Před několika lety jsem vedl pro noviny rozhovor s panem Antonínem Zelenkou, téměř devadesátiletým předsedou opavské pobočky Konfederace politických vězňů. Krom jiného si posteskl nad tím, že studenti ve školách, kam ho občas zvou na besedy, vnímají jako hlavní charakteristiku časů komunismu to, že se stály fronty na banány. O devastující nesvobodě, zločinech a vraždách režimu, který ho jakožto vojenského letce odsoudil v padesátých letech na osm roků do uranových dolů, nevědí nic. Generace, které komunismus pamatují, mají zase tendenci si ty časy idealizovat. V paměti jim defiluje jen to pěkné, co zažili, zatímco dnes se soustředí výlučně na to negativní. Uniká jim to podstatné, dodával Antonín Zelenka, že jejich pěkné zážitky byly hezké věci, které je potkaly na špatné cestě. A všechno, co je tak frustruje dnes, jsou zase jen špatné věci na cestě dobré. Kam může kráčet země, jejíž občané tento rozdíl nevnímají?

Odkud a kam kráčí Česko?

Stát je území, jehož občané sdílí společnou minulost a zároveň vizi budoucnosti. K čemu se odkazuje a kam vzhlíží Česko? Vzpomínám, že když jsme ještě za časů Občanského fóra v roce 1990 přemýšleli nad tím, jak v mé rodné Opavě oslavit první výročí listopadu 1989, byli jsme v rozpacích. Na jednu stranu jsme vnímali povinnost tuto zásadní historickou událost nějak připomenout, na stranu druhou jsme ještě měli v živé paměti nabubřelé komunistické oslavy všech možných Říjnových revolucí a Vítězných únorů s povinně dobrovolnou účastí, s nimiž jsme určitě nechtěli být srovnáváni. To, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku moc nevíme, jak slavit státní svátky, je ale zkušenost stará jako naše republika. Už v roce 1925 se Karel Čapek zamýšlel nad tím, jak je náhle složité oslavit výročí vzniku Československa bez honosných oficialit zaniklé monarchie, jimž se všichni pro jejich patetickou okázalost ještě nedávno vysmívali a které karikovali. Většina z toho, co tvoří podstatu našeho moderního státu, nám spadlo jaksi samo do klína. Samostatnost, demokracie – nic z toho jsme nikdy (třeba tak jako Poláci) nemuseli vykoupit dlouholetým vzdorem, odbojem a oběťmi. Zlé časy jsme oportunisticky přečkali v ulitách, po hospodách nebo na stranických schůzích. Co si tedy máme připomínat? Švejkovství? Přílišnou ochotu nechat se normalizovat?

Podobné rozpaky ale budí i vize budoucnosti na horizontu naší cesty. Václav Havel v knize rozhovorů s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech říká, že Češi chápou naději jako víru v to, že věci, které děláme, dopadnou dobře. A když nedopadnou ihned podle našich představ, jsme frustrováni, máme blbou náladu. Naděje je přitom podle Havla víra v to, že věci, které děláme, mají smysl, byť třeba možnost, že dopadnou dobře, leží až někde daleko v budoucnosti – třeba i za horizontem našich životů. Té naději je ale zapotřebí také něco obětovat, byť dnes pro většinu z nás třeba jen pohodlnost.

Zpátky do Evropy… Ale do jaké?

Evropský kontinent, o jehož obrys stál pod heslem „Zpátky do Evropy“ na volebním plakátu Občanského fóra z roku 1990 opřený žebřík, se v té době zdál být vysněným ostrovem bezpečnosti a stability. Sovětský svaz se rozpadal a spolu s ním odcházela do historie také hrozba ruského hegemonismu. Ano, skutečně jsme uvěřili tomu, že nastal konec dějin. Že naše děti už se budou rodit v zemi, která bude nedílnou součástí demokratického Západu, stabilní Evropské unie. Že jako člen NATO budeme natrvalo ukotveni v euroamerickém bezpečnostním prostoru, který se už navíc nebude muset poměřovat se silným a agresorským Ruskem.

