Zemřel Pierre Brice, filmový náčelník Apačů

Vinnetou: patron her českých dětí

Zemřel Pierre Brice, filmový náčelník Apačů
Vinnetou: patron her českých dětí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Umřelo moje dětství. Různé formulace tohoto sdělení minulý víkend zahltily sociální sítě po zveřejnění zprávy, že skonal francouzský herec Pierre Brice, známý z filmů o náčelníkovi Apačů Mescalero Vinnetouovi. Jako kdyby dětství mohlo umřít, jeho přežití bylo závislé na tom, zda v tomhle světě pobývá představitel postavy, která v určitém věku rozněcovala fantazii vícero generací.

Vždyť daleko dřív než Pierre Brice zemřel sám Vinnetou – střelený tím úskočným padouchem Rollinsem, který ve chvíli, kdy už přijížděla kavalerie a on měl bitvu prohranou, s posupným úšklebkem zamířil na Old Shatterhanda. Byl by ho zabil, kdyby se náčelník Apačů do té rány nevrhl a nezachytil ji vlastní hrudí, kde kulka uvízla „příliš blízko srdce“. A pak Vinnetou umíral před očima svého nejvěrnějšího přítele, zatímco ve filmu běžel sestřih jakéhosi „best of“ jejich pokrevního bratrství. Náčelníkovy zemdlévající zraky se ještě mohly potěšit tím, že přežití kmene Apačů je zajištěno, a hlas kostelních zvonů od Santa Fe (ve filmu nahradil píseň Ave Maria z knižní předlohy) ho povolal k Velkému duchu. Ve všech očích vlhkost.

Indiáni z NSR rozdrtili indiány z NDR

Pro dětského diváka to byla svého druhu iniciace, zkouška vidět tenhle film. Snad každý dopředu věděl, co se na konci stane. Zároveň ale nebylo možné se nedívat, neprojít si tu cestu. Byla by to přece slabost hodná toho nejzelenějšího greenhorna. A tak se člověk musel dostavit do kina nebo k televizi a nechat na sebe působit ty mihotající se obrázky. A třeba i podlehnout představě, že by to tentokrát mohlo být všechno jinak, že ten film nějaká dobrotivá síla v mezidobí změnila a teď už to všechno vyjde. Kavalerie přijede o chviličku dřív, někdo si všimne Rollinse, než ten lotr stiskne spoušť, a překazí jeho vražedné úmysly. Anebo se tentokrát hůř trefí a jeho střela nenapáchá větší škody. Anebo bude na místě lepší doktor, nějaký zázračný felčar s nadlidsky jistou rukou, který předvede pár fíglů a Vinnetou se po kratší rekonvalescenci vyšvihne na věrného koně Ilčiho a spolu s Old Shatterhandem vyrazí vtloukat lotrasům tohoto světa do hlavy respekt k právu a spravedlnosti, kochat se zapadajícím sluncem a vrhat jeden na druhého dlouhé a vlahé pohledy, jak už to pokrevní bratři umějí a dělávají. To krásné přeci musí trvat věčně. Musí a trvá, ale ne takhle.

Československý kult Vinnetoua byl asi do nějaké míry ovlivněn dobovým kontextem nabídky zdejších kin a televizí, z níž se příběhy Rudého gentlemana vymykaly. Kdyby tady lidé měli šanci seznámit se s kinematografií třeba právě tohoto žánru ve větší šíři, možná by na „indiánech z Německé spolkové republiky“ tolik neujížděli (ale o tom, že tito rudokožci byli výrazně lépe provedeni než konkurenční indiáni z Německé demokratické republiky z filmů s Gojkem Mitičem netřeba pochybovat ani v nejmenším). Chlapec či děvče romantičtějšího založení se mohli nechat unášet pohledem na jugoslávské scenerie, utíkající koně, v pastelových barvách vyšňořený komparz, kanoe, výbuchy, hořící hladinu řeky, aniž by přitom měli pocit, že jsou zároveň politicky školeni. A taky viděli na plátně mužské vzory, nějaké jiné chlapíky, než byl esenbák z baráku odnaproti nebo hrdinové, kteří jim byli předkládáni k následování v hodinách dějepisu či občanské nauky.

