Po listopadu 1989 mělo dojít k restauraci kapitalismu. Pokus byl úspěšnější, než se čekalo, protože na venkově cesta proti proudu času dospěla ještě dál, až do feudalismu. Zásluhu na tom mají evropské zemědělské dotace, na něž si veřejnost často stěžuje, že nefungují. Změnit venkov a vytvořit novou vrstvu agrobaronů však dokázaly. Týdeník Echo nabízí seznam nových feudálů.

Nadšení japonští turisté na sebe v autobuse pokřikují a fotí krajinu okolo. Žluté lány, u kterých nejde dohlédnout konce, jen občas přerušované remízky a lemované pásy lesů, jsou v květnu pro exotické turisty hlavní atrakcí české a moravské země. Pro samotné Čechy jsou nejnápadnější připomínkou toho, jak jejich život změnila Evropská unie a její dotace. Není divu, když se řepková pole od 90. let zvětšila na čtyřnásobek a zabrala plochu 400 tisíc hektarů, což odpovídá rozloze Zlínského kraje.

Nejvíc dotací, ročně nepředstavitelných 35 miliard, míří zemědělcům. Tyto peníze mají podle oficiálních deklarací udržet tradiční ráz krajiny a chránit životní prostředí. Není ovšem pochyb, že jsou v první řadě protekcionistickým opatřením na ochranu evropských producentů před dovozem laciných potravin z jiných světadílů. Nejpřesvědčivějším důkazem jsou tuzemské poměry. Na podpoře z Bruselu vydělává také pár ekologických rolníků ztracených kdesi v podhůří, hlavní výnos však mají největší zemědělské podniky, jimž dotace zajišťují každoroční zisk v řádu desítek milionů.

Dost pro všechny

Magickou dotační hranici milionu eur (podle současného kurzu 27,4 koruny za euro) překročilo loni 67 velkých firem a ještě podnik na 100. místě dotačního žebříčku dostal 24 milionů korun. Hlavní část eurodotací jsou platby za plochu obdělávané půdy a v tomto ohledu je největším zemědělcem armáda. Vojenské lesy loni inkasovaly od Evropské unie 88 milionů, o 19 milionů víc než druhý největší příjemce, pozemkový magnát Gabriel Večeřa a jeho zemědělsko-potravinářský komplex Agro Měřín se sídlem na Vysočině, poblíž Velkého Meziříčí. Večeřa se stal terčem kritiky za spekulace s pozemky, které svého času stály funkci ministra zemědělství Petra Zgarbu, mezi svými kolegy však získal velkou úctu. „Gábin je tvrdej, ale funguje mu to,“ zní jeden z obvyklých superlativů.

Stejný obdiv získali další manažeři, kteří dokázali transformovat klasická JZD na moderní kapitalistické firmy, například legendární Vítězslav Navrátil (ročník 1943), jehož firma Rostěnice s.r.o. působí na Vyškovsku a loni dostala dotaci 61 milionů. Nebo Václav Klejch (1945): jeho družstvo v Dolním Újezdě u Litomyšle Unie podpořila sedmapadesáti miliony.

Dominantní část dotací vždy tvoří platba za hektar, která se v posledních letech průběžně zvyšovala a loni dosáhla 5997 Kč. Lze tedy snadno vypočítat, že velké podniky typu Rostěnic hospodaří na pozemcích o rozloze až deset tisíc hektarů, z toho je obvykle víc než polovina v pronájmu.

Podniky z Rostěnic a Dolního Újezda jsou v žebříčku eurodotací čtvrté a páté, před ně se dostala s 68 miliony na třetí místo společnost Salix Morava, která hospodaří na Kroměřížsku, patří ovšem britskému investorovi jménem Spearhead International. Ta vlastní i další dvě tuzemské firmy, jež berou v eurech víc než milion dotací, konkrétně Eurofarms u Jihlavy a Agrosumak v Suchdole nad Odrou. Tři hlavní firmy impéria Spearhead inkasují dohromady 130 milionů korun roční dotace a překonají i Večeřovo Agro Měřín.

