Rok 2016 byl zarámovaný alby na odchodnou. Na jeho počátku vyšla deska Blackstar Davida Bowieho, umělec zemřel bezprostředně po jeho vydání. Zakrátko po vyjití alba You Want It Darker odešel i Leonard Cohen. Na obou těch albech je přicházející konec velice silně přítomný, zároveň to jsou desky jedna druhé si velmi nepodobné. Z Bowieho hudebního epitafu je slyšet potřeba nezastavit se ani v těch posledních měsících, zůstat až do konce tím, kdo hledá a nachází nové cesty, způsoby, jak se vyjádřit, znít jinak. You Want It Darker je oproti tomu čistý Leonard Cohen, jak ho miliony fanoušků znají a mají rády. Provedený s elegantní, prožitou úsporností, díky níž mohou mít umělcova slova takovou váhu, jaká jim v okamžiku loučení s tímto světem náleží.  

A ještě v jednom podstatném ohledu jsou ta dvě poslední slova velice rozdílná. David Bowie zosobňoval typ umělce jaksi nedosažitelného, odděleného od světa, který svou tvorbou ovlivňoval. Jeho persona byla člověk trochu odjinud a také uzavřený někde jinde. Oddělený od světa skleněnou stěnou, za níž si mluví sám pro sebe. Písně Leonarda Cohena jako by prakticky vždy byly součástí nějaké rozmluvy, měly adresáta, často nepojmenovaného, ale ne vždycky – kdekdo v létě pocítil záchvěv dojetí, když byl zveřejněn dopis, který Cohen napsal umírající Marianne Ihlenové, jež byla v šedesátých letech jeho partnerkou a inspirací a napsal jí svou So Long, Marianne. Identita toho oslovovaného (oslovované) v Cohenových skladbách ale většinou zůstávala skrytá, stejně tak jeho povaha.

Zpívá ženě, nebo Bohu, popisuje vytržení těla, nebo ducha, splývá mu to? Dokázal tou přesně vyjádřenou ambivalencí, podbarvenou bolestnou nadějí či jakýmsi cituplným a smutným stoicismem, zasáhnout masy. Cohenovo umění bylo vždycky přístupné, snad také díky času, který za každou tou písní stojí. Strohá dokonalost a (někdy zdánlivá) jednoduchost umělcova výrazu nemohla být vyjádření nějakého zášlehu inspirace, v němž člověk v jednom zátahu vychrlí desku. Po jeho skonu donekonečna opakovaná píseň Hallelujah prý vznikala během pěti let. Možná i díky tomu žije i po všech těch často neskonale pitomých verzích, jichž se po celém světě včetně Česka dočkala.

Leonard Cohen byl básník a také naplňoval obecnou představu jednoho básnického typu – posmutnělý starší chlapík sedí u kavárenského stolku, za výkladní skříní prochází krásná žena a jemu je z toho smutno. Protože mu to připomnělo jinou ženu, ach, tak nenávratně ztracenou… Ve svých trochu horších momentech šel tomuhle klišé trochu moc vstříc. Na You Want It Darker ale nic takového slyšet není. Starý muž se odbírá k bohu svých předků – Cohen byl vždycky v něčem velmi židovský umělec, při všem svém až všežravém spirituálním hledačství (kdysi flirtoval dokonce i se scientologií) za svou konfesi vždy považoval judaismus.

A jeho poslední deska je odkazů k židovské tradici plná, nejenom proto, že její první tóny zpívá v hebrejštině sbor montrealské synagogy. Hineni, tady jsem. A poslední Cohenova deska skutečně je o bytí „tam“, na hranici života, za níž čeká to neznámé, ten neznámý. Cohen ho vyhlíží, možná nejistý, zda něco zahlédne či zda vůbec je co zahlédnout. Ví, že v okamžiku toho setkání asi nebude mít co říct, ale že na tom nemusí záležet. Jeho zpěv má blízko k deklamaci, je z něj slyšet slabost stárnutí i mohutnost, síla, která přichází už odjinud. You Want It Darker – Chceš to temnější. Může to znít hrozivě, taky je v tom ale slyšet vůle odevzdat se, nakonec nemusí být nic beznadějného na tom, když svíčka dohoří.     

Obsáhlý Cohenův profil v New Yorkeru, který vyšel letos v létě, líčí umělce jako člověka smířeného s přicházejícím koncem, jenž zároveň nechce zkracovat svůj čas. („Zbytečně moc hubneš, Leonarde. Umíráš, ale nemusíš ten proces urychlovat. Přinuť se sníst sendvič.“) Využívá tu dobu, aby uspořádal své věci v tvorbě i v těch nejpraktičtějších ohledech. Pořád slyší ten „božský hlas“, jehož zdroj celý život všude možně hledal.

„Pořád slyšíte tu druhou hlubokou realitu, pořád vám zpívá, a většinou to nedokážete rozluštit. Už v dobách, kdy jsem byl zdravý, jsem byl vůči ní citlivý. V téhle fázi hry slyším, že říká: ‚Leonarde, prostě jen udělej, co musíš.‘ Ten hlas je teď velice soucitný, víc než kdykoli jindy v mém životě. Už neslyším ten hlas říkat: ‚Všechno k.rvíš.‘ Je to ohromné požehnání, skutečně.“ Krásný konec, řekl bych. 

Leonard Cohen: You Want It Darker (2016, Columbia).