Když jsme po tom žebříku vylezli, mohli jsme se na vlastní kůži přesvědčit, že cesta nahoru je vždy zároveň cestou dolů. Stabilní Evropa konce dějin se ztrácí v mlze. Možná k tomuto pádu měla nakročeno už mnoho desetiletí cesty k výšinám blahobytu. „Napřed jsme popravili krále, potom Boha a teď nevíme, co dál...“ píše básník Pavel Kalina. Finanční a poté migrační krize uplynulých pěti let ukázala, kam od doby Francouzské revoluce dokráčela Evropa – zadlužený, vymírající a stárnoucí kontinent, relativizující všechna svá hodnotová ukotvení a produkující do absurdit zmutovanou politickou korektnost. Kontinent, v němž se sociální stát změnil z dobrého sluhy ve zlého pána a kde souboj idejí, a dokonce i ideologií nahradil politický marketing. Který ztratil schopnost bojovat o svou identitu, protože jeho obyvatelé marně hledají důvod, proč by to měli dělat.

Krutě jsme se mýlili i v tom, že oslabené Rusko přestane být pro své okolí nebezpečné. V roce 1948 jsme jakožto jediná země střední Evropy předali moc na dlouhých čtyřicet let komunistům z vlastní vůle. A jen pětadvacet let po listopadu 1989 se po ruské invazi do Gruzie, na Krym a hybridní válce na východě Ukrajiny stáváme opět v očích Kremlu blízkým zahraničím Ruska. Zemí, jež se z železného objetí sovětů nevymanila, ale pouze dočasně odešla na vandr do Evropy, aby se pak začala pod taktovkou přímo zvoleného prezidenta a jeho podivného týmu kajícně vracet pod ruské dubisko.

„Nic než nárok“

V Česku střídají jedny volby druhé. Po komunálních přicházejí krajské, parlamentní, senátorské, evropské, teď i nesystémové a škodlivé prezidentské – a znovu dokola. Permanentní volební kampaň vystavuje obyvatelstvo neutuchajícímu proudu negativity, na níž především staví marketing nezodpovědných politiků. Hesla o tom, jak všichni kradou, lžou a korumpují, se postupně stávají z mediální agendy agendou veřejnou. Spolu s neuskutečnitelnými sliby o třináctých důchodech nebo zrušení stresu v práci utváří obrysy světa, ve kterém žijeme – lhostejno že ten skutečný je výrazně jiný. Své životy poměřujeme s reklamou na utopii. Reklama většinou vyhrává. Měníme se ve frustrované nedospělé děti s volebním právem, očekávající jako samozřejmost, že je z iluze o jejich nešťastných životech, za něž může vždycky někdo jiný, pokud možno okamžitě vysvobodí státní paternalismus.

Tak dobré časy, v nichž žijeme posledních pětadvacet let, přitom tato země nepamatuje. V kontrastu s tím jsme většinově stále více nespokojeni a rozmrzeni. Stali se z nás frustráti, kteří za své osobní selhání nebo jen životní smůlu viní stát, kteří nepohřbívají své nejbližší, ale jsou schopni stát fronty před krematoriem, když zemře známý skladatel nebo zpěvák. Kteří si nabírají a pak nesplácejí spotřebitelské úvěry na stále větší a větší televize, přestože ty staré jim ještě slouží, neboť uvěřili reklamnímu sloganu, že si to zaslouží. Uprostřed časů, které by nám předchozí generace záviděly jako ráj na zemi, jsme si nechali vnutit představu, že žijeme ve spálené zemi.

Když jsme nedávno připravovali publikaci regionálních fotografií k výročí listopadu 1989, našli jsme snímek, na němž kráčí v čele manifestace na podporu generální stávky vedle sebe dva mladíci s transparenty. První nese heslo „Svobodu!“, druhý ceduli, na níž je napsáno „Jistoty všem“. Dost jsme se té kombinaci, ale vlastně i sami sobě z těch krásných časů nasmáli. Demonstrant s transparentem „Odpovědnost“ už asi na manifestaci nedošel, tak jako kdysi Ludvík Vaculík na tribunu na Letné… Čeká se na něj dodnes. Jaké by asi bylo heslo, s nímž by se vydala masově do ulic generace, jejíž velká část volí raději kratší a jednodušší cesty, než ty delší a méně pohodlné, upínající se k nějakému přesahu? „Nic než nárok“?