Přesto je hlavním protagonistou dotačního byznysu v zemědělství někdo jiný. Stejně jako v jiných oborech zemědělsko-potravinářského komplexu je to miliardář Andrej Babiš a jeho Agrofert. V žebříčku dotací je jeho Agro Jevišovice až osmnácté, ovšem na pětadvacátém místě najdeme Alimex Nezvěstice, osmadvacátá je mlékárna Olma, devětadvacátá firma ZEM a.s. z Lužce nad Cidlinou, dvaatřicátý je ZEAS Puclice atd. Mezi stovkou příjemců eurodotací v zemědělství je celkem devět Babišových firem, které loni inkasovaly 300 milionů. V dokumentech Agrofertu se uvádí ještě dalších třicet firem, které obdělávají půdu, často pod idylickými názvy jako Podchotucí, Podchřibí nebo Agrobech. Odhad magazínu Dotyk přisuzuje Babišovi do vlastnictví či pronájmu celkem 100 tisíc hektarů, v platbách za hektar tedy každoročně inkasuje nejméně 600 milionů.

Právě velké zemědělské podniky dosáhnou i na další dotační tituly, které jsou spojeny s evropskou politikou. Každý velký podnik si s investiční podporou Bruselu postavil aspoň jednu bioplynovou stanici. Boom bioplynek v některých ohledech překonal solární elektrárny, například už dodávají do sítě ročně přes dva miliony megawatthodin elektřiny. Jejich podpora je nižší než u fotovoltaické konkurence, překročila však šest miliard korun. Obvyklá bioplynová stanice s výkonem tisíc kilowattů, jakou třeba Agrofert postavil ve Vážanech u Nezvěstic, v Bystřici u Benešova, ve Velkých Němčicích atd., může ročně počítat se zelenými bonusy okolo 30 milionů.

Žlutá záplava

O vzestupu zemědělství pod blahodárným deštěm eurodotací není možné pochybovat. Zemědělci zvyklí na bohaté státní dotace po pádu komunismu opravdu trpěli. Podpora z Prahy skončila, zároveň se ovšem nepodařilo uskutečnit reformní plán, že od socialistických molochů JZD převezmou zemědělskou výrobu malí soukromní rolníci. Úpadek agrárního sektoru se dá měřit tím, jak ubývalo půdy, kde se něco pěstuje. Výměra se snížila ze tří milionů na 2,5 milionu hektarů. Protože zemědělci žili z podstaty, tak v nejlepší kondici přežila velká družstva, která ovládl jejich management.

Není jisté, jestli velcí agrárníci v roce 2004 oslavovali vstup Česka do EU, ovšem právě v tom roce se poměry začaly zlepšovat. Ministerstvo zemědělství a jeho zemědělský fond SZIF rozdělily namísto šesti miliard dotací v roce 2003 celkem šestnáct miliard. Peníze navíc dodala Evropská komise. Jenom bruselské dotace překročily v roce 2007 částku dvacet miliard, přes třicet miliard se dostaly o čtyři roky později. Letos rozdělí zemědělský fond 39 miliard, z toho 35 miliard přijde z Bruselu.

Po roce 2010 tak přestalo ubývat zemědělské půdy, v roce 2012 se zastavil propad ve výrobě masa, pšenice zaznamenala v letech 2011 a 2014 rekordní produkci od pádu komunismu. Mzdy zemědělců rostou v posledních třech letech nejrychleji ze všech oborů. Hlavní však bylo, že hned v roce 2004 se zemědělství dostalo do osmimiliardového zisku. Po zvýšení dotací v roce 2011 se zisk drží nad patnácti miliardami.

Z takového pohledu je Babiš největším ze spekulantů, kteří si včas uvědomili, jak vysoké příjmy zajišťuje vlastnictví půdy. Většinu podniků zemědělské prvovýroby získal v období před pěti lety, nákup ovšem pokračuje dodnes. Například loni pořídil 81. největšího příjemce dotací, Zemědělskou společnost Blšany, která patřila bývalému šéfovi českého fotbalu Františku Chvalovskému. Obdobně se chovají další. Dva podniky z první dotační stovky zakoupila společnost Agro 2000, za kterou vystupují dva třebíčští podnikatelé Radek Kružík a Lubomír Krejčí.

