Hledání historických analogií k dnešnímu dění a dávných předobrazů jeho aktérů je oblíbená forma prokrastinace. Na nezúčastněného pozorovatele odněkud zdaleka by česká veřejná debata mohla působit dojmem masové seance nad hrou Najdi Hitlera. Doba je zjevně zlá. To zlé v ní ale nějak postrádá temný majestát. I proto mohou všechny ty řeči o nacismu znít dost nepřípadně, hystericky nebo jako projev dychtivosti povýšit se na úroveň těch, kdo proti skutečnému nacismu skutečně bojovali (před nedávnem jsem se zapojil do venkoncem zbytečné facebookové debaty o tom, jestli je skutečně nutné v článku na téma patří/nepatří děti do kaváren vytahovat holokaust).

Společenské zlo, ať už identifikované z jakékoli strany, je v soudobém Česku spíš groteskní, velmi pozemské, balancující na hraně trapnosti. A někdy i daleko za ní. Nikolaje Stavrogina nebo šíleného pana Kurtze aby tu jeden pohledal. Naštěstí. Výrazně lépe se ve zdejším prostředí daří oživlým verzím legračních kreslených figurek z dětských knížek. Asi i proto, že ve virtuálním světě se jeden tolik snaží vypadat dobře, až ze sebe místo toho vyrobí zoufale nepřitažlivou karikaturu. Ale zase. Pořád lepší, když člověku nějaký všeznalý brouk Pytlík vymlouvá imaginární díru do hlavy, než aby mu ji tam faktickou udělal krumpáčem místní klon Pol Pota.

Kromě žvanivého hmyzu z knížky Ondřeje Sekory existuje ale ještě jedna kreslená figurka, jejíž vliv na podobu tuzemského „dyškurzu“ ještě nebyl plně doceněn. Mám na mysli Bohouše, nejmladšího člena Bratrstva kočičí pracky, odvěkých a zoufale nekňubných nepřátel vzorných hochů z klubu Rychlých šípů. Knihy a komiksy Jaroslava Foglara jsem v jedné fázi dětství hltal, jistě ne sám. Jaroslav Foglar pochopitelně neaspiroval na nejlepšího stylistu všech dob a psychologická drobnokresba taky zrovna nebyla jeho silná stránka.

Věděl ale, jak oslovit kluky a holky určitého věku, čím je rozesmát a jak je vystrašit. Hrůza je v jeho knížkách často nějakým způsobem přesvědčivější než to prosluněné a svalnaté konání dobrých skutků. Z jeho knih a obrázkových příběhů utkví spíš situace a výroky než hrdinové. A, samozřejmě, užitečná poučení: neskákat uhřátý do vody, nepřepíjet se vodou po konzumaci třešní, nekouřit... a cvičit. Převzorný Mirek Dušín už na dětského čtenáře může působit docela otravně, snad s výjimkou dnů, kdy se z hlubin nevědomí nevynořil jeho stínadelský doppelgänger Mirek Daneš. S figurami ostatních Foglarových überchlapců to bylo podobné. Zato ti padouši. Starý Mažňák! Mladý Mažňák! Bratrstvo kočičí pracky.

Známka teplákovitosti

Z osazenstva Rychlých šípů je tahle trojice osudem pronásledovaných škodičů vlastně nejsoučasnější. Dlouhé Bidlo – brýlatý kolohnát v ne úplně padnoucím obleku a s ním sladěné čapce. Je na něm až cosi hipsterského. Zvlášť vezmeme-li v úvahu jeho snahu získat tu kočičí pracku a provádět s ní magické úkony, můžeme v něm vidět stoupence alternativního životního stylu. Štětináč, ježatý drban s hlubokým vztahem ke krysám – první český punker hodný toho označení. Jak ale klasifikovat Bohouše? Jeho „outfit“ nese jisté známky teplákovitosti, na hlavě má prakticky pořád kapuci – tady by se dala vidět jistá souvislost se subkulturou posluchačů hip hopu. Ale asi bych jim v tom křivdil.

Na Bohoušovi je toho přeci jenom dost málo drsňáckého a zmíněná kapuce nemá skrýt jeho tvář před kamerami či svědky jeho násilných činů, nýbrž ochránit jeho dýchací cesty před hrozbou rýmičky. Podobně i jeho instinktivní podlézavost a vůbec všeobecné srabáctví je spíš univerzální a nadčasové, než aby v něčem předjímalo právě ty dnešní dny. Existuje ale jedna faseta Bohoušovy osobnosti, která mi pravidelně vytane na mysli, zanoří-li se do mokřadů českého virtuálního světa.

Iritující kombinace vzrušené netýkavosti – vždy pohotové hlásit světu sebemenší skutečnou či domnělou křivdu nebo hrubost, jíž se mohli spoludebatéři dopustit – a naprosté nepřítomnosti sebereflexe, byť třeba jen zbytkové. Bohouš to dělával taky tak. V okamžicích, kdy si byl jistý svou nedotknutelností, urážel a vysmíval se na plnou pusu. Pokud se ale ta nedotknutelnost ukázala jako iluzorní, dal se do vřískání (to jeho pověstné: „Oni mne máčejí! Oni mne myjí!“). Průběžně osciloval mezi pozicemi agresora a oběti, dalo by se říct. Nějaká citlivější soudobá duše by nakonec v tom máčení a mytí mohla vidět formu šikany. Jenomže co s ním dělat, s Bohoušem? 

Desítky let po napsání Rychlých šípů je bohoušovská argumentační strategie velice živá. Nezná hranic generačních ani politických, je častá mezi staršími i mladými, pravičáky, levičáky i centristy. Mezi její zasloužilé obnovitele je možné počítat bývalého prezidenta Václava Klause. Ten s oblibou zahajoval debatu nějakými těmi osobními insinuacemi subtilními (jeho oblíbený „shazovací“ plurál typu pánové XY) i otevřenějšími. Pokud se ale proti němu někdo důrazněji ozval, došlo ke stereotypní reakci – k šoku nad tou skandální neomaleností, ve tváři nevěřící výraz mučedníka, perplex z toho, jaké špinavosti se vůči němu zlé síly zase dopustily, do jakých to nečekaných hlubin jsou schopné klesnout. Bůh to snad vidí, svět to snad vidí, jak hanebně je zde tupena nevinnost. Následovníky má značně schopné.

Protiislámský aktivista Martin Konvička v debatách a projevech silnými výrazy či hrozbami vskutku nešetří, když mu ale někdo na plot křídou nakreslil přeškrtnutou konvičku, mluvil o tom pomalu jako o první fázi genocidy. I jeho oponenti z řad takzvané mladé levice se v mučednické sebeprezentaci nenechají zahanbit. Jasně, nedá se to říci o všech jejích představitelích, ta schopnost útočit a fňukat zároveň je ale v jejích řadách rozšířena dostatečně na to, aby se o ní dalo mluvit jako o charakteristické.

„Jste zaprodanci, spoluviníci vražd, zakuklení nacisti… Berte mě vážně! Mluvte se mnou slušně! Mám na to právo!“ Jako kdyby někteří z těch mladých lidí žili ve zvláštním bludu (projevuje se to i v jiných ohledech). Věří, že nahlédli zpozdilost a pomýlenost těch starších, zároveň ale jen prohlubují to nejotravnější z dědictvích předcházejících generací, přebírají po nich pochodeň ublíženého narcismu. Šajnit bude dál a do daleka, na to se dá spolehnout už teď. Asi to na závěr chce nějaké foglarovské poučení. Neskákejte uhřátí do vody. Nebuďte jako Bohouš.