Smutek v hospodě na věčnosti

Občas si představuji, že by se v jakési imaginární hospodě na věčnosti potkali lidé, s nimiž jsem se kdysi vídával na Opavsku a kteří zažili všechny hrůzy uplynulého století. Kromě jáchymovského mukla Antonína Zelenky a jeho kolegů z Konfederace politických vězňů, odsouzených v padesátých letech jen na Opavsku k celkem 1143 rokům vězení a čtyřem trestům smrti, by si tam s námi vyprávěl můj děda, který prožil osm let pekla v ruském lágru v Karagandě. Byl by tam táta mého kamaráda, doktor Zdeněk Jeník, který od roku 1968 stloukal bedny v krnovském Strojosvitu, rodiče Jana Zajíce z nedalekého Vítkova, bývalý opavský děkan Josef Veselý, zbavený státního souhlasu a odsouzený na šest let do kriminálu. Přisedl by si i básník Jaromír Šavrda z Ostravy, jenž zemřel na následky opakovaného věznění za opisování zakázané literatury v roce 1988. A další a další lidé, kteří si prošli celým šíleným dvacátým stoletím s oběma válkami, justičními vraždami, znárodňováním a vyvlastňováním, zákazy činnosti, studia, cestování. Které z nucené emigrace nepustili ani na pohřeb rodičů, kteří přišli o své blízké, zažili pogromy, gulagy, koncentráky, odsuny, inscenované procesy a věznění. V té hospodě by si od nás nechali vyprávět o tom, v jakých poměrech žijeme dnes my, jejich vnuci a pravnuci. Asi by je z našeho vyprávění přepadl hluboký smutek. Dověděli by se, že jejich utrpení a strádání k ničemu nebylo, protože ani jejich potomci nedošli klidu. Že to dnes v Česku je horší než za komunistů, že žijeme v trvalém nedostatku, ve spálené a vytunelované zemi, že nám vládnou zkorumpovaní a prolhaní dinosauři. Že se už nemůžeme dočkat, až se objeví někdo, kdo nás konečně zavede na cestu, po níž se bude kráčet líp.

Stockholmský syndrom českých rukojmí

Milan Kundera definoval v šedesátých letech střední Evropu jako „stav ducha“, protože toto území mezi Východem a Západem nevládne žádným geopolitickým prostorem. Na Východ, kam mentálně nepatří, byla po roce 1945 unesena, duší zůstává západní.

Čtvrtstoletí od propuštění ze zajetí našich východních únosců se u nás ovšem masově projevuje stockholmský syndrom. Ten stav ducha, v němž považujeme své uchvatčiky za přátele a osvoboditelům nevěříme, má své specifické projevy ve všech patrech života naší země. Ministr zahraničí Jan Kavan se ptá generálního tajemníka NATO Javiera Solany, zda může Česká republika po vstupu do Severoatlantické aliance také vystoupit. Hlava státu poklonkuje Putinově Rusku, mimo jiné na fóru pořádaném člověkem zařazeným na sankční seznam USA. Ministr obrany Stropnický do médií prohlašuje, že u nás nechceme žádné vojáky NATO, protože máme své špatné historické zkušenosti s cizími vojsky, premiér Sobotka ho doplňuje, že Česko přece nebude patřit mezi země, které by si přály posílení jednotek NATO v Evropě. Proti stavbě amerického radaru v Brdech podepisujeme petice, a dokonce držíme hladovky. Jako ukázkoví mediální negramoti hltáme kremelskou propagandu, která nás utvrzuje v konspiračních teoriích a pohodlném názoru, že vlastně lžou všichni, a nemá proto cenu se jakkoli angažovat. Po hospodách nadáváme, že se nic nezměnilo, protože kdysi jsme sloužili Rusům, teď zase pro změnu Američanům.

Jsme opět mezi dvěma mlýnskými kameny. Německo už jednou přivedlo Evropu do pekla a není náhoda, že na jeho počátku stál pakt Ribbentrop–Molotov. U nás pak peklo nacistické vystřídalo to komunistické. Teď Německo jako nejsilnější stát Evropské unie pro změnu páchá dobro, jak zní zlidovělý bonmot, ale možná nám tím opět dláždí cestu do ruských pekel.

Dějiny neskončily, stará strašidla opět obcházejí Evropu, jen se naučila používat nové technologie. Česko dnes kráčí po úzké pěšině. Na jedné straně má rozkolísanou a znejistělou Evropu, jejíž regulacemi posedlý establishment se stále více vzdaluje reálnému životu. Na té druhé opět neurvale rozpínavé Rusko, trpělivě čekající, až bude moci země svého blízkého zahraničí prohlásit za další svazové republiky. Více než jindy bychom potřebovali, aby tato naše pěšina byla stabilní a měla jasný cíl. Místo toho se nám pod nohama mění ze sice hrbolaté, ale přece jen dobrým směrem se ubírající cesty v jakousi defektní formu demokracie s nejasným vyústěním. Tak jako v roce 1948 je to opět z naší svobodné vůle. Soudě podle vzrůstající obliby oligarchického hnutí ANO a prokremelského přímo zvoleného prezidenta to většinu lidí netrápí.

Koneckonců, banány budou stále bez fronty, tak co…