliš často stává, že apelují na nejistotu a strach z toho, co se může stát. Jestliže usilujete o to, aby se něco nestalo, je těžké nebýt občas negativní. A separatisté mají jednu vizi, kdežto unionisté se skládají z příznivců různých politických ideologií.

Španělsko bez slunce

Nezávislé Skotsko ovšem míří do budoucnosti s mnoha neznámými, kde se bezhlavý optimismus rovná ignoranci.

Zaprvé: ekonomickým esem v rukávu separatistů je ropa a zemní plyn v Severním moři. Vypočítávají, že samostatné Skotsko z něj bude mít o miliardy víc, než získává dnes. Jenže zaprvé je ropný byznys, jež by tvořil 15 procent ekonomiky samostatného Skotska, velmi volatilní, a zadruhé zaznívají hlasy odborníků (i skotských), že nacionalisté přehánějí odhady zásob, možná až o 60 procent, a ropná dividenda nevydrží déle než deset patnáct let.

Zadruhé: Skoti nemají jasno v monetárním aranžmá své budoucí vlasti, což, jak ukázalo dělení Československa i čerstvé evropské zkušenosti, není otázka zanedbatelná. Nacionalisté pracovali s předpokladem, že Skotsko bude dál používat libru. Londýn kontroval, že to tedy nebude. Přesněji řečeno, Skotům nikdo nemůže zabránit ve „sterlingizaci“ ekonomiky, tak jako se v Kosovu a Černé Hoře používá euro, ale nebudou moci ovlivňovat monetární politiku Bank of England. To je, jak nedávno upozornil známý ekonom Paul Krugman, šílenství – Skotsko se snadno může stát „Španělskem, jenže bez slunce“ (a Krugmanův dlouholetý zavilý kritik, v USA žijící britský ekonom skotského původu Niall Ferguson, článek na Twitteru doporučoval s komentářem „Krugman se taky někdy nemýlí“).

Skotské a britské ekonomiky budou propojené méně než dřív a závislost Skotska na výkyvech ropných a plynových trhů budou znamenat, že skotské a britské potřeby se někdy mohou rozcházet. A Bank of England ty skotské nebude brát v úvahu. Skotsko také přijde o velkou část finančního sektoru. Britské banky si zachovávají kredibilitu díky tomu, že za sebou mají britský stát, který je může v nejhorším sanovat – tak jako sanoval Royal Bank of Scotland. Malé Skotsko, s ekonomikou tvořící 8–10 procent té britské, jim tuto záruku dát nemůže – a bez vlastní měny už vůbec ne.

A jestliže jsou Skotsko a zbytek Británie (zvykejme si na zkratku rUK, remainder of Britain) ekonomicky srovnatelné, je tu jeden faktor, kterým Skotsko vybočuje: má jednoznačně vyšší podíl státních zaměstnanců. Na ty může v prvních obtížných letech, kdy bude mladý a ekonomicky nezavedený stát nucen budovat mnohé instituce, dopadnout nečekaná sekera rozpočtových škrtů. Sen o sociálně citlivějším Skotsku může vzít velmi rychle za své.

NATO, EU? To se neřeší

Je zajímavé, jak málo pozornosti se věnuje mezinárodněpolitickým dopadům. Brusel upozorňuje, že Skotsko se nestane automaticky členem EU. Ale dnes už k tomu hlavně mlčí; lze předpokládat, že původní rétorika byla službou londýnské vládě a že v případě vítězství „ANO“ by následovala celkem rychlá jednání o vstupu. Ale třeba o zahraniční a obranné politice toho člověk moc neslyší. V oficiální pozičním dokumentu kampaně „ANO“ o obraně se člověk ani nedočte, zda by Skotsko mělo být členem NATO.

To je další rys typický pro separatistická hnutí: jsou provinciální. Proto je nezajímají nejen názory Angličanů, ale ani skotských osobností, které se angažují na straně „NE“, jako je třeba spisovatelka J. K. Rowlingová. Snadno nad nimi mávnou rukou jako nad „elitáři“, kteří se rodnému Skotsku odrodili. Logicky, protože ti kosmopolitnější dávají přednost většímu celku. Britská angličtina je lingua franca, pobočky British Council po celém světě ji šíří pomocí kurzů a standardizovaných testů. BBC je globální zlatý standard veřejnoprávního zpravodajství. Koho zajímá SBS (Scottish Broadcasting Service)? Nikoho a skotské angličtině nikdo nerozumí. Je jasné, jak bude volit ten, komu záleží na tom, zda bude občanem země s hrdou imperiální historií, která dodnes „boxuje nad svou váhu“ a je členem Rady bezpečnosti OSN, anebo mezinárodně bezvýznamného státu, jehož politika nikoho nezajímá. Pokud něco, lze od samostatného Skotska očekávat zahraniční politiku vymezující se proti diplomacii bývalého hegemona. Lze si vsadit, že Skotsko bude třeba víc propalestinské a proruské než Británie.

Británie sama se pak taky změní. Politicky v ní budou silnější toryové. Ale bude slabší. Slabší ve světě, slabší v Evropské unii, slabší v NATO. Nezmění se nijak pronikavě, se svým postavením se vyrovná, protože za sebou má vyrovnání se se ztrátou kolonií, což byla daleko větší mentální změna. Ale už napořád tu zůstane rozdíl mezi pohledem zvenčí a zevnitř. Skotové v nezávislém Skotsku třeba budou spokojenější, tak jako jsou spokojenější samostatní Slováci a ani čechoslovakisté mezi nimi dnes už nechtějí vracet čas. Ale svět o něco přijde, v případě Velké Británie určitě o víc než v případě Československa.