O politickém úspěchu rozhoduje kromě toho, jaký má strana program, styl, hodnoty a étos, jimiž se aktivně profiluje, především to, jak je schopná reagovat v jejich duchu na aktuální vývoj, příležitosti a hrozby. Anglicky se tomu říká rapid response. Jistá forma rychlého vyhodnocení situace a improvizace v ní. Sociální demokracie pod vedením Bohuslava Sobotky v této disciplíně opakovaně fatálně selhává. Má antitalent otočit vývoj události proti sobě. Andrej Babiš je přesným protikladem. Nemá žádný program ani hodnoty, ale strategicky dokáže situaci téměř se stoprocentní úspěšností otáčet ve svůj prospěch.

Posledním flagrantním příkladem je návštěva dalajlamy v Praze. Ministr kultury Daniel Herman je všechno, jen ne odvážný politik. Jeho podlézání Andreji Babišovi je víc než okaté. Když Babiš žehlí své žvásty o koncentračním táboře v Letech okázalou pietní návštěvou, Herman mu na té cestě ochotně dělá stafáž. Když se ve sněmovně hlasuje o zákonu o střetu zájmů, který zakazuje firmám členů vlády kasírovat dotace, žádat o veřejné zakázky a vlastnit média, lidovci jsou jedním z hlavních stoupenců. Výrazně aktivnější než třeba opoziční ODS. Ve sněmovně ho spořádaně podpoří všichni lidovečtí poslanci. Až na jednu výjimku: Daniel Herman se omlouvá. Má naléhavou práci. Jede na Moravu odhalovat lavičku Václava Havla.

Přestože to po následné smršti může vypadat jinak, schůzkou s dalajlamou ministr Herman vůbec nic neriskoval. Mohl jen získat – a získal. Jestli si někdo představoval, že čínofilní sociální demokraté budou kvůli dalajlamovi vykazovat lidovce z vlády, je naivní.

Celý příběh s dalajlamou mohl skončit jako úspěšná Hermanova PR akce, etablující ho jako odvážného oduševnělého intelektuála. Kdyby si sociální demokraté tvrdě a úplně hloupě nenaběhli.

Společné prohlášení prezidenta, premiéra a šéfů obou komor parlamentu ujišťující Peking o bezmezné oddanosti je ostudné. Ze všech pohledů. Čínská diplomacie si tradičně stěžuje, když se kdokoliv z vládních představitelů na Západě s dalajlamou sejde. Je to folklor a výhrůžka, jež nemá žádné následky. Obzvlášť ne na obchod, který Západ na Číně zajímá nejvíc. Stejné výhrůžky, jaké předváděli Číňané před Hermanovou schůzkou, zažil Londýn i Berlín, když se s dalajlamou sešel David Cameron a Angela Merkelová. A to byli šéfové vlád, nikoliv vlivem méně významní ministři jako Daniel Herman.

Nikdo ale neprokázal servilitu, k níž se nechal strhnout Bohuslav Sobotka. Obchodu to ani náhodu nepomůže. A u samotných Číňanů budeme vypadat jako podvolení ratlíci druhé kategorie. Je to o to směšnější, když ministerstvo vnitra, které je v gesci sociální demokracie, zajistilo dalajlamovi servis, jaký se dostává hlavám států. Včetně limuzín a ochranky.

Čistě politicky poškodil Sobotka sociální demokracii hned dvakrát. Dal obrovskou příležitost Andreji Babišovi, aby se pasoval do role obránce lidských práv proti servilním cynikům ze sociální demokracie. V širokých vrstvách sociálnědemokratických voličů to jistě rezonovat nebude. Má to ale zásadní vliv na média a univerzity, které formují veřejnou debatu. Ta smršť demonstrativně vyvěšovaných tibetských vlajek na vysokých školách a radnicích je toho nejlepším důkazem.

Daniel Herman exhibuje, jak neohnul páteř. A samotný Andrej Babiš mu dělá hlavního promotéra, když rozhlašuje na Twitteru: „Vážím si vás, pane ministře. Jak říkal Masaryk, nebát se a nekrást.“

A funguje to. Tento týden jsem seděla na debatě o výsledcích voleb vedle populárního politického komentátora Jindřicha Šídla, velmi oblíbeného mezi městskými intelektuály. Vývoj glosoval slovy. „Nikdy jsem si nemyslel, že lidovci budou cool.“

Po oslabování TOP 09 je tato sice úzká, ale ve veřejné debatě velmi vlivná vrstva dost bezprizorní. Hledá si nové favority, kteří nejlépe reflektují pro ně zásadní témata. Lidská práva versus servilita vůči komunistické Číně jsou jedním z předních. Babiš i Herman to moc dobře vědí.

Andrej Babiš považuje za ideální uspořádání po příštích volbách do sněmovny vládu své strany s jedním malým, dostatečně pružným partnerem. Lidovci nebo Starostové jsou jasnou prioritou. Čím bude tento blok silnější a sociální demokracie slabší, tím lépe pro něj. Když ho budou podporovat – či přinejmenším nebudou kritizovat – městští intelektuálové, je to nedocenitelná podpora. Nebo přinejmenším jistota, že proti němu žádná média nepůjdou.

Sobotka to zjevně při podpisu servilního prohlášení nedocenil. Stejně jako nedocenil, jak nebezpečně blízko je jeho strana čínské skupině CEFC, která tady vyhlásila masivní investice, z nichž se zatím skoro nic do skutečných peněz nepřelévá. V Evropě ji zastupuje Jaroslav Tvrdík. Bývalý sociálnědemokratický ministr, který později stáhl České aerolinie do rekordních ztrát a posunul se na místo volebního manažera ČSSD, je dnes Sobotkovým poradcem pro Čínu. Premiérův přítel Radek Pokorný pracuje pro CEFC jako právník.

Právě Tvrdík svým tradičně melodramatickým projevem podle informací Echo24.cz premiéra do servilního prohlášení přitlačil.

Tím hned otevřel prostor spekulacím o finančním propojení mezi Číňany a sociální demokracií, o němž bez udání jakýchkoliv důkazů spekuloval třeba v České televizi komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček.

Lepší nahrávku si Babiš nemůže přát. Co nejdřív začne vykřikovat, jak jemu přes zákon o střetu zájmů sociální demokraté zakazují čerpání dotací, veřejné zakázky a vlastnictví médií, a sami dělají kšefty s Číňany, jimž servilně panáčkují.

Bohuslav Sobotka opět propásl příležitost a naběhl svému největšímu rivalovi, který chce jeho stranu rozebrat, přímo na lopatu.

Není to poprvé. Když se Babiš kolem letošních Velikonoc zaplétat do podvodu s dotacemi na Čapím hnízdě, začal v průzkumech padat. Sociální demokraté ten propad zastavili, když odmítli respektovat pravomocné rozhodnutí soudu, podle nějž měli právníkovi Zdeňku Altnerovi zaplatit 337 milionů korun. Všichni v přímém přenosu viděli, jak jim strana ministerského předsedy ukazuje, že verdikty soudu tady neplatí pro každého.

Sociální demokraté zjevně nezvládají rozhodování v krizi.