V současné době prožívá Evropa dramatické okamžiky, které neplynou jen z kulturních dopadů příchodu statisíců uprchlíků na starý kontinent, ale z nové geopolitické situace, dané rostoucím významem Ruska a jeho mocenskými ambicemi, stejně jako projevy napětí mezi Východem a Západem, nebo zpochybňováním významu Evropské unie a NATO. Ukazují se negativní důsledky globalizace, která vedle ekonomického a technologického růstu, přináší větší propasti mezi bohatými a chudými a mezi různými kulturami.  Objevují se názory, zdali je parlamentní demokracie schopná vypořádat se s konflikty a napětími dnešní společnosti.

Cítíme se znejistěni politickou neschopností a mnohdy i bezmocí vedoucích evropských elit. Hledají se logicky odpovědi na otázku po funkčnosti demokratického zřízení. Takové poměry pochopitelně hrají do karet zastáncům jednoduchých řešení a extremistům, kteří získávají hlas ve veřejném prostoru. To vše se nepochybně může promítnout do politického rozhodování občanů ve volbách. Je proto možná dobré připomenout, že před sedmdesáti lety v Československu se za jiných podmínek, ale v atmosféře dramatického zvratu po druhé světové válce, konaly důležité volby, které rozhodly o dlouhodobém směřování naší země. Z důvodu mnoha vnitropolitických i mezinárodních faktorů z nich totiž vzešli jako vítězové komunisté, kteří si tím otevřeli cestu k úplnému získání moci ve státě.

Jarní a letní měsíce se nesly před sedmdesáti lety u nás i na většině starého kontinentu ještě stále ve znamení doznívající euforie z konce válečného požáru. Současně se však o slovo hlásila nová politická realita, narýsovaná důsledky války. Politické změny výmluvně ilustrovaly výsledky prvních poválečných voleb, které se uskutečnily ve velké části starého kontinentu prakticky během jednoho roku – od léta 1945 do podzimu 1946. Jejich výsledky ovšem neměli občané v části Evropy zcela ve svých rukou. Ovlivnilo je i počínající rozdělení sfér vlivu mezi Sovětský svaz a jeho západní spojence. Velmocenské preference a následné zásahy ovlivňovaly další směřování zvláště menších států, což byl i náš případ.

Hrajeme podle moskevských not

V Československu výsledky voleb potvrdily dominující roli komunistů. Tento příběh se začal psát ještě dříve, než lidé hodili hlasovací lístky do uren. Jeho počátek můžeme vidět minimálně od okamžiku, kdy utichaly výstřely války a v Moskvě se v březnu 1945 debatovalo o novém uspořádání poměrů. Vládní program se diktoval podle komunistických not, navíc dirigovaných z Kremlu. Do jednání o podobě uspořádání moci vstupoval významný muž sovětské hierarchie, ministr zahraničí Molotov, jenž uděloval našim politikům instrukce. Při prosazování svých představ se mohla KSČ opírat i o výhodnou zahraničně-politickou konstelaci, danou spojeneckou smlouvou o přátelství a vzájemné pomoci mezi londýnskou exilovou vládou a Sovětským svazem z prosince 1943.

Zážitek osvobození rovněž hodně překryl všechna předchozí negativa vztahu k bolševickému Rusku. Ve společenském povědomí po válce se upřednostnila idea Sovětského svazu jako přítele, nikoliv jako stalinistického molochu, o němž se v části politických kruhů a publicistiky v Československu mluvilo v 30. letech v souvislosti s krvavými čistkami sovětského diktátora. Lidé si od ideje spolupráce se Sověty a dalšími slovanskými státy iluzorně slibovali zajištění míru.

