Nejpopulárnějším politikem a očekávaným vítězem voleb zůstává člověk stíhaný neúspěchy a aférami, které zpochybňují jeho kompetenci, morálku i schopnost dodržovat zákony. Bývá označován za největší nebezpečí pro zastupitelskou demokracii, kterou chce dostat pod kontrolu po vzoru některých vládců z východní a jihovýchodní Evropy, stejně by ho však volila třetina lidí. Nechal se vyhodit z vlády, není charizmatický, unavuje neustálým přehráváním role oběti a neumí ani pořádně česky, proč tedy vzbudil sympatie značné části národa? Jako jediný z politiků nabízí reálnou šanci, že omezí zastupitelskou demokracii, již značná část národa nesnáší.

Čím horší, tím lépe pro nás

V západní Evropě vzbuzuje úžas, kolik autoritářů a politiků silné ruky se najednou objevilo v zemích na Východě, které se přece teprve nedávno revolučně osvobodily od komunistické diktatury. Jak je možné, že se po takové zkušenosti Maďaři nechají svést Viktorem Orbánem, Poláci Jarosławem Kaczyńskim, Srbové Aleksandarem Vučičem, Gruzínci Bidzinou Ivanišvilim? Nejde přitom o náhlé výpadky. Všichni tito vůdci vyhráli volby nejméně podruhé a jejich popularita neklesá ani po mnoha letech vládnutí. Nepřekvapí, že průzkumy dávají Orbánovi přes padesát procent důvěry, ovšem ani podpora Kaczyńského strany Právo a Spravedlnost se dva roky od voleb neklesla pod třetinu.

Očividně nejde o mimořádně nadané populisty, které nelze nevolit, někteří z nich ani nevystupují na veřejnosti. Jejich možná jedinou předností může být, že na rozdíl od jiných potenciálně silných mužů, třeba Zorana Jankoviče ve Slovinsku nebo Viktora Uspaskicha v Litvě, měli víc štěstí či šikovnosti a neztroskotali hned při prvním pokusu sestavit vládu.

Vzestup vládců silné ruky jednoduše vysvětluje rostoucí poptávka v celé Evropě, silnější v bývalých komunistických státech. Obviňovat Orbána nebo Kaczyńského z temných záměrů na likvidaci zastupitelské demokracie je možné, úplně přesvědčivé to však není, protože oba se podíleli na jejím ustavení v 90. letech. Mnohem spíše je do role silných vládců nutí voliči. Třeba pro Orbána byla jediným vážným nebezpečím konkurence nacionalistů ze strany Jobbik, proti níž se ubránil až posílením protiuprchlické a protievropské rétoriky. Kaczyński, Orbán, Vučič, Ivanišvili ani lidé v jejich okolí nemusejí mít autoritářské sklony, spíše neustále čelí pokušení doby, která od svých vládců vyžaduje diktát.

Není divu, že Češi trvají na podpoře Andreje Babiše, který široko daleko jako jediný věrohodně nabízí, že ovládne sněmovnu a „dá věci konečně do pořádku“. Tím se ještě nevysvětluje, proč voliči přehlížejí osobní nedostatky svého favorita, který mluví vulgárně, trpí návaly vzteku a není loajální vůči spolupracovníkům. Tyto nedostatky však mohou být z určitého pohledu předností, protože touha po vládě silné ruky skrývá sklon k sebedestrukci. Režim zastupitelské demokracie zavedený za prezidenta Václava Havla nesplnil mnohá očekávání. Životní úroveň má pořád daleko k poměrům za západní hranicí, majetkové rozdíly se zvětšují, hypotéky splácejí těžko, člověk musí vzít každou práci, arogance úřadů i díry na silnicích jsou velké jako před revolucí. Je známo, že fandové ve ztraceném fotbalovém zápase někdy povzbuzují soupeře, ať nasází jejich klubu další góly, protože se po debaklu konečně vyhodí neschopný trenér. Ať nás soupeř potrestá za to, komu fandíme.

Soumrak demokratických bohů

Pocit úpadku, který jde ukončit jenom velkou katastrofou, prezentoval Babišův nástupce na místě ministra financí Ivan Pilný. Bez mrknutí oka oznámil, že stát nebude platit důchody těm, kdo dnes odvádějí sociální pojistné. Musí se připravit na to, že budou pracovat přes sedmdesátku – a pak jim nezbude než spoléhat na děti. Přitom stejně jako v jiných případech ani v oblasti důchodů žádný „soumrak bohů“ nenastal. Před šesti lety přece proběhla úspěšná reforma, která zajistila důchody na současné úrovni pro příštích padesát let (tzv. malá důchodová reforma, nezaměňovat s „velkou“, která byla za této vlády zrušena).

Jako v Maďarsku, Polsku nebo v Srbsku si část voličů přeje, ať konečně někdo vyhází ty neschopné a prohnilé stranické šíbry a namísto demokratického chaosu zavede pořádek. Jiní sázejí na to, že bude hůř. Proti tomu se může bojovat jenom rozumnými argumenty a vysvětlováním, že putinovský či orbánovský model řízené demokracie poměry dlouhodobě nezlepší, i kdyby byl v jeho čele někdo schopnější než Babiš. V každém případě omezí možnost občanů ovlivnit veřejné poměry.