Ocitli jsme se v mentální izolaci. Zatímco celá Evropa se obává další recese a promýšlí, jak jí proplout s co nejmenšími ztrátami, my očekáváme hospodářský růst. Alespoň se tak chová vláda. A opozici, kterou Bohuslav Sobotka i Andrej Babiš neúnavně peskují za poslední recesi, se moc nedaří jejich rozhazovačným plánům účinně oponovat. Jak z Německa přicházející recese ovlivní naši životní úroveň? A jak poznamená tuto vládní garnituru, kterou vynesla k moci také společenská frustrace z vleklé krize po roce 2008?

Šance, že by nás evropská recese nezasáhla a zůstali jsme izolovaným ostrovem prosperity, se rovná nule. I kdybychom nalili do ekonomiky z veřejných zdrojů desítky miliard na investice (což neděláme), recesi tím neodvrátíme. Jsme jednou z nejvíce otevřených ekonomik v Evropě. Vývoz tvoří přes 80 procent HDP. Víc než 83 procent míří do zemí Evropské unie.

Otázka nezní jestli, ale kdy. Jako levnější prodloužená výrobní linka Německa zpravidla následujeme Berlín v pádu do půl roku. Ve druhém čtvrtletí se německá ekonomika propadla o 0,2 procenta. Ministr financí Wolfgang Schäuble i Bundesbanka už vyjádřili vážné obavy, že pád pokračuje i v dalších měsících. Němcům klesá průmysl. V srpnu se proti předchozímu roku propadl o 5,8 procenta. To je nejhlubší pokles od kritického roku 2009.

Ještě horší jsou bohužel vyhlídky. Německý vývoz se v srpnu propadl o procento. Průmyslníkům ubývají zakázky, které meziročně klesly o 3,2 procenta. Nejde to vysvětlit jen faktorem ruské nejistoty. Vůbec nejvíc totiž ubývá zakázek z eurozóny – o 10,4 procenta. Částečně se to dá jistě vysvětlit tím, že řada ruských nebo ukrajinských firem má sídla v Nizozemsku a ve statistikách figurují pod vlajkou EU. Když ale nahlédneme hlouběji do německé obchodní statistiky, vidíme, že vliv Francouzů a Italů na prosperitu Berlína je značný. Jen zapadá v geopolitických debatách o roli Ruska a Číny. Už jsou vidět i první dopady na nás. Vývoz ještě roste. Průmysl už se ale v srpnu propadl o 5,2 procenta.

Mezinárodní měnový fond začátkem října varoval, že rizika recese v eurozóně rostou. Šance, že se vrátí, je 40 procent. To je celkem vysoký stupeň nebezpečí, při němž není třeba panikařit, ale je nejvyšší čas chystat pro takovou dobu rozumnou hospodářskou politiku.

Nejde bohužel o krátkodobý výkyv. Problémy Německa jsou hlubší, protože hlubší jsou problémy celé eurozóny. A přestože to posledních pět let vypadalo, že Německo je vítězem krize společné měny a vydělalo na ní, teď se ukazuje, že to byla jen iluze. Němci nemůžou prosperovat, když zbytek eurozóny padá, protože padají jejich nejdůležitější zákazníci. Hlavně Francouzi a Italové. Při tom pádu se ukazuje, že pod příběhem o německém úspěchu posledních let se skrývají hlubší a dlouhodobé problémy největší evropské ekonomiky.

Největší ekonomický problém světa

Britský týdeník The Economist otevíral minulé vydání titulkem „Největší světový ekonomický problém“. Odpověď je jednoslovná: eurozóna. Zatímco Amerika a Británie se z krize probraly, měnová unie míří opačným směrem. The Economist varuje, že eurozónu čeká dlouhý pád, jaký zažívalo od 80. let Japonsko. Klesající ceny a platy doprovázel prudký vzestup dluhů. Tohoto scénáře se všichni (s výjimkou Němců, kteří se iracionálně bojí inflace) děsí, protože právě tento ekonomický mix přivedl ve 30. letech k moci nacisty. „Na rozdíl od Japonska s jeho homogenní stoickou společností se eurozóna nemůže udržet pohromadě po dlouhé roky stagnace a padajících cen. S tím, jak prudce roste břemeno dluhů v Itálii nebo v Řecku, investoři dostávají strach, populističtí politici sílí a euro musí, spíš dřív než později, zkolabovat,“ píše The Economist.