Orientace na Východ měla také znovu posílit české sebevědomí, otřesené zážitkem mnichovské kapitulace i pocitem zrady západních spojenců. Významný faktor, který určoval přímo i nepřímo poválečnou atmosféru, totiž představovalo připomínání důsledků mnichovské dohody a potřeby zabezpečit se před případným opakováním této katastrofy. Napříč politickým spektrem panovaly obavy, že se podobná pohroma může kdykoliv zopakovat, tudíž je potřeba se takových negativních scénářů vyvarovat. Nikdo tedy příliš neprotestoval, když program Gottwaldovy vlády v létě 1946 deklaroval „spojenectví se Sovětským svazem“, ale pouhé „přátelství se Západem“. Většina politických stran nevynechala příležitost, kdy mohli politice svých stran přisoudit výraznou zásluhu na žádoucí exkluzivní kvalitě česko-sovětských vztahů. Existovaly hlasy intelektuálů i publicistů, jako například Pavla Tigrida, který v létě 1946 poukázal v Lidové demokracii na riziko „zvýchodnění“ naší ústavy a dalších institucí. Za kritický článek však musel vzápětí opustit ministerstvo zahraničí. A lidé stejně v danou chvíli naslouchali hlavně těm hlasům intelektuálů, které potvrzovali oficiální pohled na svět. Bylo by však jednoduché, svalit veškerou odpovědnost na sovětizaci země.

Zredukujme počet stran

Dopady na proměny poválečné mentality v českých zemích nesouvisely jen s frustrujícím traumatem Mnichova 1938. Doba ekonomické krize ve 30. letech vytvořila podhoubí, v němž rostly kritické názory na předcházející podobu parlamentní a liberální demokracie v Československu. Utváření politického systému se tedy logicky odehrávalo po druhé světové válce v Československu především ve znamení diskontinuity, dané odmítnutím a negací mnohých forem politického a společenského života z doby první republiky. Převažoval názor, že velké množství stran se stalo překážkou pro konstruktivní politickou práci, protože před válkou musely vznikat široké koalice, které se pak na ničem nedohodly. Lákavá legitimita nových poměrů spočívala určitě v jedné věci. Odstřihnout se od nešvarů minulosti. Nové uspořádání politického systému v Československu mělo zamezit všem předchozím „hříchům“, třeba vlivu velkého průmyslového a agrárního kapitálu na činnost stran. Ty nebyly v předmnichovském období vnímány jako nástroj pro realizaci vůle občanů, nebo jako kolbiště ideových výměn, ale často jen jako prostředek k prosazování zájmů velkých finančních skupin. Tím pochopitelně prestiž stran prudce u veřejnosti upadala. Důsledkem nedůvěry v partajničení pak bylo vnímání politických stran, napříč ideovým spektrem – ovšem s výjimkou komunistů, jako parazitujících institucí, sledujících pouze přízemní zájmy.

Největším zásahem do politického života byla redukce počtu politických stran a vznik systému Národní fronty. Široce rozložený předválečný vějíř se ztenčil v českých zemích jen na čtyři, žádné jiné nebyly povoleny. Všechny politické síly se kromě toho staly součástí vládního kabinetu. Národní fronta tak v praxi rozhodovala o všem podstatném. Teoreticky se to mělo dít na základě konsensuální dohody všech zúčastněných stran, přičemž každá měla mít stejný vliv, což ale v praxi nefungovalo; komunisté dokázali prosadit své představy.

Členská základna agrární strany a dalších subjektů, které nebyly po válce povoleny, se rozptýlila jinam, většinou do lidové strany a k národním socialistům. Velké naděje si na zvýšení podpory dělali především lidovci, ztělesňující po osvobození jedinou konzervativní, nesocialistickou sílu. Takový předpoklad se ukázal jako lichý a žádný velký přesun voličů se k ní nekonal.

Pro KSČ bylo totiž výhodné prezentovat se vůči veřejnosti jako strana, která usiluje o udržení žádoucí jednoty v národě jako předpokladu pro opětovné budování válkou rozvráceného státu a ekonomiky. Národní jednota v této době znamenala mimo jiné také utlumení těch názorů, které se oficiálně nehodily. Kořeny volání po sjednocení všech složek v národě je potřeba hledat již v atmosféře, jež zavládala v české společnosti po šoku mnichovské zrady. Tehdy jako nezbytná nutnost vyvstala potřeba silné národní jednoty, vedoucí k omezení názorové plurality a nechutí k „cizímu“ a „jinému“. Zásadnější změny ve prospěch posílení národních zájmů pochopitelně přineslo šest let okupace, čas ponížení a každodenního strachu o vlastní holou existenci. Bez kritické opozice a skutečné názorové výměny lze však těžko uchovat smysl parlamentní demokracie. Pokud někdo varoval před nebezpečím odklonu od meziválečné podoby demokracie, jeho hlas zanikl v nadšeném jásotu i ve starostech všedních poválečných dnů.