Mohutný příliv eurodotací ve spojení s velkými zemědělskými firmami je právě důvodem, proč mohou Japonci obdivovat na jaře zežloutlou českou krajinu. Dotace jsou k dispozici pro každého, kdo obdělává půdu. Proto se vyplatí sjednotit lány a pěstovat na ní plodiny, které jsou nenáročné na práci. Ideální je řepka, kterou navíc Evropská unie podporuje tím, že vyžaduje přimíchání řepkového benzinu do běžných pohonných směsí. V roce 2004 utržili čeští zemědělci na řepce čtyři miliardy, loni to už bylo o deset miliard víc. Stala se druhou nejčastěji pěstovanou rostlinou hned po pšenici. Tato nejdůležitější obilnina se pěstuje na 800 tisících hektarech, na dvojnásobné ploše než řepka. Výdělky jejích pěstitelů však rostly v posledních deseti letech pomaleji, z dvanácti na dvacet miliard.

Tržby se významněji zlepšily už jen u mléka a kukuřice, která se používá jako surovina pro bioplynové stanice, v obou případech o dvě miliardy. Evropské dotace zasadily další nebo už poslední ránu tradičním rostlinám. Například už jen na čtyřiceti tisících hektarech se pěstuje oves. Žito i brambory se musejí spokojit s polovinou této výměry, len roste na necelých dvou tisících hektarech.

Sociální případ miliardář

Zprůmyslnění tuzemské krajiny je pouze jedním z negativních důsledků eurodotací. Například německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung se pozastavuje nad tím, že někteří tamní zemědělci loni dostali podporu přes milion eur. V celém Německu takovou částku inkasovalo 222 podniků, tedy třikrát víc než v pětkrát menším Česku. Podle autora Jana Grossartha nedává velký smysl, když musejí poplatníci pomáhat ze svých daní bohatým investorům, kteří skoupili po pádu komunismu východoněmecká družstva známá pod zkratkou LPG. Právě oni jsou největšími příjemci dotací. Grossarth připomíná, že eurodotace křiví trh s potravinami. Ještě v roce 2013 byli jejich velkými příjemci potravinářské koncerny, například dodavatel masa Vion, mlékárny Nordmilch, cukrovary Südzucker, velkoobchodník Baywa nebo obchodní řetězec Edeka. Díky agrárním dotacím mohli prodávat své produkty pod tržní cenou.

I v tomto směru panují v Česku obdobné poměry a nejde jen o Agrofert, který je v Česku největším řezníkem, mlékařem i pekařem. Třinácté největší dotace na půdu inkasuje firma Masný průmysl Krásno, sedmnácté nejvyšší má Zemědělské družstvo Novosedly, které ovládají mlékárny Alimpex. Naopak do potravinářského průmyslu investují velcí zemědělci v čele s holdingem Agro Měřín, který provozuje mlékárnu Lacrum.

V Německu ovšem velcí obchodníci a výrobci o podporu svých zemědělských divizí od loňska přišli. Spolková vláda také rozhodla, že v období 2014‑2020 budou dotace pro větší zemědělce s pozemky přes pět hektarů kráceny úměrně velikosti. Kabinet premiéra Sobotky a vicepremiéra Babiše naopak rozhodnutím z července 2014 zachoval stejné dotace na hektar pro velké i malé zemědělce; přístup k evropským miliardám neomezuje ani největším potravinářům včetně Babišova Agrofertu.

Voliči placení z Bruselu

Němci se nemusejí potýkat s dalším nepříznivým dopadem zemědělských dotací, konkrétně s jejich vlivem na politiku. Stěžovat si mohou v Maďarsku, kde na zemědělských dotacích z Bruselu stojí vláda autoritářského premiéra Viktora Orbána. Regionální pobočky jeho strany Fidész řídí na venkově tzv. „zelení baroni“, tedy největší vlastníci půdy, a tím i největší příjemci dotací. Rakouský novinář Roland Androwitzer uvádí v knize Srdečné pozdravy z Orbánlandu, že mezi ně patří sám Orbán, respektive jeho žena Anikó. Zásluhou zelených baronů se kdysi liberální městská strana přeměnila na venkovskou konzervativní organizaci a také dvakrát po sobě suverénně vyhrála parlamentní volby. V minulém parlamentu obsadili podle Androwitzera zelení baroni víc než polovinu míst.

To neznamená, že jsou baroni a Orbán za dotace vděční. Vyhovuje jim naopak konfliktní soužití, které nepřeruší tok dotací, znemožňuje však jejich kontrolu. Nástupem agrobaronů se venkov ani politicky nestabilizoval. Fidész přebral před pěti lety vesnické voliče socialistům, po skandálech druhé Orbánovy vlády se ovšem voliči posouvají dál doprava. Naposled vesnice na sever od Balatonu zvolily do sněmovny ultrapravicového kandidáta strany Jobbik.