Že je situace opravdu vyhrocená, nejvíc napovídá chování Evropské centrální banky, chystající „kvantitativní uvolňování“, což v konečném důsledku neznamená nic jiného než tisk peněz, které by měly rozhýbat ekonomiku. Jsou to přesně dva roky, kdy guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi po prudkém vzestupu úroků italských dluhopisů ohlásil, že je pro záchranu eura připraven „udělat cokoliv“. ECB už nakupovala vládní dluhopisy, teď se podle dostupných informací chystá pustit i do nákupu dluhopisů firemních.

Zásah se odehrával proti německé vůli. Němečtí členové bankovní rady byli v izolaci přehlasováni. Obávali se, že ve chvíli, kdy se Italové zbaví tlaku investorů, přestanou uvolňovat tuhé pracovní právo, omezovat byrokracii a dělat další změny, které by zvyšovaly jejich schopnost konkurovat. Ty obavy se naplnily. Nejen v Itálii, ale i ve Francii, a dokonce i v samotném Německu. Prezident Francois Hollande neprosadil od svého zvolení před více než dvěma lety vůbec nic. Německá kancléřka Angela Merkelová bourá ve velké koalici se sociálními demokraty to, co prosadila ve své první vládě. Snižuje se hranice pro odchod do důchodu. Poprvé po roce 1989 se v Německu bude vyplácet minimální mzda.

Berlín tlačí na krizí těžce zasažené státy jižního křídla eurozóny, aby šetřily. Itálie, Španělsko, Řecko a Francie nemají politické lídry s odvahou řezat do sociálních jistot a pracovního práva, které by zvýšily jejich schopnost konkurovat. Pod německým škrtacím tlakem proto šetří na investicích a běžném provozu, čímž stahují země do deflace. Bez větší pozornosti se na jihu odehrává sociální katastrofa. V Řecku je bez práce 58,5 procenta mladých. Ve Španělsku 55,5, v Itálii 40 a ve Francii 25 procent. Pro srovnání: v Německu je to 7,9 procenta. To fakticky znamená společenský rozvrat, protože vyrůstají generace frustrovaných lidí bez perspektivy. Země navíc přichází o elity, které prchají do prosperujících zemí, kde často dělají podřadnější práci.

Splasknutí německé bubliny

Hluboké potíže eurozóny se jen přikrývají záchrannými zásahy ECB. Podstata se neřeší, jen se kupuje čas. Tento týden zveřejnila Evropská centrální banka zátěžové testy bank v eurozóně. Neprošlo 25 finančních domů, většinou z jihu. Pokud nedoplní kapitál, nepřežijí podle ECB další recesi. Velká část z nich je z Itálie. Řím, který už prochází vleklou recesí, je třetím největším obchodním partnerem Berlína.

V Německu začíná na pultech přibývat seriózní literatura o prasknutí „německé bubliny“ z pera uznávaných novinářů a šéfů ekonomických institutů. Názvy jsou dost výstižné. Šéf ekonomického rubriky deníku Die Welt Olaf Gersemann přichází s titulem Německá bublina: poslední vzepnutí velkého ekonomického národa (Die Deutschland-Blase: Das letzte Hurra einer großen Wirtschaftsnation). Šéf ekonomického institutu DIW Marcel Fratzscher sáhl po titulu Německé iluze (Die Deutschland-Illusion). Společným motivem je právě iluze o prosperitě uprostřed těch, kdo padají.

Postupně se ukazuje, že s příznivým větrem slabé měny v zádech žije německá exportní mašina z podstaty. Lidsky i materiálně. Vysoká konkurenční síla Berlína je kromě nesporné kvality průmyslového zboží, které nabízí, dána i velkou mzdovou uměřeností. Platy po korporativistické dohodě odborů s průmyslníky rostly za poslední desetiletí nejméně z Evropy.

Firmy i stát v Německu také v posledních letech výrazně šetřily na investicích. „Zoufale potřebujeme víc investic. Ve veřejném sektoru ročně chybí investice za 20 miliard eur (560 miliard korun),“ říká Volker Treier, hlavní ekonom německé Hospodářské a obchodní komory. Nedávný průzkum nálad mezi malými a středními firmami ukazuje už půl roku propadu nálad a víry v budoucnost. Pesimismus průmyslníků a obchodníků vždy recesi prohlubuje.