Reformujme kapitalismus

Po skončení druhé světové války se u nás, stejně jako v celé řadě evropských zemí, pod dojmem válečného zážitku projevil společenský příklon doleva. Evropská levice – nikoli jen její marxistická část, nýbrž i silné socialistické strany, byly schopny dosáhnout v západní Evropě bezprostředně po válce svých nejlepších volebních výsledků, jakož i velká část politického středu, zastávaly přesvědčení, že právo na existenci liberální kapitalismus definitivně ztratil za světové hospodářské krize. Komunisté u nás potlačili revoluční rétoriku, aby zeslabili obavy z radikalismu své politiky. Šikovně využili poválečného strachu z opakování sociálních nejistot a cílili nejen na své tradiční cílové skupiny, tedy dělníky, ale i na střední vrstvy. Velká část lidí měla, stejně jako teď, pocit, že se na ekonomickém profitu vůbec nepodílela, ale tvrdě na ně doléhaly všechny dopady krize, kde se sociální opatření míjela často účinkem. Zaměstnanci se u nás se prostřednictvím vlivných odborových rad podíleli na řízení podniků a získali tak pocit, že konečně rozhodují o něčem podstatném. Komunističtí politici dokázali prosadit také své představy o znárodnění bank a velkých podniků. Bodovali i mezi rolníky, protože slíbili rozsáhlou pozemkovou reformu. Všechny tyto kroky se jim ve volbách zúročily. Rozevřené nůžky mezi bohatými a chudými však vedly i v západních státech po roce 1945 k energickému zavádění štědrého sociálního státu.

Nespornou výhodou byl pro komunisty také fakt, že se nikdy nepodíleli na žádné prvorepublikové vládě a nenesli tak v očích poválečné veřejnosti zodpovědnost za kolaps meziválečné československé demokracie, ani za hospodářské problémy té doby. Na skutečnost, že je vnímána jako strana, jež nenese spoluvinu na špatných rozhodnutích, kladl důraz i Klement Gottwald v prvních poválečných měsících, když na stranických aktivech vyzdvihoval potřebu, aby si KSČ zachovala pověst čisté strany, přestože se po osvobození Československa stala součástí vlády. Komunisté se záměrně stylizovali do role těch, „kdož nikdy nezakolísali v těžkých letech našeho státu a vždy stáli na stanovisku jeho svobody a nezávislosti“. Proto také kladli důraz na heroizaci svého protinacistického působení a už po válce se hojně propagovaly osobnosti komunistické rezistence. Nekomunistické strany používaly před volbami velmi odtažitou rétoriku, kterou běžní lidé jen těžko chápali. Takové lidovecké heslo „totalita bude bita“ v podstatě nic neříkalo. V řadách nekomunistické reprezentace navíc obecně chyběly výrazné osobnosti, schopné důrazněji promluvit do dění.

Velké posuny se odehrály zejména mezi nastupující generací. Mnozí se nechali strhnout budovatelským nadšením a toužili se podílet na konstruování lepší budoucnosti. Mládež už nepoznala v důsledku válečné zkušenosti tradice předválečné demokracie, kriticky se vymezovala vůči nedávné minulosti, kterou chtěla radikálně odstranit, a zážitek fašistické nadvlády přispěl k černobílé optice vidění světa. Proto mnozí snadno podlehli svodům stalinské propagandy. Ovšem ani ti, kteří chtěli žít normální životy teenagerů a řešit běžné starosti, nezůstali ušetřeni konfrontace s politickými dopady současnosti, o čemž dobře vypráví Josef Škvorecký. Jejich prosazení do politiky umožnilo snížení volebního práva na 18 let i možnost kandidovat do zastupitelských sborů od 21 let.

Důležitou roli sehrály i nové orgány moci, které se staly také jednou z prodloužených rukou komunistického vlivu. Ministr vnitra Václav Nosek již v únoru 1946 vyzdvihl, že téměř polovina předsedů národních výborů v Čechách jsou komunisté. K posílení komunistického vlivu přispěl i fakt, že do národních výborů byli delegováni také zástupci masových organizací, jež byli často úzce propojeni s KSČ. Rizika, která z této skutečnosti plynula, si však po válce uvědomovali jen nemnozí. Komunisté získali silné pozice v bezpečnostních sborech a v armádě, které současně začali silně indoktrinovat.