Zkušenosti Orbánlandu mohou v Babišistánu platit jen do určité míry už z toho důvodu, že Babišovo hnutí ANO není střechovou organizací různých agrobaronů, ale slouží jako politická pobočka jediného Agrofertu. Přesto funguje hlavní pravidlo, že majitelé velkých podniků na venkově dokážou dominantní pozici na místním pracovním trhu využít jako politický kapitál. Málokdo tomu předloni při parlamentních volbách věnoval pozornost. Pokud ovšem v Lužci nad Cidlinou získalo hnutí ANO 41 procent hlasů, pak to jde těžko vysvětlit jinak než tím, že v obci sídlí farma ZEM (29. nejvyšší dotace z Bruselu) z koncernu Agrofert. Další společnost Oseva Agri Chrudim (74. největší příjemce) sídlí v obci Kočí, kde ANO získalo 36 procent hlasů. A 39 procent získalo Babišovo hnutí v obci Černín, kde hospodaří Agro Jevišovice, 31 procent v Žákavě, kde Alimex Nezvěstice postavil bioplynovou stanici. Stejně bylo ANO úspěšně v Křinci, centrále družstva Podchotucí. V okolních obcích už byla popularita hnutí významně nižší.

Vévoda z Čapího hnízda

Majitelé velkých družstev získávají díky dotacím stejnou pozici, jakou měli svého času feudálové. Na jejich ekonomické síle byly závislé celé regiony, přitom nemuseli platit daně a stačilo, že dodávali určitý počet ozbrojenců pro případ války. Dnes se hlásá pravidlo „platit daně je normální“, ovšem pro příjemce eurodotací neplatí. Dotace vždy převyšují daňovou povinnost. Třeba úspěšné družstvo Dolní Újezd vykázalo loni před zdaněním zisk 82 milionů, ze kterého zaplatilo patnáctimilionovou daň. Dotace z Bruselu však byly 58 milionů. Babišův Alimex zaplatil osm milionů, dotaci však dostal o 30 milionů vyšší. Obě firmy navíc inkasovaly podporu 30 milionů na provoz bioplynové stanice. Noví feudálové zdůvodňují nezbytnost faktického osvobození od daní tím, že přece zaměstnávají spoustu lidí, kteří odvádějí přinejmenším sociální a zdravotní pojistné. U Alimexu je vyloučeno, že každý z jeho stovky zaměstnanců platil na daních 50 tisíc korun měsíčně. V Dolním Újezdě by musel každý ze tří set pracovníků platit každý měsíc 20 tisíc.

Nová feudální vrstva se podobá svým předchůdcům i tím, že majetky jejích členů jsou roztříštěné do mnoha územně nesouvisejících jednotek. Většina nových feudálů ovšem buduje centrálu zpravidla na místě správní budovy JZD, ze kterého vzešli. V tomto případě se Babiš vymyká, protože má větší akční rádius. Nejvíc se podobá Albrechtovi z Valdštejna v období těsně po Bílé hoře, kdy shromažďoval jakékoli majetky, ze kterých byli vyhnáni protivníci Habsburků. S výjimkou jižních Čech a Ostravska se najdou jeho zemědělské firmy na celém území republiky, nejčastěji ovšem poblíž hranic s Rakouskem a Bavorskem. Vedle sociálně problémových Sudet, kde lidé dosud volili ČSSD a komunisty, se Agrofert prosazuje i v tzv. vnitřním pohraničí, tedy regionech středních Čech vzdálených od Prahy. Vedle Polabí najdeme řadu jeho podniků na Čáslavsku a Benešovsku, kde také postavil za evropské dotace své honosné Čapí hnízdo.

Nelze však čekat, že stejně jako Valdštejn začne i Babiš své majetky scelovat, aby vytvořil obdobu Frýdlantského vévodství. Udržet majetek rozdělený mezi desítky subjektů je nezbytné, aby každý jednotlivý podnik od ZEASu Puclice po Agro Kostice mohl nenápadně žádat v Bruselu o dotace. To za ně příliš nápadný Agrofert udělat nemůže.