Německo po celou dobu od začátku krize v roce 2008 razilo doktrínu úspor. Teď na něj útočí Francouzi a další jižané, podle nichž se ukázalo, že doktrína nefunguje ani v samotném Německu, a tlačí Berlín do vyšších výdajů. Angela Merkelová to ale razantně odmítá, protože se soustředí na to, aby poprvé od roku 1969 země hospodařila s vyrovnaným rozpočtem. S vládnutím bez schodků její kabinet počítá až do roku 2018. Na tlak ostatních zemí eurozóny, aby nalili více peněz do investic, Němci neslyší.

Šetřící doktríně už se ale odmítají podřizovat Francouzi. Do Bruselu poslali návrh rozpočtu, jehož schodek podstatně převyšuje pravidla fiskálního paktu. Stejně tak ho ignorovali Italové. Ale zatímco Řím je ochoten s Bruselem o jeho snížení vyjednávat, Paříž zaujala neústupnou pozici. Klíčovým mužem zodpovědným v nové Evropské komisi za hospodářské a měnové záležitosti je bývalý francouzský socialistický ministr financí Pierre Moscovici. Tvrdý zásah z Bruselu se tak nedá očekávat. V diplomatických kruzích už naopak kolují tradiční návrhy na změkčení pravidel, které počítají s tím, že by se do sledovaného schodku nepočítaly výdaje za investice.

Recesí to začalo, recesí to skončí?

Ze všech výše zmíněných souvislostí je zřejmé, že riziko další recese je značné, a pokud přijde, rozhodně nezůstaneme ušetřeni. Vládní garnitura se ale tváří, že jsme izolovaným ostrovem. „Světová ekonomika pokračuje v mírném růstu a v rozvinutých zemích dochází ke zklidnění situace po otřesech, k nimž došlo v posledních šesti letech,“ řekl ministr financí Andrej Babiš minulý týden, když představoval rozpočet na příští rok. „Česká ekonomika v roce 2014 reálně vzroste, obdobně poroste i v roce 2015.“ Při svém pracovním vytížení, kdy dohlíží na každou fakturu nad 500 tisíc korun, zjevně nestíhá sledovat, co se děje kolem nás.

On i premiér Bohuslav Sobotka tvrdí, jak budou podporovat růst ekonomiky a vytvářet nová pracovní místa veřejnými investicemi. Ve skutečnosti ale předložili rozpočet, který je pro chvíli hrozící recese velmi nebezpečný. Výdaje na investice jsou v něm o 26,7 miliardy nižší než v posledním rozpočtu Nečasovy vlády na rok 2013, o němž Babiš i Sobotka tvrdí, že udusil ekonomiku. Provozní výdaje jsou naopak o 72,1 miliardy korun vyšší. Většina z toho jsou navíc mandatorní výdaje. Vláda zvedla platy, důchody, zvýšila daňové slevy, zavedla nové dávky a porodné na druhé dítě. Tyto výdaje je velmi těžké rychle omezit, pokud by se v krizi propadly příjmy státu. Těžko si dokážete představit, jak Andrej Babiš a Bohuslav Sobotka ohlašují snížení platů a důchodů.

Jejich vláda se teď těší vysoké důvěře společnosti. Věří jim dvakrát více lidí než kabinetu Petra Nečase po stejné době ve Strakově akademii. Když přišla těžká finanční krize 2008, všichni se obávali, jak to zamává s politikou. Obávali se, že lidé v těžkých dobách, tak jako už tolikrát v historii, budou hledat spásu v populistech a extremistech. Ekonom ČSSD, dnes ministr průmyslu Jan Mládek tehdy varoval „před vývařovnami pro chudé a novými Hitlery“.

Doba je jiná. U nás recese a frustrace a nihilismus lidí z ní přivedly k moci Andreje Babiše a jeho protestní spolek. V časech prosperity by na jeho řeči o rozkradené zemi nikdy tolik lidí včetně značné části elit neslyšelo. Teď je otázka, jak bude společnost reagovat, až uvidí, že Babišovy recepty prosperitu nepřinesly.