Významným faktorem byla pochopitelně i silná radikalizace ve společnosti, zejména namířená proti Němcům. Protiněmecký akcent vykazovala již činnost domácí „fronty“. Odbojáři požadovali na základě okupačních zkušeností co nejrazantnější řešení německé otázky. Komunisté rozhodně nebyli v poválečné rétorice ti nejradikálnější, ale dokázali opět situace nejlépe využít. Velké voličské podpory dosáhli celkem logicky v pohraničí.

Je potřeba připomenout, že velký úspěch zaznamenalo komunistické hnutí v Itálii a ve Francii. V obou zemích došlo v důsledku války k obrovské stagnaci řady hospodářských odvětví a společnost se nechtěla vracet k negativním předválečným dědictvím. To hrálo do karet právě komunistům, kteří se prezentovali stejně jako u nás konstruktivní rétorikou ve prospěch dosažení národního konsenzu s cílem začít obnovovat zničený stát. V obou zemích sehrály podstatnou roli konzervativní katolické síly, což bylo zřetelné především na Apeninském poloostrově. V českých zemích byl katolický vliv nevýrazný, i když církev vzešla z války s pověstí vlastenecké síly, bojující proti nacismu. Jak ale ukázal vývoj po únoru 1948, stačilo málo, aby ožily staré protikatolické resentimenty, které KSČ obratně využila. V momentě, kdy však francouzští a italští soudruzi „vypadli“ během roku 1947 z koaličních vlád, Moskva okamžitě přitvrdila kurs a na podzim vzniklo Informbyro, které vyžadovalo na svých satrapech bezvýhradnou poslušnost ke stalinským metodám.

Komunisté byli vždy o krok napřed

Není bez zajímavosti, že se u nás komunisté stali také hlavními nositeli nové interpretace národních tradic, kterou chtěli propagandisticky podpořit přijetí své politiky v širší veřejnosti. V poválečné atmosféře využívali slovanskou vzájemnost i husitství. Své sehrála také mediální ofenzíva, kterou komunistické špičky rovněž zvládly lépe, než jejich oponenti. Současně komunisté dokázali mnohem lépe než ostatní strany využít situace, kdy se jim podařilo dostat plně pod kontrolou mediální politiku a nastavovat tak i limity pro tiskovou svobodu. O definování jejích mantinelů řekl její tvůrce Václav Kopecký na zasedání ÚV KSČ v únoru 1946: „tisk nemá býti napříště věcí soukromou, nýbrž věcí národní a úřadům by příslušelo, jak s tímto statkem hospodařiti“. Podařilo se jim nejlépe reagovat na momentální nálady ve veřejnosti, dokázali dobře využít i genderové aspekty, spočívající zejména v posílení společenského statutu žen. Lidé měli potřebu být součástí velkých změn, které po válce komunisté slibovali.

Přestože se u nás za sedmdesát let mnohé změnilo, některé otázky zůstávají i teď na pořadu dne. Jak můžeme dosáhnout toho, abychom hráli v Evropě důstojnou roli v kontextu současných dramatických proměn společenského paradigmatu a v napětí mezi Východem a Západem? Jak zlepšit politickou kulturu a přenést to i na širokou veřejnou scénu? Jak pomáhat zlepšit demokracii, abychom se současně nevydali cestou chaosu? Jak čelit pokoušení autoritářských řešení, skrytých v lákavém populistickém obalu, když jsou strach a naštvanost převládající emocí? Jakou úlohu mají hrát intelektuálové, aby nebyli považováni za ty, kteří povýšeně trousí svá moudra, a získali alespoň trochu zpět ztracený respekt? Používání historických reflexí při hledání odpovědí může posloužit jako východisko k částečné konstrukci obrazu současné situace. Při jejím řešení bychom se pak zase mohli zkusit vyhnout stereotypům a chybám minulosti.

Autor je historik, pracovník Historického ústavu AV ČR Praha