Domnívám se ale, že tahle země by v určitém čase byla Vinnetouova tak jako tak, nejenom proto, že knihy Karla Maye tu byly velmi populární dávno předtím, než byly zfilmovány. Je v nich totiž taky cosi velice středoevropského, co jejich filmové verze zachovávají. Ty snímky s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem jsou ani ne tak filmy o indiánech a kovbojích jako spíš zfilmované hry na indiány a kovboje.

Foto: archiv

Prérie uprostřed dráty obšancované země

Je to kamerou zachycená fantazie muže, který nikdy neviděl tu zemi za oceánem, tak si ji nějak vymyslel a v duchu osídlil, jeho život z větší části nebyl zrovna procházka růžovým sadem a vlastně ani ta jeho fantazie nebyla vysloveně výjimečná. Nakonec možná i tím mohla oslovovat lidi, kteří si mohli být prakticky jistí, že se do těch vzdálených romantických končin nikdy nepodívají, že mohou existovat jenom jako sen v jejich myslích, trochu dětinsky didaktický, pousmějí se nad ním, až budou větší. Filmy o Vinnetouovi tohle nějak zachovávají – se všemi těmi velmi neindiánskými typy v rolích ušlechtilých divochů a divošek, černými parukami, topornými obřadnými dialogy, poněkud učitelskou ideologií, jejímž horizontem jako by bylo spojení lidí různých barev kůže, kteří, překonavše rozdíly a rozpory, na Divokém západě jednou vybudují mírně „hipísáckou“ verzi Německa (trochu jsem se těmhle jejich rysům v tomto časopise vysmíval v rámci rubriky Přeceňovaný vs. Podceňovaný ‑ kdybych já byl jenom býval věděl!).

Svět filmového Vinnetoua byl variantou světa dětské hry, taky byl plný rozjetého nadšení, v němž střelné rány nekrvácejí, hrdinové jsou dětinským způsobem hrdinští, dělají snadno napodobitelná gesta, pronášejí snadno zapamatovatelné hlášky a smyslnost se projevuje způsobem odpovídajícím myšlení prepubertálního dítěte – pár cudnými doteky a odhodláním zakročit, doráží-li na dámu mého srdce komparzista převlečený za medvěda. Tohle všechno se mohlo snadno transformovat do materie her hraných a žitých ve městech a na vesnicích středoevropské země obšancované dráty. Zaneřáděné předměstské plácky se v nich měnily v širou prérii, respektive za ni vydávané jugoslávské planiny.

Nedá se říct, že by Vinnetou a Old Shatterhand v plném slova smyslu vychovali kompletní generace českých dětí. To by ta země asi vypadala trochu jinak. Pár sentimentálních slzí nad úmrtím Pierra Brice, počítám, uroní i všelijací ti místní Rollinsové. Těch, pro něž setkání s tímhle ideálem bylo začátkem něčeho dlouhodobějšího a snad i hlubšího, ale úplně málo nebylo. Zůstala v nich představa volnosti jako žádoucího stavu, která v základech popírala sešněrovanost poměrů ‑ nechali si třeba narůst dlouhé vlasy, začali se zajímat o ty skutečné indiány, pokoušeli se vzdorovat tupé síle místní varianty bledých tváří… Poté, co odložili všechny atributy dětství a začali svoje tehdejší vzory a ideály nahlížet jinak než s vyvalenýma očima a spadlou čelistí, v nich stejně třeba zůstalo, že jedním z těch smysluplných způsobů, jak pobývat na tomhle světě, je být bratrem.

12. června 2015